A ještě hrdě vypráví, jak zkoušela svého vnuka před vysíláním, zda oba klauny pozná. „Řekl mi - toho velkého ano, toho malého ne,“ směje se „malý klaun“ Bohdalová. Herečka, která slovo komediant nechápe jako urážku, nýbrž jako poctu.
Měly bychom asi začít vánočně. Reklama láká, nabízí dárky...
... no právě, hlavně ty zdánlivě zadarmo, na dluh. Radši to vypínám. Kam jsme se to dostali? Moje maminka říkávala - nikdy si nepůjčuj, dluh je kámen, který tě stáhne dolů. Kde jsou ta moudrá slova? To je čertova záležitost, nejdříve lidi nalákají, věci jim vnutí a pak jim je třeba i seberou. Na to, co chci, si ušetřím, a mám z toho radost. O radost přece jde.
A z dárků na splátky radost není?
Platíte, platíte a místo radosti se vkrádá hořkost nebo i strach, jestli to vůbec splatíte. Snažím se to vštípit i svým vnukům. Říkám jim - na co nemáš, to mít nemůžeš. Neskákej po deseti schodech najednou, postupuj cíl od cíle, nemusíš mít všechno hned. Já to taky neměla. Teprve když se člověk umí radovat z maličkostí, může mít radost i z velkých věcí.
Na Vinohradech se už těší, až je pošlu někam
Vy jste si letos už radost udělala - vracíte se na jeviště, do Divadla na Vinohradech, v hlavní roli hry Lásky paní Katty. Dá se říci, že je to pro vás vánoční dárek?
Je to radost i starost. Jako s dítětem. Při zkouškách zažíváte porodní bolesti, o premiéře přijde „dítě“ na svět, a teprve když se představení usadí, začnete si to pořádně vychutnávat. Zkoušky jsou bezvadné, text se mi líbí, ale někdy se ho taky musím naučit a písmenka už mi do hlavy neskáčou sama, spíše tam jen pomalu lezou.
Nenapadá vás někdy - mám já to ještě zapotřebí?
Myslíte, že jsem si tuhle větu neřekla? A musela jsem si odpovědět, že asi ano, mám to zapotřebí. I když vždycky po premiéře mám pocit, že bych nejraději vylezla zpátky na scénu a poprosila diváky - jestli máte ještě dvě hodinky času, já bych vám to zahrála znovu. A mnohem líp.
Stýskalo se vám po divadle?
Ani moc ne, alespoň po té povinnosti se mi rozhodně nestýskalo. Nahrála jsem se opravdu hodně, teď si konečně trochu vychutnávám volné večery. Můžu si říci - mám svůj klid a svůj věk.
Ani po divadelních zvycích a obřadech se vám nezastesklo, třeba po chvilkách popovídání v šatně?
Ne. Já jsem totiž pořád mezi lidmi. Kdybych neměla nic než divadlo, to by byla jiná káva, jenže já pořád jedu naplno. Jsem činorodá, nenudím se. Ale tu lásku k divadlu mám, a když za mnou přišli, podlehla jsem. A jsem ráda.
Jak vás po dlouhé době v divadle přivítali?
Funguje to, jako kdybych odtud odešla včera. Garderobiérka Evička mi dokonce volala, jak se těší. V divadle si asi říkají, že bude legrace, že je zase všechny pošlu někam...
Už jste je tam poslala?
Ještě ne, ale já to stihnu.
Můžete mít po všech těch letech ještě trému?
Jistěže mám trému, jako vždycky. Tréma k divadlu patří, ta zdravá tréma, která člověka nabudí. Už teď mě to chytá, když o ní mluvím, a přitom premiéra bude až v únoru.
Proč vlastně herec vždycky „doleze“ na jeviště, i když má třeba horečku?
Stavovská čest, smysl pro povinnost... Nevím. To se těžko vysvětluje. Ale vždycky tam vyleze. Je tu dotyk s živým divákem, možnost opakování, která vás uvolní, a zároveň i nemožnost opakovat, která vás sváže.
Také jste hrála v situaci, kdy vám nebylo zrovna nejlíp?
Musela jsem hrát i v ten den, kdy mi zemřela maminka. Jsou to vždycky trochu jiná představení než obvykle, protože člověk musí překonávat smutek, který má v sobě. Ale právě tahle představení bývají paradoxně ta nejlepší.
Pomáhá v takové situaci, když „utečete“ do divadelní postavy?
Na chvíli ano. Herec třeba ví, že v té roli je věta, která mu nedej bože jeho vlastní smutky připomene, čím víc se k ní blíží, tím víc bojuje, aby ho soukromé pocity nepřelily, a právě z toho se rodí pocity a výrazy nové. Hrát, i když je vám nanic, to je daň profesi, lékaři jsou na tom podobně, herci jsou jen víc na očích. Doktor na operačním sále taky může být vážný, kdežto komik nemůže říci divákům: Poslyšte, já bych vám radši dneska zahrál něco vážnějšího. A já jsem hrála většinou v komediích.
Dvořáka, Menšíka, Kopeckého už nikdo nenahradí
Těšila jste se někdy do penze s představou, že budete sedět poklidně v parku na lavičce a krmit holuby?
Já?! Nikdy! V rodině na to máme takový slogan. Občas začnu větu slovy - až já budu stará... - a teď už se většinou sama zarazím, když vidím ten jejich výraz, jako by říkali - no tak povídej, kdy to bude?! Bojím se spíše něčeho jiného: abych nebyla mladá, takový ten směšný šišlavý diblík. Ale stáří si nepřipouštím, já jsem zdědila po rodičích motor, co mě pořád žene. Říkám tomu, že mám prostě vrtulku na pozadí.
Můžu prozradit, že když jsem u vás ráno zazvonila, skládala jste zrovna žehlicí prkno?
Proč ne? Pustím si v televizi Fletcherovou, tedy seriál To je vražda, napsala, k tomu popadnu žehličku a jedu. Hned po ránu si udělám radost, protože já mám ještě radost z toho, že mám radost z vykonané práce, ať je to divadlo, praní nebo žehlení.
Kromě zkoušek v divadle točíte seriál a dělala jste pro Českou televizi Silvestrovskou Manéž s Bolkem Polívkou a s Karlem Šípem...
Ano, bylo to dost náročné. Řídila jsem auto v jedenáct v noci z Brna do Prahy, vezla jsem ještě Arnošta Goldflama a druhý den ráno už jsem byla v divadle na zkoušce. Ale stálo to za to, dokonce jsem dostala dopis, že mi děkují, a to člověka potěší, protože dneska už se to často nestává.
Když stojíte před televizní kamerou, vzpomínáte na ty, kteří nás bavili, ale už nežijí?
Jistě. Měla jsem trochu strach, že televizní Silvestr už na mě bude moc, ale Bolek Polívka dává člověku obrovskou jistotu, vedle něj si hrajete jako dítě. A právě tím mi připomněl časy s Vladimírem Dvořákem, kdy jsem si taky hrála. Letošní Silvestr se točil v šesti představeních s publikem, nebyla to jednoduchá záležitost - a tak to má být, aby výsledek mohl působit lehce. Jak říkával Dvořák, práce se musí vygumovat prací.
Svého partnera zTelevarieté Vladimíra Dvořáka citujete často.
Ano. Asi proto, že mi chybí. Kdyby Vladimíra Dvořáka někdo stoprocentně nahradil, nemuseli bychom si ho připomínat. Stejně jako není druhý Menšík, druhý Werich, druhý Kopecký... Zkrátka unikáty. Je to můj pocit a mám na něj právo, pracovala jsem s Vladimírem Dvořákem spoustu let, s naprostou důvěrou. A jestliže v anketě o nejoblíbenější pořad za půlstoletí televizního vysílání vyhrálo naše Televarieté, asi mají podobný pocit zaplaťpánbůh i diváci. Takže to s nimi nebude tak špatné.
Říkáváte, že jste měla štěstí na lidi. Měla jste na některé i smůlu?
Tohle já přecházím. Jako rozený Býk to řeším rychle, hned v daný okamžik, peru se s tím a pak to zahodím. Kdybyste se mě zeptala, jestli mi někdo ublížil, odpověděla bych vám - ani nevím. A jsem ráda, že nevím. Ti, kdo v sobě křivdu hýčkají, škodí víc sobě než těm, kdo je ranili. Když se můj tatínek vrátil z vězení, kam ho poslali v 50. letech, a já se ho ptala, jaké to tam bylo, řekl - nechtěj to vědět, nemohl bych dál žít. Jsem stejná. Moc nebrečím, spíš to vykřičím a pryč od toho, rychle pryč.
Ergo kladívko, jsem spokojený člověk
Na přelomu roku prý lidé bilancují, co se jim podařilo, a dávají si nová předsevzetí. Vy taky?
Já už nemusím, už nekouřím. Ostatně nikdy jsem si novoroční předsevzetí nedávala. Pokud k tomu člověk potřebuje zrovna datum 31. prosince a nedokáže to během roku, je to k ničemu. Zrovna tak žádné bilancování nepomůže. Já jsem člověk realistický. Jestliže mi nějaké věci vadí v květnu, vyřídím je v květnu a v červnu už to neřeším.
Co si tedy ukládáte do paměti?
Pamatuji si zážitky, které potěší, žádné běžné banality, spíš veselé příběhy, které budu moci dát k lepšímu. Vždycky už se těším, až budu ty historky vyprávět.
Počítáte čas zpětně na roky, nebo směrem do budoucnosti? Myslím například způsobem, že ještě dovedete vnuky do školy, pak do tanečních, na jejich svatbu?
Přesně tak. Nepočítám, kolik mi je let, ale čeho bych se chtěla dožít se svými vnuky. Vlastně si tak teď plánuju svůj vlastní život podle toho, čeho bych se chtěla dožít v jejich životech.
Odborníci tomu myslím říkají pozitivní myšlení.
Ano, já vím, že mám pozitivní myšlení, s tím jsem se asi narodila. Věřím, že se toho dožiju. A pokud ne, víte, jak si to představuju?
Netuším. Jak?
Budu zrovna vyprávět nějakou veselou historku a v nejlepším, těsně před pointou, to se mnou švihne. Teprve až přijdu tam nahoru, tak ji dopovím.
Ale jestli tomu správně rozumím, pak ti, kdo se dostanou do nebe, nakonec o vaši pointu nepřijdou. Zato ti, kdo půjdou do pekla, se nikdy nedovědí, jak to dopadlo?
No vidíte, jak to mám vymyšlené. Ergo kladívko, jsem spokojený člověk. A pokud to máte všecko takhle srovnané, jestliže se vším počítáte, i s tím, že svou historku nedopovíte, je to v pořádku.
Když máte všechno tak promyšlené, přesně před rokem jste mi vyprávěla, jak jste v jednom krámku objevila plátýnko s nápisem Čechy krásné, Čechy mé a jak ho budete vyšívat. Už je to hotové?
Ještě ne. Když jsem teď vzala to divadlo... Vidíte, tak to vyšívání mě taky ještě čeká.
JIŘINA BOHDALOVÁ
Narodila se 3. května 1931 v Praze. V roce 1957 vystudovala DAMU a nastoupila k Janu Werichovi do Divadla ABC, od roku 1967 až do svého odchodu do penze byla členkou Divadla na Vinohradech, kde nyní hostuje. Jako filmová herečka zazářila v komediích i ve vážnějších snímcích. K těm nejslavnějším patří například Bílá paní (1965), Dáma na kolejích (1966), Světáci (1969), Ucho (1970), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Pěnička a Paraplíčko (1970), Corpus delicti (1991), Fany (1995), Rebelové (2001). Objevila se také v mnoha hrách a seriálech (F. L. Věk, Muž na radnici), nejnověji se představí 26. prosince na ČT 1 v retrokomedii Bankrotáři. S Vladimírem Dvořákem vystupovala v Televarieté, namluvila nesmrtelné večerníčky. Vyhrála Cenu TýTý v letech 1993- 2002. Má dceru Simonu Stašovou a dva vnuky.
 Jiřina Bohdalová |
 Herečka Jiřina Bohdalová. |
 Jiřina Bohdalová a Pavel Landovský na jevišti Národního divadla při slavnostním večeru Pocta Václavu Havlovi. (30. ledna 2003) |
 Jiřina Bohdalová s cenou Týtý. |
 Herečka Helena Růžičková na invalidním vozíku na oslavě narozenin TV Prima se svojí dávnou kamarádkou Jiřinou Bohdalovou, která jí kdysi odsvědčila sňatek. |
 Jiřina Bohdalová na křtu knihy Ladislava Štaidla. |
