* Kolik lidí se vás ptá, jak nová Nemocnice dopadne?
Hodně. Zrovna před chvílí mě na ulici zastavila nějaká dívka.
* Máte radost z mnoha ohlasů a rozborů vyvolaných pokračováním slavného seriálu?
Nejsem nadšená tím, že se Nemocnice všude v novinách rozpitvává, jako by to byl precizní dokument. Lékaři se vyjadřují, zdali to tak chodí v jejich špitálech, jestli operace proběhla přesně podle skutečnosti a jestli sálová sestra odhodila vatu do správného koše.
* A to vám vadí?
Spíš je to k smíchu. Seriál, teď i před lety, byl natočen jako zábava pro lidi. Každý autor má právo fabulovat a popouštět uzdu fantazii. Ani Shakespeare by nenapsal jedinou hru, kdyby si nesměl vymýšlet.
*Po zkušenostech s někdejší Dietlovou Nemocnicí přece nemůžete být zaskočena pozorností, která je na nový seriál upřena.
To také nejsem. Moc dobře jsem věděla, co nastane. Čekala jsem, že si na nás kritici posvítí a že se bude říkat, jak je původní Nemocnice o mnoho lepší. Ostatně ta nynější ani nemůže překonat zidealizovanou legendu. Hodně jsem se obávala a ptala se sama sebe, zda je dobré dělat nějaké pokračování. Už proto, že nemám ráda nastavovanou kaši.
* Roli v nové Nemocnici jste přece nemohla odmítnout. Jak by se točilo pokračování bez jedné z klíčových osob?
Sama jsem navrhovala několik variant, jak může Alžběta Čeňková zmizet. Například mohla v minulých letech emigrovat. Anebo si vzít dávného milého, hokejistu Přemysla Rezka, který získal angažmá v kanadsko-americké NHL. To už by Rezek musel být trenérem. Ano, trenérem v Americe. Měli bychom velkou haciendu, přijel by se tam natočit jeden díl a bylo by hotovo.
ELIŠKA BALZEROVÁ
* Zvláštní. Člověk by čekal, že se vy všichni ze staré dobré Nemocnice budete na natáčení nových dílů těšit.
Narodila se 25. května 1949 ve Vsetíně. Vystudovala konzervatoř a poté Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Nastoupila do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (19721977). Poté se stala na dvacet let členkou pražského Divadla na Vinohradech. Před pěti roky stála u otevření Divadla Na Fidlovačce, kde je nyní spolu s ředitelem Tomášem Töpferem klíčovou osobností. Televizní diváci si ji kdysi zamilovali jako začínající lékařku Alžbětu Čeňkovou v Nemocnici na kraji města. Účinkovala i v dalších seriálech (Zkoušky z dospělosti, Inženýrská odysea, Zákony pohybu) a hrála ve filmech S tebou mě baví svět, Vrchní, prchni, Pěsti ve tmě, Zlatí úhoři... Eliška Balzerová je vdaná za filmového a divadelního producenta. Mají spolu 27letého syna Jana, který je farmaceutem, a 20letou dceru Adélu, která studuje dějiny divadla na Masarykově univerzitě v Brně.
Původní Nemocnici točil docela dobrý tým. Nový seriál se sice jmenuje Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, ale nám už je ve skutečnosti o čtvrtstoletí víc. A tak jsme byli při natáčení trochu rozpačití a roztřesení. Pořád jsme v hlavách nosili minulou Nemocnici a báli se, abychom tentokrát nezklamali.
Miloši Kopeckému jsem visela na rtech
* V nových dílech se vaše postava musí obejít bez svého ochránce doktora Štrosmajera, kterého hrál Miloš Kopecký. Chyběl vám i při natáčení?
Bezesporu. Postrádala jsem jeho historky a báječný humor. Jako novicka jsem mu tehdy visela na rtech. Mám ráda chytré chlapy, a to on tedy byl. Myslím, že si mě docela oblíbil. Vzpomínám si, že jsem mu při jedné scéně měla dát pusu. Jenže mně bylo pětadvacet a strašně jsem se ho jako mužského styděla. A tak jsem mu dala pusu pouze na čelo. Načež pan Kopecký zvolal: Tak to je konec, jsem ztracenej, mladý holky už mě líbají jenom na čelo! A režisér to tam nechal, ačkoliv to ve scénáři nebylo.
* Vy jste tehdy před kamerou teprve začínala, zatímco Miloš Kopecký už byl zkušený herec. Choval se k vám při natáčení stejně otcovsky jako ostřílený doktor Štrosmajer k čerstvě promované lékařce Alžbětě?
Cítila jsem to podobně. Vzal mě pod svá křídla a občas mě na něco upozornil. Ráda jsem ho pozorovala. Okukovala jsem, s jakou s elegancí a noblesou se pohyboval před kamerou. Bylo to hrozně poučné. Víte, pořád mi nejde do hlavy, proč jste s novým natáčením váhala. Vždyť zrovna vás úloha mladé lékařky vyloženě proslavila. Rázem vás znala celá republika. Můj kamarád Jirka Bartoška říká, že když je herec ještě v padesáti tak neznámý, že se musí ve společnosti představovat, moc toho nedokázal. Na tom něco je. Role Alžběty mi přinesla velkou popularitu.
* Vždyť to říkám.
Nechte mě domluvit. Přinesla mi popularitu, ale byla pro mě i velkým údělem. Všichni režiséři pak na mě věšeli bílé pláště. Dlouho jsem hrála samé intelektuálky, inženýrky a slušňačky. Prostě takové ty sofistikované báby. A to mě hrozně nebavilo.
* Intelektuálky jsou nezajímavé?
No jistě! Celý život jsem toužila hrát komické postavy, ale dlouho jsem se k nim nedostávala. Přitom jsem v podstatě komik!
* Komik? To vám asi televizní diváci moc věřit nebudou.
Taky se jim nedivím. Vždyť o tom nevěděli ani lidé z divadelní branže. Ve Viole jsem nedávno měla premiéru hry Můj báječný rozvod. To je představení pro jednu herečku, které diváky co chvíli pořádně rozesměje. Minulý týden se přišel podívat i pan exprezident Havel a jeho žena Dagmar, moje někdejší dlouholetá kolegyně z Vinohradského divadla. Po představení mi udiveně říkala: Elzo, já vůbec nevěděla, že umíš tolik komediálních poloh. Musela jsem se smát: Dášo, jak bys to mohla vědět? Takovou roli jsem nikdy nedostala, protože na ně jsi ve Vinohradském byla ty.
Z Vinohrad jsem odešla za lepším
* Z Divadla na Vinohradech jste odešla před pěti roky. Cítila jste se tam po dvaceti letech nedoceněná?
Ano. Dneska, po pěti letech v Divadle Na Fidlovačce, už na to mohu takhle jednoznačně odpovědět. Ve Vinohradském divadle nás na jednu vhodnou roli čekalo pět, šest, možná sedm hereček. Dana Kolářová, Hana Maciuchová, Dáša Veškrnová, Alena Procházková, později už i Zlata Adamovská, Marta Vančurová...
* Jak to dopadalo?
Zajímavou roli dostala ta, co byla v žebříčku nejvýš. Ostatním řekli, že musí počkat na příští sezonu.
* Takže jste čekala.
Jo, čekala. Jenže v příští sezoně nebylo zase nic. Stejně jako v té další.
* Jak jste se s tím vyrovnávala?
Nic příjemného to není. Počítáte, je mi čtyřicet, pětačtyřicet a roky utíkají. Říkáte si, že se na vás dá ještě koukat, jenže nic pořádného nehrajete. To je přece škoda. A přemýšlíte, že v šedesáti si vás diváci budou vykrývat palcem, aby vás na jevišti raději neviděli.
* Z Vinohrad jste odcházela ve zralém věku do úplně nového Divadla Na Fidlovačce. Neměla jste strach, že se divadlo, které jste si vymyslela s kolegou Tomášem Töpferem, v pražské konkurenci neuchytí?
Měla bych strach, kdybych do toho šla s jinou partou. Bez Tomáše, kterého znám z konzervatoře od svých patnácti. Jsem něco jako jeho starší sestra. Je to buldok, který se do něčeho zakousne a nepustí, dokud to nedokáže. Věděla jsem, že vedle něj se nemusím bát. V padesáti jsem dala, po dvaceti letech, na Vinohradech výpověď ovšem přátelsky, bez bouchání dveřmi a šla jsem za lepším. Strašně moc jsem se osvobodila. Na stará kolena jsem svobodná a šťastná herečka.
* Tomáš Töpfer je ředitelem Fidlovačky, vy ředitelkou nadace, která pro divadlo shání peníze. Jste ústřední herečkou s několika krásnými hlavními rolemi. A 20. listopadu máte premiéru ve hře Podivná paní S. Zase hlavní role! Hraje někdo víc?
Víte, my tohle divadlo založili a v prvních letech nás lidi chtěli vidět co nejvíc. Nyní účinkuju v pěti nebo šesti hrách, jenže divadlo jich má na programu patnáct. Takže už by se klidně dalo celý měsíc hrát beze mě. I bez Tomáše. Pomalu, nenápadně a vědomě ustupujeme z jeviště. Máme talentované kolegy, vyrůstají zde nové osobnosti, které si už získávají vlastní obecenstvo.
* Tomu nerozumím. Před pěti lety jste se cítila nevytížená. A teď vědomě ustupujete z jeviště?
Pět let není krátká doba a my se trochu bojíme, že v divadle může přijít po nějakých sedmi letech krize jako v manželství. Jsme společností, která žije hodně pohromadě. Od rána až do hlubokého večera. Proto už nyní s Tomášem myslíme na to, abychom tady včas měli připravené pokračovatele. Aby tohle divadlo žilo i poté, co my dva budeme v důchodu.
* Řekněte, opravdu se zralá herečka upřímně snaží, aby ji mladší kolegyně svým uměním dohnaly? A aby případně sklízely větší potlesk a větší slávu?
Když má tuhle profesi ráda a není pro ni pouhou exhibicí, tak touží po tom, aby její mladší kolegyně byly stejně dobré a uznávané, jako je ona. Mám na Fidlovačce kolegyně, které mi naslouchají a nechají si poradit. Což mě hrozně moc těší. Už jsem ve věku, kdy mohu ze svých zkušeností leccos předat. Tak proč bych měla něco tajit?
* Proto, aby diváci viděli, o kolik jste lepší než ty mladé holky.
Kdepak, ve špatném představení nejde hrát dobře. Všichni musí být dobří. Když máte roli královny, nehrajete ji vy, ale vaši poddaní. Tím, jak dobře si před vás kleknou. Netoužíme po tom, aby si publikum říkalo, že když na jevišti není Töpfer a Balzerová, nestojí představení za nic. Podívejte, kdybyste byl šéfredaktorem vašich novin, tak byste si přece k sobě nevzal špatné redaktory. Naopak, vybral byste si ty dobré. A ještě byste jim radil, kluci, tohle se vám povedlo, ale tohle jste napsali špatně. Není to logické?
* Jednou jste prohlásila, že jste duší herečka. Znamená to, že byste bez herectví chřadla?
Jako mladá jsem řekla, že bych bez herectví nemohla žít. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že bych bez něj být mohla. Jsem však tvůrčí člověk, a tak bych si musela najít cestu, jak to ze sebe dostat. Jedna moje kolegyně onemocněla, nemohla hrát, a tak začala malovat.
* Co byste dělala vy?
Asi bych psala. V mládí jsem byla hodně na češtinu, recitovala jsem, skládala básničky. Paní učitelka se mnou byla tak spokojená, že mě pouštěla z hodin českého jazyka ven na vzduch, abych se provětrala. Vztah k jazyku mi zůstal dodnes. Dbám na to, aby mi bylo na jevišti vždycky dobře rozumět a abych nezašpinila text nějakými šumly. Autor velice usilovně přemýšlí, co chce napsat. Překladatel se trápí a zvažuje každé slůvko. Jenže pak přijde herec, udělá nějaké mrmly mrmly a zkazí jim to oběma.
* Vy jste už od dětství věděla, že se stanete herečkou?
Byla to vlastně úplná náhoda. Jako holka z malého města jsem vůbec nevěděla, že existuje nějaká herecká škola. Když jsem se ve čtrnácti dostala na konzervatoř, měla jsem oči jako tenisáky. Dnes vím, že nic lepšího jsem si asi nemohla vybrat. Potkalo mě velké štěstí. Zrovna tak jsem mohla skončit za pultem nějakého obchodu v našem městečku, kde bych prodávala do konce života.
Nabízeli mi cifru se šesti nulami
* Místo prodavačky jste však známou herečkou. Proč jste se nepokusila zpeněžit svou popularitu v reklamě? Zrovna teď, při nové Nemocnici, by to mohlo být skutečné terno.
Reklama? Dávno jsem se rozhodla, že do této řeky nevstoupím. Velkou nabídku jsem odmítla už za minulého režimu.
* V totalitě vám nabízeli tučný honorář za účinkování v reklamě?
Přijela jedna západní firma a dávala mi tak strašné peníze, že když je před někým vyslovím, úplně omdlí.
* No ale teď trochu přeháníte.
Šlo o cifru se šesti nulami! Tenkrát to přece byly ohromující peníze.
* Co jste měla propagovat?
Tehdy, v roce osmdesát tři, se mi narodila dcera. A tak po mně chtěli, abych dělala reklamu na dětské pleny. Běžela by hlavně v Německu, kde jsem se stala díky Nemocnici populární tváří. A možná by se objevila i tady, nevím.
* Co vám na tom vadilo?
Měla to být velmi něžná reklama, ale já po zralé úvaze došla k názoru, že mi ty peníze za to nestojí. Nechtěla jsem viset na všech sloupech. Neuměla jsem si představit, že mě lidé jeden večer uvidí jako doktorku Čeňkovou a druhý den budou koukat, jak na obrazovce zvedám své dítě a tou jedinou nejlepší plenkou mu utírám zadeček. Myslím, že to by pro herečku nebylo vhodné. Spousta jiných umělců si to nemyslí. Je to věc volby. Není možné, abych přesvědčovala pět set dvacet diváků v našem divadle, že jsem třeba Julie ze hry Julie, ty jsi kouzelná, a oni mě před příchodem do sálu desetkrát viděli v reklamě, třeba na... kávu. Ne, to nejde! Jak by mi mohli uvěřit?
* Vaší doktorce Čeňkové věřili už při prvním uvedení Nemocnice. Ale nyní ji mnozí litují, že je i po dvaceti letech na ocet. Není to škoda?
Nevěšte hlavu. Některé ženy, které trápí, že zůstaly celý život samy, teď potěším. V Nemocnici totiž uvidí, že i ve vyšším věku je ještě možné prožít něco hezkého. Alžběta, která byla dlouhá léta takovou šedivou myší, najednou v závěru seriálu zazáří. Dočká se své hvězdné chvíle, kdy bude šťastná.
* S kým?
No přece s mužským. Víc po mně vědět nechtějte.
 |
 |
 Herečka Eliška Balzerová konverzuje s ministrem kultury Pavlem Dostálem, Zlatou Adamovskou a Ladislavem Špačkem. |
 Herečka Eliška Balzerová hovoří s herečkou Zlatou Adamovskou. |
 Herečka Eliška Balzerová chválí Marka Ebena za pěkné moderování finálového večera na MFF v Karlových Varech. |
 Eliška Balzerová před projekcí prvního dílu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. |
 Andrea Čunderlíková a Eliška Balzerová na večírku Nemocnice na kraji města po 20 letech v baru Joshua Tree v pražském Slovanském domě. |
 Eliška Balzerová a Ladislav Chudík na večírku Nemocnice na kraji města po 20 letech v baru Joshua Tree v pražském Slovanském domě. |
 Eliška Balzerová na večírku Nemocnice na kraji města po 20 letech v baru Joshua Tree v pražském Slovanském domě. |
 Eliška Balzerová, Andrea Čunderlíková a Ladislav Chudík před projekcí prvního dílu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. |
 Už není taková zanícená, naivní svazačka. Dostává se do složitých psychologických situací, které musí řešit novými způsoby. |
