A to bych snad jako měla? Samozřejmě že ne!
Nezmáhá vás ani zmatek kolem oslav?
Znám horší zmatky, tenhle je docela příjemný. Ale sama bych tyhle narozeniny nezvládla, já tak něco upéct a uvařit na chalupě pro pár přátel.
Podobných večerů jste už zažila spoustu - okamžiků, kdy vás oslavují, zahrnují cenami a kyticemi, gratulují, tleskají. Jak se vám po slavném usínání na vavřínech vstává do všedního rána?
S tímhle nemám problém. Já si každou radost vychutnám na pódiu a ráno vstanu normálně. A za tu radost sama sebe nekritizuji. Mohla bych - kdybych ji předstírala. To bych si pak ráno říkala: kruci, já to asi přehnala, měla jsem ubrat, to nepůsobilo pravdivě. Jenže u mě to nikdy není herecký výkon, když se radostně hrnu třeba pro cenu TýTý na jeviště, já ani nevím, jak to na obrazovce vypadá, pokud si záznam zpětně nepustím. A pak si marně slibuju, že aspoň jednou jedinkrát zkusím přijít si pro cenu důstojně.
Když se na všechny své ceny díváte, říkáte si, že jste nejlepší?
Nikdy v životě jsem si neřekla, že jsem nejlepší, nikdy! Ostatně třeba anketní ceny Týtý vypovídají o něčem docela jiném, totiž o věrnosti diváků, a proto jsem vždycky tak nadšená. Věrnosti si obrovsky cením, protože já sama jsem nikdy nebyla nevěrná.
To snad prozrazujete poprvé. Co si ještě necháváte pro sebe?
Pokud si něco nechávám jen pro sebe, tak vám to teď přece nevyklopím, nemyslíte? Chcete se vrtat v mém soukromí?
Ne, mě zajímají spíše vaše názory než skutky. Kdejaký mudrc se totiž dneska veřejně vyslovuje k čemukoli, ale snad nikdy jsem neslyšela, co si myslíte vy, dejme tomu o Číně nebo o Temelínu.
Čemu nerozumím, do toho se nemotám, takové věci bych posuzovala jen pocitově a pocit může člověka zavést jinam. Třeba u Temelína střídám sympatie: kdykoli se tam něco rozbije, jsem na straně rakouských odpůrců elektrárny, ale jak se začne kasat ten jejich sebevědomý právník, říkám si - Ty jseš nějak moc chytrej, chlapečku! a stavím se na stranu opačnou. Veliké štěstí ovšem je, že není nikdo v pokoji, když si pustím zprávy: to pak létají vzduchem komentáře! Za minulého režimu jsem spoléhala, že v bytě nemám odposlouchávací zařízení, po revoluci jsem bláhově věřila, že už nebudu mít důvod povídat si s obrazovkou. Povídám si dál.
Ale jinak jsou na vás obrazovky hodné, ČT i Nova si na vaše narozeniny vzpomněly. Co byste si nadělila sama, kdybyste měla svou vlastní televizi? Roli královny? Pořad Volejte ředitelce?
To ne. Ale kdybych měla pod palcem všechny naše televize, zúžila bych prostor anketám z ulice, pořadům, kde vyprávějí populární lidi, prostě pořadům spíchnutým halabala, které své místo v programu jistě mají, ale ne v té dnešní míře, kdy se navzájem překrývají. Čtyřikrát zmáčknete přepínač a máte dojem, že jste nepřepnuli ani jednou. Samozřejmě víc místa bych dala dramatické tvorbě, což ale vůbec není jen tvorba vážná, a mladým hercům, aby se mohli takzvaně "udělat" a vešli do povědomí publika. Protože divák, to je konečná stanice. Taky bych kultivovala humor. Ač sama pro některé silnější výrazy v soukromí nejdu daleko, vím, že na obrazovce se sprosté slovo má použít jen tehdy, když tam žádné jiné prostě nemůže být. Kdežto my dnes žijeme v omylu, že čím je pořad vulgárnější, tím je veselejší. A ještě bych slíbila novinářům, že budu klidně mluvit pomaleji, ale ať na mě nechodí s diktafony. Rozhovor dvou lidí přece neznamená jenom mačkat tlačítko a opsat to natvrdo, něco jiného je vidět herce, když něco vypráví i s gesty, a něco jiného je číst holá slova. Stejně tak mě zlobí, že nerozlišují češtinou hovorovou a spisovnou.
Právě z vás promluvila vaše původní učitelská profese. Proč jste vlastně nikdy neučila - myslím jako herečka?
Teď už je to pasé, ale byly doby, kdy bych to dělala moc ráda, ta učitelka ve mně pořád je. Nabídku učit herectví jsem dostala jen jednou, od ředitele konzervatoře, v době, kdy tam studovala moje dcera Simona. Zaplesala jsem, ale nebyla jsem si jistá, bála jsem se, že bych dovedla udělat jen "dvanáct Bohdalek", nic víc. Tak jsem navrhla, ať tam nechají učit Danu Medřickou, která tehdy nebyla zrovna moc dobře zapsaná, že jí budu po celý rok zdarma dělat asistentku abych se naučila učit. Můj návrh nepřijali, já se poděkovala a pak jsem zjistila, kdo všechno tam učí... Klidně jsem mohla dělat "dvanáct Bohdalek": někteří tam totiž předváděli dvanáct - no prostě dvanáctkrát to, čím byli. Ale dnes jsem babička zamilovaná do vnoučat, učit už pro mě není.
Bývá zvykem ptát se zralých dam, jak se udržují ve formě, ale obávám se, že třeba o sportu si toho my dvě moc neřekneme...
Každá ženská může sportovat jako já: v domácnosti. Fitcentra nezatracuji, i když jsem tam v životě nebyla, ale mytí oken, to je má rozcvička! Na rozdíl od fitcentra přináší dvojí výsledek.
Mimochodem, máte už jarní mytí oken za sebou?
Nemám. Ale hned po narozeninách na to vlítnu.
Existuje něco, co vás vůbec nikdy nezajímalo a nezajímá?
To je na tom zajímavé, že mě asi zajímá úplně všechno. I deštné pralesy, ačkoli jsem je v životě neviděla. Ale jen zaslechnu, že je kácejí a co to může udělat s tou rovnováhou nebo čím, hned se o ně začnu zajímat, přestože si na ně nemohu sáhnout. Jenže já si myslím, že schopnost zajímat se o všechno kolem sebe patří k herecké profesi. Herec totiž nikdy neví, co bude muset zahrát, tudíž se mu hodí cokoli, co uloží do své emocionální paměti.
Víte už, co je v životě opravdu podstatné?
Do konce života to nebudu vědět, můžu to jen tak "čuchat". Tak jako jsem pocitová herečka, jsem i pocitový člověk. Mohlo by se stát, že vám povím nějaká moudra, vyjdu ven, něco provedu a řeknu si: holka, cos to blábolila, vždyť jsi to právě popřela! Nebo bych musela sama sebe znásilňovat, a to nedělám. Jsem normální člověk, nemusím se vždycky chovat tak, jak mě vidí mí obdivovatelé, nejsem pořád ten usměvavý šašek. Taky si umím zanadávat, poplakat, i když spíš křičím než brečím. A hlavně jsem čím dál víc vděčná svým rodičům za to, že se mi popularita, velice zrádná věc, nepřelila přes hlavu. To je jejich zásluha, drželi mě na všech čtyřech pevně při zemi. Když jsem například neudělala přijímací zkoušky na AMU, vztekala jsem se, co je to za pedagogy, že ani talent nepoznají - a myslíte, že mě táta podržel? Kdepak. Řekl mi: Tam učí samí renomovaní umělci, jsi prostě špatná. I později, když už jsem byla známá, pořád mi ten zadek drželi u podlahy. Já pak stejně vychovávala svou dceru a dneska vím, jak dobrou lekci mi dali. Díky rodičům se nemusím vracet z oblak na zem, jsem na zemi pořád a možná má nejcennější vlastnost je, že sama sebe umím zkritizovat nejvíc. Dokonce za věci, na které vy kritici ani nepřijdete - naštěstí.
Šla byste do toho znovu?
Myslíte profesi? No, nemůžu si stěžovat, asi bych vstoupila do stejné řeky, ale kdybych si mohla vybrat, přála bych si být malířem. Malíř je absolutně svobodný, soběstačný, nečeká, až zavolají. Líbilo by se mi stát se štětcem a paletou na Karlově mostě...
Ale malíř je taky osamělý. Vám by nechybělo publikum?
Já bych při malování na Karlově mostě bavila kolemjdoucí. Chvíli bych jim hrála, vykládala, takže o smích diváků bych nepřišla, a až by odešli, v klidu bych to domalovala.
Jenže co kdyby vaše obrazy nikdo nekupoval?
Pozor, já vycházím z předpokladu, že bych byla talentovaným a úspěšným malířem. Jinak bych asi musela zůstat herečkou...
JIŘINA BOHDALOVÁ Narodila se 3. května 1931 v Praze. V letech 1952 až 57 vystudovala Akademii múzických umění. Členka Divadla ABC (Městská divadla pražská) v letech 1957 až 1966, pak rok "na volné noze", od roku 1967 do 1999 byla v angažmá v pražském Divadle na Vinohradech - tam také nyní hostuje. Její dcera je herečka Simona Stašová. Získala dva České lvy. Od roku 1993 vyhrává pravidelně kategorii herečka v divácké anketě TýTý.
 |
 |
 |
 |
 Jiřina Bohdalová |
 Herečka Jiřina Bohdalová převzala od vydavatelství Supraphon platinovou desku za nahrávku Rákosníčka, které se prodalo neuvěřitelných třicet tisíc nosičů. |
 |
 Jiřina Bohdalová při natáčení pořadu Bohdalka překypovala energií. |
