Nechme teď stranou, co o vás říkají a píší jiní, a zkuste se pochválit sama. Podívejte se na modely, které navrhujete, a řekněte, co by mě na nich mělo upoutat.
Dokonalé řemeslné zpracování šatů. Každý kus je originál! Lidé o mně říkají, že mám v sobě nějaký náboj. Prý dovedu přenést nadšení a strhnout zákaznice. Jinak to nejde. Když budu nezajímavá a budu vám něco mdle ukazovat, usnete mi u toho. Jenomže vy musíte vědět, že ty šaty dokončím s takovou vervou, s jakou je začínám tvořit.
A to pozná i laik?
Dám vám příklad. Letos jsem měla přehlídku na Žofíně, a když skončila, přišel za mnou jeden pán z Plzně, mohlo mu být tak osmdesát, a povídá mi: „Paní Matragi, pro mě to byl životní zážitek! Víte, já módě nerozumím. Manželce, dceři a vnučce jsem koupil k Vánocům lístky, jel jsem s nimi do Prahy, vůbec se mi na tu přehlídku nechtělo, ale nelitoval jsem.“ Takové uznání mě potěší. Nejde jen o to, že princezna, která má už stovky šatů, pochválí ty vaše. Ale od takového člověka, řekněme prostého, který se přizná, že moje modely pro něj byly životním zážitkem, to je velké pohlazení a uznání.
Jaký vztah máte ke svým zákaznicím, mimochodem velice bohatým ženám z celého světa? Čistě obchodní nebo se dokážete poznat důvěrněji?
Navazuji stále nová přátelství, jinak to ani není možné. Když chcete ušít šaty ženě na tělo, musíte se o ní něco dozvědět. To už je vysoká krejčovina, takzvaná haute couture, protože šaty, které si žena vysnila, by měly být takovým pohlazením na těle i na duši.
U vás se prý ani nemusí zkoušet. Pokud zákaznice nemůže přijít, pošle míry mailem nebo faxem. Je to pravda?
To jsou vymoženosti dnešního světa. Pošlu ženě skicu a to, co potřebuji poměřit, a ona mi zase zpět pošle míry. I boty a doplňky jsme schopni zaslat. Takhle jsme posílali toalety do Kataru i do Ženevy.
Bála jsem se, že toho vím málo
Musím se přiznat, že si pořád neumím představit tu vaši odvahu, s jakou jste se rozhodla radikálně změnit svůj život. Blížil se konec roku 1979 a vy jste se vydala za manželem, stavebním inženýrem, do Bejrútu. V době, kdy tam zrovna začínala válka. Jak na ty začátky vzpomínáte?
Moje první otázka byla: Jak se tady v tom Orientu zorientuju? Netušila jsem, co mě čeká, ale nebála jsem se. Ani té země, ani jiné mentality. Navíc jsem cítila, že mám jakousi snad až povinnost dělat to, co jsem vystudovala, přizpůsobit se tamním náladám, požadavkům. K tomu musíte mít pozorovací talent, což je základ úspěchu. Jsem hrozně ráda mezi lidmi a nemusejí to být zrovna společenské večírky. Líbí se mi pohyb na ulici, letištní haly, plovárny, pláže...
Co jste chtěla nabídnout?
Vlastní styl. Základem je přinést něco, čím zaujmete.
Vybavíte si ještě, co jste si tehdy říkala?
Zmocnil se mě pocit stísněnosti, že toho vím strašně málo. Neuvědomila jsem si dobrou valutu, kterou jsem si dovezla z Československa. Že z mála a z velmi prostého, jednoduchého materiálu jsme byli nuceni a taky jsme uměli něco udělat. Do Libanonu jsem přijela z komunistického temna, kdy se toho u nás vědělo o módě minimum. Chodila jsem sice například na přehlídky k paní profesorce Bauerové, ale to bylo zhruba vše. Když se k nám občas dostal zahraniční časopis o módě, naučila jsem se ho téměř nazpaměť.
Bylo složité prosadit se jako Evropanka?
V Libanonu ne. To je totiž výjimka mezi arabskými zeměmi. Mnoho lidí si to neuvědomuje, protože nemají dost informací. V Libanonu žijí asi čtyři miliony lidí, ale dalších šestnáct milionů jich je po světě. A jsou to úspěšní vlastníci butiků na pařížských Champs Élysées, vlivní podnikatelé a známé osobnosti po celém světě. Libanon byl odjakživa vůdčím státem všeho nového, co se kde ve světě šustne, rychle umí zareagovat a na to pak reaguje klientela ostatních arabských zemí.
Vraťme se ještě k vašim začátkům. Asi to nebylo hned, kdy jste si mohla otevřít salon na hlavní bejrútské třídě. Co jste dělala?
Oběhla jsem si obchody s látkami, v inzerátech jsem pátrala po firmách, které hledaly návrhářku. Skončila jsem v salonu, který dělal společenské, večerní a svatební toalety. Moc jsem se tam naučila. I to, jak se nakupuje a jak se jedná. Byla jsem tam ale jen pár měsíců, protože museli zavřít z bezpečnostních důvodů. Obě majitelky se potom staly mými klientkami. Byla to náhoda, tak jako to v životě často bývá.
Ale pořád ještě ten salon nemáte... V kterém okamžiku se to zlomilo?
V jednom obchodě s látkami jsem potkala dceru ministra. Majitel obchodu mě představil jako evropskou návrhářku. To ji zaujalo. Požádala mě, abych naskicovala šaty. Měly velký úspěch a začaly se hrnout objednávky. Nejdřív jsem pracovala ve vypůjčeném bytě, ve dvou místnostech. Přivedlo mě to k myšlence, jak by bylo úžasné uspět v individuální tvorbě. Prostě šít lidem šaty na přání. Pár měsíců jsem hledala prostor, což byl v začínající válce velký problém. Ale povedlo se. Nedala jsem se strhnout trendy nebo tím, co jsem viděla v místních buticích. Šlo mi o ten první, bezprostřední styk se zákaznicí, o to vycítit její přání a její představy.
Teď tedy máte vlastní salon, ve kterém zaměstnáváte svůj tým lidí. Kdo jej tvoří?
Z devadesáti procent Libanonky. V ateliéru bývá tak do dvaceti lidí, ale například zrovna teď jich čtyřicet vyšívá pro dvě unikátní svatby.
A kolik lidí byste mohla zaměstnat?
O to nejde, já jich totiž víc ani nechci. Mám ráda, když každé šaty projdou mýma rukama, za každé ručím. Musí být stoprocentně provedené, mít fantastickou kvalitu, protože moje klientela je náročná, vycvičená ze světa. Moje zákaznice šijí i u jiných návrhářů, takže si nemůžu dovolit něco, co by bylo méně kvalitní. Když bude zákaznice nespokojená, zavolá třeba do Paříže a bude šít u Gaultiera.
Nechci být štvancem
Jací jsou Libanonci?
Umějí si užívat života. To je charakteristické i pro další středomořské země, ale Libanonci jsou v tomhle výjimeční. Obyčejný den umějí povznést až do takových oslav. To jen tak nevidíte, jak třeba stolují, diskutují, jak se zajímají o všechno možné, od porcelánu na stole až po kosmetiku nebo šperkařství.
To mluvíte i o libanonských ženách?
Odmala jsou vychovávány k velké hrdosti. A jsou nesmírně... zdobné. Strašně rády o sebe pečují. Měla jsem to štěstí, že jsem se z arabských zemí dostala právě do Libanonu. Manžel pracoval i v Saúdské Arábii, a tam bych určitě nechytla ten správný začátek.
Jaká je konkurence na Blízkém východě?
Obrovská. V Libanonu najdete desítky salonů, jako mám já. Po válce mladí lidé studovali v Itálii a v Paříži. I to je pro mě motivace, být mezi nimi dobrá, udržet si svůj rukopis. V Libanonu je spousta návrhářů, kteří jezdí předvádět dvakrát ročně do Paříže a do Itálie.
Vy ne?
Nechci být štvancem. Upsat se k tomu, že připravíte dvakrát do roka přehlídky, to je tak strašná honička, že už bych nezvládala věnovat se tomu, co mě baví. Ušít šaty, které si u mě zákaznice objednají. Neplatím za reklamu, protože reklamou jsem já sama, svou tvorbou, a zatím to tak funguje.
Už několikrát jste se vyjádřila, že móda je víc než jen to, jak se oblékáme. Mluvíte o komunikaci se světem, o propojení kultur... Prosím vás, není to přehnané?
Tak já vám něco řeknu. O Česku a Češích se toho v zemích kolem Perského zálivu ví strašně málo. Moje klientky si dokonce myslí, že žijeme jak ve středověku. Byly proto velice překvapené, když na satelitním vysílání viděly moji první přehlídku v Česku, a žasly, jaké jsou tady paláce, památky, skvělé publikum a jak se české ženy krásně oblékají. I proto jsem si Prahu vybrala za místo svých přehlídek. Ostatně myslím, že naše republika si zaslouží haute couture, vysoké šití, které u nás mívalo velice dobrou tradici.
U nás se objevujete jen pár týdnů v roce. Co většinou děláte?
Když jedu na dovolenou, pokaždé si říkám, jak půjdu na houby, k našim, jak si tady odpočinu. Vydrží mi to pár dnů, pak se ale někam vypravím, třeba letos do Vídně, kde jsem chodila po muzeích a výstavách.
No dobře, ale muzea a památky přece máme i my. Je nějaké místo, které máte mimořádně ráda?
V Česku mě například fascinuje vila Tugenhat v Brně, památka ze seznamu UNESCO, která byla vystavěna ve třicátých letech. Tahle funkcionalistická vila je mimochodem podobná naší rezidenci v Bejrútu. Já vůbec dvacátá a třicátá léta obdivuju, už jen kvůli neobvyklé kombinaci přírodních a vzácných materiálů.
Zahrnu vás desítkami návrhů
Pojďme se ještě bavit o vaší práci. Představuju si, že jsem vaše zákaznice a přijdu vás navštívit. Jak mě přivítáte?
Několika desítkami návrhů. Předkládám je a pozoruji reakce. Z takových padesáti skončíme u čtyř, a to já už vím, co zákaznice chce. Například jednodušší šaty na menší příležitost nebo hodně vyšité, že se jí líbí třeba i ty podmalované. Zkrátka vidím, na co reaguje, a já tak mohu zase reagovat na ni.
Jste jednou z mála návrhářek, která se nemusí ohlížet na to, kolik budou šaty stát. Pro vaše modely je typická lehkost a jemnost. V čem spočívá to kouzlo?
Ve vrstvení různobarevných průsvitných materiálů, rafinovaných prostřizích. K tomu korálkové výšivky. Korálek po korálku našívá tým vyšívaček. Látky sama barvím a maluji metodou lavírování. U exkluzivních modelů, například svatebních šatů, vybírám zirkony nebo i pravé perly. Jinak vrstvení látek umožňuje nejen vytvářet zajímavé barevné kombinace a odstíny, ale také ve vteřině změnit barvu celé róby. Když se klientce barva nelíbí, není problém - jednu vrstvu nahradím jinou, v jiné barvě.
Když vám napovím: Móda je pro mě... Jak tu větu dokončíte?
... hra. Je to všechno hraní si se svou tvorbou, hra mezi zákazníkem a vámi, ale na tu hru musí zákazník přistoupit a musí vás mít rád. Jedině potom se k vám bude vracet. Tak to je. Neskončí to u jediných šatiček, které mají třeba v palácích jepičí osud a už je nikdo neuvidí. Setrvávám v branži čtvrt století a baví mě to. Stejně tak to baví mé zákaznice.
|
Blanka Matragi |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 Módní návrhářka českého původu Blanka Matragi děkuje publiku po skončení přehlídky svých modelů, kterou uspořádala 22. ledna na pražském Žofíně ke 20. výročí založení salónu Blanka Matragi haute couture. |
 |
 |
 Blanka Matragi |
 |
