Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bojovník s nemocí Lubomír Voleník

  0:01aktualizováno  0:01
Půl páté ráno! Vstává o hodně dřív, než musí kvůli svému zaměstnání. Vždyť otevřít oči je směšně snadné. Ohnout se a vstát z postele už je horší. Po pravdě řečeno: je to hodně těžké. "Naučil jsem se," říká prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník. HLASUJTE V ANKETĚ: Patří podle vás Lubomír Voleník mezi významné české osobnosti dneška?

Brzké vstávání si vynutila nemoc. Když chce v sedm hodin odejít do práce, musí dvě a půl hodiny předtím začít cvičit. Bechtěrevova nemoc, zvláštní (rozuměj: nejtěžší) forma revmatického onemocnění, způsobuje, že tělo přes noc ztuhne. A tak ho každé ráno zase musí rozhýbat. Ze začátku to bylo těžké, dnes si zvykl: "Je to i o duchu. Srovnáte si to všechno v sobě."

Okupaci jsme prožívali
Na stěně jeho panelákového bytu visí několik koláží Jiřího Koláře. Podobné najdete v pařížském chrámu moderního umění, Centre Pompidou, mezi díly nejslavnějších umělců. Kdyby je prodal, mohl by v Paříži prožít krásný měsíc, možná dva tři. "Kolář? To, co vidíte, není důležité. Důležitý je člověk, který to dělal. Byl to můj přítel. Měl hezké oči, kterými se uměl s nadhledem dívat na svět kolem nás," říká muž, který se většinou baví právě o výtvarném umění nebo o hudbě a kouří dýmky.

Když v červenci skončil na postu prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, čekaly ho tři měsíce prázdnin, než se do svého křesla v říjnu zase vrátil. Tři měsíce nečinnosti. Spoluorganizoval další cyklus koncertů komorní hudby Stamicovo kvarteto a hosté, spojený se sbírkami na charitativní činnost. Téměř při každém loňském koncertu se vybralo okolo patnácti tisíc korun, letos by sbírky měly pomoci obnově památek zničených povodněmi. "Pro nějakou drobnou akci to může být velká pomoc," dodává k tomu Voleník.

A hlavně se podílel na přípravě desátého ročníku Haydnových hudebních slavností v Dolní Lukavici na Plzeňsku, odkud pocházejí jeho rodiče. V osmnáctém století ještě mladý hudebník a budoucí skladatel Haydn působil na tamním zámku jako kapelník. Po pár letech Plzeňsko opustil a už se tam nevrátil. "To byl důvod, proč jsem neemigroval. Že bych se nemohl vrátit. Ale většina mých kamarádů emigrovala. Dvakrát jsem byl u hranic," říká Voleník na téma návratů.

Samozřejmě, bylo to v osmašedesátém, po jedenadvacátém srpnu. Bylo mu tehdy osmnáct. "Silně jsme okupaci prožívali a přemýšleli jsme, jak se ozbrojit. Představte si, taková blbost!"

Cestovatel o berlích
Jako kluk četl dobrodružné cestopisy Američana Richarda Halliburtona. Zvlášť mladí lidé je milovali. Halliburton procestoval celý svět; jak to muselo působit na někoho, komu Sověti před očima zavřeli hranice. Jednou si Halliburton pronajal cirkusového slona a přešel s ním Alpy, aby dokázal, že Hannibal mohl zaútočit se slony na Řím.

Jindy skočil do Studny smrti v Mexiku, kam Mayové házely lidské obětiny, pak spal na vrcholu egyptské pyramidy. A Voleník - samozřejmě mladý Voleník, což znamená také zdravý Voleník - snil o tomtéž.

Když se otevřely hranice, měl už berle. Co může nově nabytá svoboda pohybu nabídnout muži, který je od roku 1978 invalidním důchodcem? Avšak přišel leden 1994. Egyptské pyramidy v té chvíli nebyly jedinou tamní atrakcí. Návštěvníci z celého světa pomáhali bláznivému českému turistovi o berlích vyšplhat se na vrcholek.

"Snil jsem, že na špici budu přes noc jako Halliburton," vzpomíná Voleník. Skončil asi ve třetině, ale zjistil věci, které samotář, snílek (a zdravý muž) Halliburton nejspíš netušil. Totiž že jeho postižení mu umožňuje vidět svět kolem sebe jinak. "Jsem takový kulhavý poutník. Ten nemůže spěchat, tak musí víc koukat kolem sebe, a vidí víc věcí než ten, kdo letí jako drak. Svým způsobem byla ta nemoc darem."

Skončíš jako Quasimodo
Na začátku však jeho nemoc jako dar zrovna nevypadala. Začala ho zlobit už v šestnácti. Byly chvíle, kdy se nemohl postavit na nohy. Měl dostat modrou knížku, ale odvedli ho na vojnu. A když ho to bolelo, tím hůř. Lampasáci ho pěkně podusili. Nemoc se mu při službě (komunistické) vlasti pěkně rozeběhla a nakonec ho museli pustit. Avšak to ještě neměl tušení, co mu hrozí.

Jeho otec se podruhé oženil, vzal si lékařku, shodou okolností specialistku na revmatická onemocnění: "Asi to myslela dobře, ale řekla mi přesně a otevřeně, co mne čeká. Že nejdřív skončím jako Quasimodo a nakonec mne bude čekat vozíček."

Při téhle vzpomínce se neusmívá.  Tehdy neprožíval nejlepší období. Jeho přítel, silně věřící v Boha, stál vedle něho. Voleník se opíral o tágo - ne z dlouhé chvíle, ale protože už nemohl chodit - a naslouchal slovům onoho přítele: "Pánbůh tě má rád, když tě tak zkouší." Mlčel, ale myslel si, že to tágo o něj přerazí.

Pak si uvědomil, že jiní jsou na tom hůř. A že jsou také lidé, kteří vypadají zdravě, ale jen na první pohled. "Každý máme svůj kříž, který neseme životem. Ten můj je jenom trochu víc vidět." Tehdy se rozhodl, že se nevzdá. Bude cvičit a studovat. Když se bývalý elektrikář s průmyslovkou hlásil na práva, měl už invalidní důchod. Studia na Karlově univerzitě dokončil v roce 1983, stal se podnikovým právníkem v Teplicích.

Krvavý revolucionář
Bylo to dobré - byl právník jako otec. Nevěděl, že jednou bude zase žít v Praze, odkud Voleníka staršího vyhnali komunisté poté, co vrátil Gottwaldovi vyznamenání za odbojovou činnost. Ale už zase zvolna cítil pevnou půdu pod nohama.

"Získával jsem smysl života tím, že jsem začal pomáhat postiženým. A pak se ukázalo, že můžu pomáhat i zdravým. Je to krásný pocit, že můžu být užitečný - navzdory lékařským prognózám." A nevypadat jako Quasimodo také nebylo k zahození.

V druhé polovině osmdesátých let se zapojil do ekologického hnutí ve zdevastovaných severních Čechách. Pak přišel listopad 1989 a Voleník byl revolucionář. Nová doba kácela staré modly. Voleníka zvolili, aby jel do Ústí nad Labem rozhodovat o osudu sochy komunistického autora, který dostal za úkol postavit mezi panelovými domy v Teplicích dílo vyjadřující pocit štěstí.

Vytvořil koně. Ležícího a usmívajícího se koně. "Všichni stáli a čekali, že budu proti té soše." A v tom komunistovi byla prý malá dušička. Viděl revolucionáře o berlích, který se možná bude mstít. Ale Voleník řekl: "Proč to ničit? Jde to dát někam jinam."

O mnoho let později k němu ten sochař na nějaké vernisáži přišel a vyprávěl mu o svém strachu. Myslel si, že je jako Saint-Just, krvavý pes francouzské revoluce. Že je postižený, a bude se proto mstít za všechny ostatní. "Ale nemoc mne naučila mít lidi ještě raději. Snažím se dávat lidi spíš k sobě než proti sobě," říká "revolucionář o berlích". Ostatně věděl, že Saint-Just skončil pod gilotinou...

Nevěřím provokacím
Prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu je devět let s onou tříměsíční přestávkou. Několik roků pendloval mezi Prahou a Teplicemi, kde měl rodinu. Jeho post je považován za ten nejméně vděčný v Česku. Navíc ho kdekdo může podezřívat, že se mstí za své berle jako autor usmívajícího se koně.

"V téhle zemi je to těžké," vzdychne si šéf kontrolorů, když přijde řeč na úplatky. "Je to klání s větrnými mlýny, ale je potřeba s nimi bojovat." Ví, o čem mluví: zažil úplatkářskou aféru přímo na svém úřadu. Zatím naštěstí jen jednu. Kontrolor požádal o úplatek za to že "upraví" protokol.

"Člověk, na kterém byl úplatek vyžadován, měl pocit, že mi může důvěřovat, a řekl mi to. Mně se to v hlavě spojilo i s jinými případy. Řekl jsem to přímo ministru vnitra Grossovi. Pro jistotu." Překvapivě si však nemyslí, že by bylo dobré proti úplatkům bojovat řízenými provokacemi. "Nemám provokace rád. Nevěřím jim. Dost na tom, co lidé udělají sami o sobě. Každý máme skulinku..."

Je přesvědčen, že nejdůležitější je výchova. "Nač umělé provokace? Stačí zkoušky, které přinese život. Člověk se musí bát sám sebe a mít morální brzdy." Sází také na dobré lidské vztahy a na práci. "Musím být užitečný. Není podstatný finanční přínos, ale možnost dělat něco, co má smysl. To je motor mého života."

Vtom zvoní telefon. Volá malířka Adriena Šimotová. "Člověk má hodně kamarádů, ale není to tak, že bych pro kamaráda udělal všechno, pokud by to nebylo vnitřně únosné. To je vlastně limit přátelství, aby mohlo existovat."

LUBOMÍR VOLENÍK

Odkud jsem
Narodil jsem se 1. 3. 1950 v Praze. Začal jsem pracovat jako elektrikář v Elektrotechnických závodech Bystřany na Teplicku. Už tehdy jsem měl zdravotní problémy, od roku 1978 mám plný invalidní důchod.

Čím vším jsem byl
V roce 1983 jsem absolvoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity a začal působit jako podnikový právník. V roce 1989 jsem spoluzakládal Ekofórum pánevní oblasti severních Čech.

Hned po revoluci jsem se stal poslancem Federálního shromáždění ČSFR. Nejdříve za OF, později jsem vstoupil do ODS. Od roku 1993 jsem prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Manželka Ivana je odbornou asistentkou v oboru ošetřovatelství na lékařské fakultě. Mám dva syny, dva vnuky a jednu vnučku.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Ne asi, ale určitě považuji za svůj životní úspěch, že jsem se dobře oženil. Letos to bude už neuvěřitelných 30 let, co mi je manželka oporou v dobrém i zlém.

Můj nejbližší velký úkol
Abych dovedl NKÚ do Evropy přinejmenším jako rovnocenného partnera kontrolních úřadů dnešní EU a uměl přitom být dobrým dědečkem svým vnoučatům - některé věci může člověk udělat jen jednou v životě.

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...



Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Leoš Mareš potvrdil svatbu. Monika je moje Superstar, napsal

Leoš Mareš a jeho druhá manželka Monika

Moderátor Leoš Mareš (41) se nejdřív snažil svou druhou svatbu utajit a vůbec ji ani nekomentoval. Nyní ovšem fanouškům...

Celý život žiji od výplaty k výplatě, přiznal Petr Zvěřina

Petr Zvěřina (11. listopadu 2014)

Petr Zvěřina (40), který se proslavil hlavně díky reality show VyVolení, si vyzkoušel život mezi bezdomovci. Loni v...

Další z rubriky

Princ Harry a Meghan dostali poštou podezřelý balíček s bílým práškem

Meghan Markle a princ Harry na návštěvě Skotska (Edinburgh, 13. února 2018)

Londýnská policie zahájila vyšetřování kvůli podezřelému balíčku, který dorazil minulý týden na adresu prince Harryho...

Úspěch nám přerůstal přes hlavu, přiznávají Kelly Family a hlásí návrat

Kapela Kelly Family

V 90. letech Kelly Family vyprodávali stadiony po celé Evropě. Když v roce 1997 rodinná kapela dlouhovlasých...

Hvězda seriálu The Crown se po sedmi letech rozešla s manželem

Claire Foyová a její manžel Stephen Campbell Moore (Windsor, 16. června 2013)

Herci Claire Foyová (33) a Stephen Campbell Moore (38) se rozhodli jít po sedmi letech manželství od sebe. Překonali...

Najdete na iDNES.cz