Sade, Kohoutův August August, Čechovův Racek i aktovky Námluvy a Medvěd, Hrabalova Hlučná samota... Většinou ho však diváci znají coby ulítlého sporťáka z jednoho z nejsledovanějších televizních pořadů - Tele Tele. A týden co týden čekají, až si z něj Michal Suchánek s Richardem Genzerem budou zase utahovat, jestli už má chlapa. Tak dlouho u divadla, herec se naučí tisíce stran textu včetně Dostojevského, vypotí hektolitry potu, aby ho pak diváci na ulici zdravili jako „Cardu-Retardu“. Jak se vám to zamlouvá? Má to svoje pro i proti, ale kladné stránky převažují. Divadlo je odkázané na kapacitu prostoru. Do Adrie, kde hraju v Divadle Bez zábradlí, se vejde asi tři sta lidí, do Řeznické, kde jsme hráli Čechovovy aktovky, tak stovka. Ale množství diváků, kteří mě uvidí jednou týdně na obrazovce, je diametrálně jiné. Po rekonstrukci se otvíral palác Adrie komedií Blbec k večeři a v novinách se moje jméno ani neobjevilo, i když v ní hraju titulní roli. Tehdy ještě nikdo nevěděl, kdo je to Carda. A teď, když s divadlem někam přijedeme, tak mi pomáhá, že mě lidé jakž takž znají z televize a mám už jakési jméno.
Už jsem zaškatulkovaný
S jakými se setkáváte reakcemi? Někdy jedu autobusem a všichni začnou vyvádět: „Kde máš chlapa?!“ Většinou je jasné, že to nemyslí zle. Horší bývají navážky v hospodách, kde už je to třeba dost pod vlivem alkoholu. Ale většinou zaznamenávám kladnější reakce. Například? Měl už jsem taky nabídky na vystupování jako imitátor. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě zase někdo dělá srandu. Chtěli, abych přijel a udělal Radka Johna. Snažil jsem se vysvětlit, že to, co dělám v televizi, není imitace, že nikoho imitovat neumím. Ale myslím, že jsem je moc nepřesvědčil, a buď si myslí, že jsem nafoukaný, nebo že mi nabídli málo. Jak vaši popularitu snáší váš sedmnáctiletý syn? Adam moji popularitu neřeší a docela úspěšně ji ignoruje. Odmítá jakékoliv zveřejňování svých fotek a před lidmi ode mě chodí v několikametrovém odstupu. A někdy má z té popularity i legraci. Tuhle jsme v zelenině kupovali jahody a já se zmínil, že jsou docela nahnilé. A prodavačka mi řekla: „Teda v televizi je s váma větší sranda.“ Kdo vlastně sleduje Tele Tele? Máte svého typického diváka? Tele Tele je kompilát různého humoru - hospodský, černý, studentský... Není to vlastně nic vyhraněného. A já někdy až žasnu, kdo všechno se na nás kouká. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou mezi diváky i důchodci - jedna paní mi děkovala za hezké pondělky. Ale sledují nás i malé děti. Dokonce si prý na nás ve škole hrají, někdo je „Geňa“, další „Suchoš“, citují přesné pasáže... A v jedné hospodě mi říkali: „Co si myslíte?! Tady, když se v pondělí zapne Tele Tele, tak nikdo nesmí ani pípnout!“ K vašim komickým kreacím patří schopnost sebeshazování, až sebeponížení. Máte nějakou hranici, kam až jste ochoten zajít? O tom jsem zatím nepřemýšlel, ale myslím, že ta laťka už níž nepůjde. I když kluci by ji určitě rádi popostrčili. Těžko bych se asi třeba nechal nastříhat do pornofilmu s Dolly Buster. „Carda-Retarda“ jsou nicméně vaše herecké mimikry. Jinak by si vás asi neobsadil Karel Kachyňa do seriálu Tři králové, kde jste dokonce využil svou státnici z němčiny! Když se seriál vysílal, tak si jeden režisér dokonce myslel, že jsem německý herec, který se naučil česky. Na spolupráci s panem Kachyňou vzpomínám rád, byla to veliká škola. Jenže teď mě mají režiséři zaškatulkovaného jako bláznivého komika a bojí se mě obsadit do něčeho jiného. Ale nejde jen o mě podobných případů je mezi herci spousta.
Smlouvu mám do konce roku
Kdo všechno pro Tele Tele píše scénáře? Půvab Tele Tele je v tom, že si scénáře píšeme sami. Hlavně „Suchoš“ s „Geňou“. Poslední slovo má „Suchoš“ jako ředitel. Vysílá se ve strašlivém tempu - jednou za týden, a tak se samozřejmě něco povede a něco ne. Ale to fungovalo koneckonců podobně i u České sody. Na jak dlouho se při takovém ďábelském tempu ještě cítíte? Je to „záhul“. Něco jiného by bylo, kdyby se vysílal jeden díl za čtrnáct dnů. Tele Tele děláme třetí rok a smlouvu máme do konce tohoto roku. A pak se uvidí. Ne snad, že by nás v televizi nechtěli. Parodujete přímo na Nově její pořady i její osobnosti. Narazili jste někdy? Ne. Původně to mělo být dokonce tak, že by i naše zprávy reagovaly přímo na dění z celého týdne. Ale to bychom museli ve studiu spát a nikam jinam nechodit. A tak z toho vyšla parodie na pořady. Ti, kterých se to dotýká, buď mlčí, nebo nám někdy přijdou říct, že se jim to líbilo. Tušíte, jak dlouho byste musel v Řeznické hrát divadlo, aby vás vidělo tolik lidí, kolik za jediný večer v televizi? Jsem dost špatný počtář a nedovedu si to ani představit. Ale na druhou stranu nikde jinde není taková atmosféra jako právě v Řeznické. Musíte tam hrát pořád naplno publikum dá hned najevo, když člověk poleví. V Řeznické se zkrátka nic očurat nedá. Mohlo by to být nějakých padesát čtyři let - představení večer, co večer... No, to je dobrý. Tak to bychom nechali v rodině a zahráli by si v tom i naši vnuci.
JOSEF CARDA bere pořad TELE TELE jako nutné zlo. „Když s divadlem někam přijedeme, tak mi pomáhá, že mě lidé znají z televize a mám už jakési jméno,“ tvrdí.
CARDA-RETARDA Svérázný syn rodiny „Kopečkovic“ je asi nejznámější rolí Josefa Cardy
JOSEF CARDA
Narodil se v roce 1956. Po absolvování JAMU hrál v brněnském Divadle Husa na provázku. Později vystupoval v Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha a v pražském Rokoku. Dnes účinkuje v Divadle Bez zábradlí. Josef Carda patří k protagonistům zábavného pořadu Tele Tele a na Nově účinkoval také v sitcomu Policajti z předměstí. ____________________
Soubor| M273V12B.TXT
Název| Příběh summitový
Autor|
Zdroj| Mladá fronta DNES Strana| 12
Rubrika| Víkend - lidé
Datum| 23.11.2002
------------------
Příběh summitový
OČIMA ESTER KOČIČKOVÉ
Seznámili se v Praze, v noci ze summitového čtvrtka na summitový pátek na chodbě separovaného kožního oddělení Ústřední vojenské nemocnice, kam je oba převezli s obdobnou kožní afekcí. Vítaný americký měl na krku dvě pečlivě zalepené jizvy po chvatném holení břitvou, zjevně podrážděné hotelovou kolínskou, strangulační rýhou od kravaty a potem zpod límečku značkové košile. Nevítaný italský byl těžko k rozluštění v kukle z obinadla, která zakrývala původně čerstvě vyholenou, squatovou kolínskou nedotčenou a poté několikrát zmoklou, vodními děly bombardovanou a následně pod kapucí šusťákové bundy ošklivě zapařenou hlavu. Hlídáni osmičlennou skupinou policistů, každý svým specifickým způsobem, ale oba, v pravém smyslu toho slova, opruzeni, hltali studený vzduch z otevřeného okna a jejich oční víčka demonstrovala tíhu antiseptických zásypů. Vtom sebou Nevítaný trhl, zašmátral v kapse sterilního pyžama (policisté se napřímili) a vyndal krabičku cigaret: „Na to snad povolení nepotřebuju,“ zamrmlal podebranou italštinou a s vášní si zapálil (policisté se uvolnili). Vítaný významně zakašlal. „Dejte si,“ zkusil to na souputníka anglicky Nevítaný. „Já? No, ne že bych na to neměl chuť, ale - ale co !“ A tak stáli, kouřili, otevřené okno hltalo teplý dým... Až náhle Nevítaný vyhrkl: „Na to jsem sem nemusel jezdit!“ Chvíli bylo ticho, když zaševelil Vítaný: „Na to se nevymlouvejte!“ „Já se na to nevymlouvám. Já se na to připravoval! Já se na to těšil!“ - „Já jsem se na to taky připravoval! Taky jsem se na to těšil. Měl jsem se na to vykašlat!“ - rozeštkal se Vítaný. - „Vy se na to nikdy nevykašlete.“ - „Ne, vy se na to nikdy nevykašlete!“ - „Dokud vy se na to budete připravovat, my na to nebudeme kašlat a budeme se na to připravovat taky!“ - „To je demagogie! Když se na něco těším, tak se na to připravuji bez ohledu na to, jestli se na to připravuje někdo jiný!“ - „Ale co když se na to vážně vykašlete!?“ - „Myslíte, že se na to vykašleme kvůli vám? Na to zapomeňte!“ - „Vážně byste se na to nemohli vykašlat?“ - „Ovšem, ale když my se na to vykašleme, vy se na to nebudete těšit; na to nezapomínejte...!“ „Já se na to vykašlu, na to fakt nemám,“ zahučel jeden z policistů. - „To je v klidu, ty do sebe nepudou,“ odpověděl mu jiný, „myslim, že se můžem jít najíst,“ dodal, a celá skupina zmizela pod schodištěm. Vítaný a Nevítaný se ani neotočili. „Vezměte si cigaretu na potom,“ znovu zašermoval krabičkou Nevítaný. Vítaný jednu vylovil a s lišáckým úsměvem se na Nevítaného usmál: „A nechcete si ještě popovídat u mě v pokoji? Kdo ví... ale já někudy cítím, že by to mohl být začátek krásného přátelství...!“
Už jsem zaškatulkovaný
S jakými se setkáváte reakcemi? Někdy jedu autobusem a všichni začnou vyvádět: „Kde máš chlapa?!“ Většinou je jasné, že to nemyslí zle. Horší bývají navážky v hospodách, kde už je to třeba dost pod vlivem alkoholu. Ale většinou zaznamenávám kladnější reakce. Například? Měl už jsem taky nabídky na vystupování jako imitátor. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě zase někdo dělá srandu. Chtěli, abych přijel a udělal Radka Johna. Snažil jsem se vysvětlit, že to, co dělám v televizi, není imitace, že nikoho imitovat neumím. Ale myslím, že jsem je moc nepřesvědčil, a buď si myslí, že jsem nafoukaný, nebo že mi nabídli málo. Jak vaši popularitu snáší váš sedmnáctiletý syn? Adam moji popularitu neřeší a docela úspěšně ji ignoruje. Odmítá jakékoliv zveřejňování svých fotek a před lidmi ode mě chodí v několikametrovém odstupu. A někdy má z té popularity i legraci. Tuhle jsme v zelenině kupovali jahody a já se zmínil, že jsou docela nahnilé. A prodavačka mi řekla: „Teda v televizi je s váma větší sranda.“ Kdo vlastně sleduje Tele Tele? Máte svého typického diváka? Tele Tele je kompilát různého humoru - hospodský, černý, studentský... Není to vlastně nic vyhraněného. A já někdy až žasnu, kdo všechno se na nás kouká. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou mezi diváky i důchodci - jedna paní mi děkovala za hezké pondělky. Ale sledují nás i malé děti. Dokonce si prý na nás ve škole hrají, někdo je „Geňa“, další „Suchoš“, citují přesné pasáže... A v jedné hospodě mi říkali: „Co si myslíte?! Tady, když se v pondělí zapne Tele Tele, tak nikdo nesmí ani pípnout!“ K vašim komickým kreacím patří schopnost sebeshazování, až sebeponížení. Máte nějakou hranici, kam až jste ochoten zajít? O tom jsem zatím nepřemýšlel, ale myslím, že ta laťka už níž nepůjde. I když kluci by ji určitě rádi popostrčili. Těžko bych se asi třeba nechal nastříhat do pornofilmu s Dolly Buster. „Carda-Retarda“ jsou nicméně vaše herecké mimikry. Jinak by si vás asi neobsadil Karel Kachyňa do seriálu Tři králové, kde jste dokonce využil svou státnici z němčiny! Když se seriál vysílal, tak si jeden režisér dokonce myslel, že jsem německý herec, který se naučil česky. Na spolupráci s panem Kachyňou vzpomínám rád, byla to veliká škola. Jenže teď mě mají režiséři zaškatulkovaného jako bláznivého komika a bojí se mě obsadit do něčeho jiného. Ale nejde jen o mě podobných případů je mezi herci spousta.
Smlouvu mám do konce roku
Kdo všechno pro Tele Tele píše scénáře? Půvab Tele Tele je v tom, že si scénáře píšeme sami. Hlavně „Suchoš“ s „Geňou“. Poslední slovo má „Suchoš“ jako ředitel. Vysílá se ve strašlivém tempu - jednou za týden, a tak se samozřejmě něco povede a něco ne. Ale to fungovalo koneckonců podobně i u České sody. Na jak dlouho se při takovém ďábelském tempu ještě cítíte? Je to „záhul“. Něco jiného by bylo, kdyby se vysílal jeden díl za čtrnáct dnů. Tele Tele děláme třetí rok a smlouvu máme do konce tohoto roku. A pak se uvidí. Ne snad, že by nás v televizi nechtěli. Parodujete přímo na Nově její pořady i její osobnosti. Narazili jste někdy? Ne. Původně to mělo být dokonce tak, že by i naše zprávy reagovaly přímo na dění z celého týdne. Ale to bychom museli ve studiu spát a nikam jinam nechodit. A tak z toho vyšla parodie na pořady. Ti, kterých se to dotýká, buď mlčí, nebo nám někdy přijdou říct, že se jim to líbilo. Tušíte, jak dlouho byste musel v Řeznické hrát divadlo, aby vás vidělo tolik lidí, kolik za jediný večer v televizi? Jsem dost špatný počtář a nedovedu si to ani představit. Ale na druhou stranu nikde jinde není taková atmosféra jako právě v Řeznické. Musíte tam hrát pořád naplno publikum dá hned najevo, když člověk poleví. V Řeznické se zkrátka nic očurat nedá. Mohlo by to být nějakých padesát čtyři let - představení večer, co večer... No, to je dobrý. Tak to bychom nechali v rodině a zahráli by si v tom i naši vnuci.
JOSEF CARDA bere pořad TELE TELE jako nutné zlo. „Když s divadlem někam přijedeme, tak mi pomáhá, že mě lidé znají z televize a mám už jakési jméno,“ tvrdí.
CARDA-RETARDA Svérázný syn rodiny „Kopečkovic“ je asi nejznámější rolí Josefa Cardy
JOSEF CARDA
Narodil se v roce 1956. Po absolvování JAMU hrál v brněnském Divadle Husa na provázku. Později vystupoval v Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha a v pražském Rokoku. Dnes účinkuje v Divadle Bez zábradlí. Josef Carda patří k protagonistům zábavného pořadu Tele Tele a na Nově účinkoval také v sitcomu Policajti z předměstí. ____________________
Soubor| M273V12B.TXT
Název| Příběh summitový
Autor|
Zdroj| Mladá fronta DNES Strana| 12
Rubrika| Víkend - lidé
Datum| 23.11.2002
------------------
Příběh summitový
OČIMA ESTER KOČIČKOVÉ
Seznámili se v Praze, v noci ze summitového čtvrtka na summitový pátek na chodbě separovaného kožního oddělení Ústřední vojenské nemocnice, kam je oba převezli s obdobnou kožní afekcí. Vítaný americký měl na krku dvě pečlivě zalepené jizvy po chvatném holení břitvou, zjevně podrážděné hotelovou kolínskou, strangulační rýhou od kravaty a potem zpod límečku značkové košile. Nevítaný italský byl těžko k rozluštění v kukle z obinadla, která zakrývala původně čerstvě vyholenou, squatovou kolínskou nedotčenou a poté několikrát zmoklou, vodními děly bombardovanou a následně pod kapucí šusťákové bundy ošklivě zapařenou hlavu. Hlídáni osmičlennou skupinou policistů, každý svým specifickým způsobem, ale oba, v pravém smyslu toho slova, opruzeni, hltali studený vzduch z otevřeného okna a jejich oční víčka demonstrovala tíhu antiseptických zásypů. Vtom sebou Nevítaný trhl, zašmátral v kapse sterilního pyžama (policisté se napřímili) a vyndal krabičku cigaret: „Na to snad povolení nepotřebuju,“ zamrmlal podebranou italštinou a s vášní si zapálil (policisté se uvolnili). Vítaný významně zakašlal. „Dejte si,“ zkusil to na souputníka anglicky Nevítaný. „Já? No, ne že bych na to neměl chuť, ale - ale co !“ A tak stáli, kouřili, otevřené okno hltalo teplý dým... Až náhle Nevítaný vyhrkl: „Na to jsem sem nemusel jezdit!“ Chvíli bylo ticho, když zaševelil Vítaný: „Na to se nevymlouvejte!“ „Já se na to nevymlouvám. Já se na to připravoval! Já se na to těšil!“ - „Já jsem se na to taky připravoval! Taky jsem se na to těšil. Měl jsem se na to vykašlat!“ - rozeštkal se Vítaný. - „Vy se na to nikdy nevykašlete.“ - „Ne, vy se na to nikdy nevykašlete!“ - „Dokud vy se na to budete připravovat, my na to nebudeme kašlat a budeme se na to připravovat taky!“ - „To je demagogie! Když se na něco těším, tak se na to připravuji bez ohledu na to, jestli se na to připravuje někdo jiný!“ - „Ale co když se na to vážně vykašlete!?“ - „Myslíte, že se na to vykašleme kvůli vám? Na to zapomeňte!“ - „Vážně byste se na to nemohli vykašlat?“ - „Ovšem, ale když my se na to vykašleme, vy se na to nebudete těšit; na to nezapomínejte...!“ „Já se na to vykašlu, na to fakt nemám,“ zahučel jeden z policistů. - „To je v klidu, ty do sebe nepudou,“ odpověděl mu jiný, „myslim, že se můžem jít najíst,“ dodal, a celá skupina zmizela pod schodištěm. Vítaný a Nevítaný se ani neotočili. „Vezměte si cigaretu na potom,“ znovu zašermoval krabičkou Nevítaný. Vítaný jednu vylovil a s lišáckým úsměvem se na Nevítaného usmál: „A nechcete si ještě popovídat u mě v pokoji? Kdo ví... ale já někudy cítím, že by to mohl být začátek krásného přátelství...!“
