Ve většině rozhovorů rozebíráte poslední roky života, kdy jste se hlavně starala o rodinu a dělala zázemí houslovému virtuosovi Pavlu Šporclovi, svému muži. Máte ale za sebou i těžší období, kdy jste nejstarší dceru Lily vychovávala sama...
Já si ovšem v principu myslím, že život máme těžký jen do té míry, jak těžký ho cítíme. A v mém životě je vlastně všechno nadstandardní.
Nadstandardní ve všech směrech, nebo jen v tom pozitivním?
V pozitivním. Když to srovnám s okolím, s mnoha jinými rodinami, ženami, tak ať to bylo s mým tatínkem jakkoli složité, vyrůstala jsem v milující kompletní rodině. Tím jsem dostala první dobrý základ, že se z boje neutíká a rodina je zásadní. Od dětství jsem byla obklopena velkými osobnostmi české kultury. Malíři, herci, režiséry, dirigenty, scénografy a muzikanty. To je ohromná devíza, kterou jsem do života dostala. Další jsou příroda a vztah k ní, vzdělanost mé rodiny a dobrý vkus. Nejen výtvarný, životní vkus vůbec.
Pravdu má každý svou, ale co by mělo všechny spojovat, je morálka. Ta by se měla vyučovat. Mělo by se vycházet z desatera, nic lepšího na světě vymyšleno nebylo.
