* O vaši roli byl zájem, mezi adeptkami se objevila Monika Absolonová, Jitka Schneiderová nebo Lucie Vondráčková. Tvůrci filmu se prý dlouho nemohli rozhodnout a nakonec vybrali vás, která jste na konkurz dorazila jako úplně poslední...
Casting tehdy trval dost dlouho, a než na mě přišla řada, musela jsem odejít. Vrátila jsem se až po páté večer a už jsem ani nevěřila, že na mě počkají. Ale počkali, a to bylo dobře. Pan režisér Klein hledal spíš neznámou tvář a já jsem se mu asi hodila i typově.
* Zpočátku jste říkala, že vás tréma z první velké filmové role nijak netrápí. Teď je po premiéře. Jaký z toho máte pocit?
Podobný jako na začátku - příjemný. Všechno probíhalo naprosto v pohodě. Nebyla jsem na place dennodenně, z celkových třiceti čtyř natáčecích dnů jsem měla asi polovinu a zároveň chodila do školy. Celý štáb byl super, včetně cateringu i maskérek.
* Opravdu vás nic nevykolejilo?
Ne, nevzpomínám si, že by mě něco vyloženě vyvedlo z míry. Nějaké filmy už jsem dělala, i když to byly jen malé roličky v koprodukčních snímcích, takže to nebyla úplně nová zkušenost. Pravda, když jsme točili do šesti do rána a já pak šla do školy, platila jsem daň z vlastní energie, ale to jsou ztráty, s kterými se počítá.
O nové Básníky nemám strach
* Mluvíte o účinkování v koprodukčních filmech. Jak jste na tom se znalostmi jazyků?
Domluvím se anglicky. Kdysi jsem dobře ovládala i ruštinu a němčinu, ale to už teď není pravda, protože je moc nepoužívám. Řeči mě baví a myslím, že na ně mám i nadání, jen nemám čas. Teď jsem začala se španělštinou, ale nějak to nestíhám.
* Nekonečné série filmů se obvykle ani u diváků, ani u kritiky nesetkávají s příznivým ohlasem. Návštěvnost čtvrtého dílu Básníků byla také výrazně nižší než u dílů předchozích. Myslíte, že páté pokračování uspěje?
Je to pravda, lidé obecně nemají rádi nastavování filmů. I já se s tímhle názorem setkávám u svých kamarádů a kolegů z branže. Ale na druhou stranu se mě ptali, ať už z nostalgie nebo ze zvědavosti, jak budou příběhy Štěpána a Kendyho pokračovat. Tipovala bych, že když nic jiného, tak minimálně zvědavost spoustu lidí do kina nakonec dostane.
* Během natáčení mnohdy vznikají i bližší než čistě profesionální vztahy. Přihodilo se vám to taky?
Nejčastěji jsem si asi povídala s Terezkou Brodskou nebo paní maskérkou Jiřinou Pálerovou. Ale i s Pavlem Křížem jsem si rozuměla.
* Štěpán Šafránek své lásky odzbrojuje jako intelektuál básničkami. Vy jako Anička Posedlá alias Zrzečka ve filmu tvrdíte, že inteligence je mocné afrodiziakum. Taky na vás básničky platí?
Taky. Mám ráda třeba Francoise Villona. Jeho verše jsou neuvěřitelně nadčasové, mají nadhled a taky jistý druh sarkasmu.
* Kvůli roli jste se nechala obarvit na zrzavo. Vrátíte se teď zpátky ke své původní blond barvě?
Zatím ne. Já jsem si na tu zrzavou zvykla, nevadí mi. A taky jsem teď dostala nabídku do Divadla Na Fidlovačce na roli Eržiky v Baladě pro banditu - myslím, že blonďatá Eržika by asi nebyla to pravé ořechové.
Prahu jsem si zamilovala
* Pocházíte ze tří sourozenců a všechny vás to nějakým způsobem táhne k umění. Sestra učí hudbu, bratr dokončuje studium baletu na konzervatoři.Vedli vás k tomu rodiče?
Maminka je vychovatelka v družině a zamlada zpívala s kapelou. Hlavně ona se nás jako správná pedagožka snažila i po škole nějak smysluplně zaměstnat, takže jsme všichni tři chodili do různých kroužků. Sestra do hudební školy na flétnu, já na balet a na dramaťák - šlo to přirozeně. Brácha byl odmala pořád v pohybu, pak začal baletit, teď je mu osmnáct a hlásí se na AMU na obor choreografie.
* Vám bylo devatenáct, když jste vyhrála konkurz do muzikálu Pomáda a přestěhovala se ze Slovenska do Prahy. Jak jste se tehdy cítila ve „velkém světě“?
Měla jsem pocit, že musím všechno objevovat. Celé dny jsme zkoušeli a večer seděli u vínka. Bylo to hezké období a Prahu jsem si hned zamilovala. Pak pochopitelně přišly i starosti - stát na vlastních nohou, platit nájem...
* Ale nebyla jste na to sama. Do Prahy a do Pomády s vámi přišla i vaše dlouholetá kamarádka Zuzka Norisová. Taky rodačka z Malacek a spolužačka z bratislavské konzervatoře.
To bylo moc fajn, že jsme na to byly dvě. Zuzka je asi jen o šest hodin starší než já, naše rodiny se dobře znají, byly jsme spolu na konzervatoři, pak v divadle v Nitře. Tím, že se známe odmalička, automaticky si pomáháme, když je potřeba.
* Konkurzy do muzikálů prý mnohdy bývají jen formální záležitostí a důležité role jsou předem rozděleny. Jakou zkušenost jste v tomto ohledu udělala třeba právě s Pomádou?
Tam jsme všichni dostali stejnou šanci, nikdo to neměl jisté, protože producent chtěl obsadit mladé neznámé lidi. Ale to byla spíš výjimka. Většina muzikálů je dnes opravdu postavená na osvědčených hvězdách. Asi je to logické - producenti chtějí přilákat diváky. Myslím ale, že ještě existují konkurzy, kde se můžete prosadit i s neznámým jménem, máte-li talent.
* Pozorujete jako Slovenka žijící v Praze nějaký rozdíl ve slovenské a české mentalitě?
Obecně se sice říká, že Slováci jsou temperamentnější a emotivnější, ale já znám tolik emotivních a temperamentních Čechů, že tohle nemůžu říct. Možná je to proto, že se hodně pohybuju mezi herci a ti pracují s emocemi, ať jsou ze Slovenska nebo z Čech, takže rozdíly se stírají.
* A co rozdíly v životní úrovni?
Když jsem loni dělala vánoční nákupy u nás na Slovensku, uvědomila jsem si, že je tam daleko dráž. Některé ceny mě šokovaly. Jinak v Bratislavě a přilehlém okolí je myslím životní úroveň jako tady v Praze. Je to vidět v restauracích, v tom, jak lidé chodí oblečení, v nabídce zboží v obchodech.
* V Praze žijete už šestým rokem. Nedělá vám problém „přepnout“ do slovenštiny, když přijedete domů?
Vůbec ne. I tady v Praze, když potkám Slováka, hned bez problémů přejdu do slovenštiny.
Náhodná setkání neexistují
* Zpíváte i hrajete česky. Absolvovala jste nějaký kurz češtiny?
Ne, jen v Pomádě jsme měli logopedku, což nebyla nejšťastnější volba. Největší školou pro mě stejně byla pražská ulice - bohužel jsem chytla pražský přízvuk. Když jsem pak přišla na DAMU, odbourávali mi pražštinu. Ale největší pokroky dělám právě teď na „damáckých“ hodinách jevištní řeči.
* Zajímáte se o ezoteriku a vůbec věci mezi nebem a zemí. Stalo se vám někdy něco, co by vás přesvědčilo, že život není náhoda?
Skoro všechno, co se mi děje. Zpětně vždycky vidím, že i to, co jsem původně považovala za špatné, bylo svým způsobem pro mé dobro. Všechno má svůj smysl, náhody neexistují. Taky vím, že neexistují náhodná setkání, že lidé se mají potkat kvůli něčemu. I knížka, která se mi třeba dostane do ruky, mi zrovna v tu chvíli má co říct. Já jsem těmhle věcem naprosto otevřená. Vím, že je to nedokazatelné, že se to nedá nahmatat, ale vnitřně cítím, že to takhle funguje.
* Buďte konkrétnější.
Třeba když jsem se přistěhovala do Prahy, vzala mě do podnájmu jedna paní. Bylo to úžasné setkání. Jí je šedesát let a staly se z nás skvělé kamarádky, generační rozdíl jako by nebyl. Je velmi vzdělaná, ve spoustě věcí mi otvírá nové obzory a byla to právě ona, kdo mě ponoukl k tomu, abych šla ještě studovat na DAMU.
MICHAELA BADINKOVÁ
Narodila se 25. ledna 1979 v Malackách jako prostřední ze tří sourozenců. Starší sestra Katka (27) učí na pedagogické škole hudbu a pedagogiku, bratr Viktor (18) dokončuje studium baletu na bratislavské konzervatoři. Matka je vychovatelkou v družině, otec je zámečník a nadšený sportovec. V devatenácti letech Michaela ukončila Státní konzervatoř v Bratislavě, ale už během studia účinkovala v divadle Úsměv, v divadle Andreje Bagara v Nitře a v Loutkovém divadle v Žilině. Zahrála si ve slovenském televizním filmu Kováč Juraj a v několika koprodukčních projektech. V roce 1998 získala roli v muzikálu Pomáda a přestěhovala se do Prahy. Nyní ji můžeme vidět ve filmu Jak básníci neztrácejí naději jako Aničku Posedlou a také v pražském Blaníku v hudební komedii Miluji tě, ale... Druhým rokem studuje herectví na DAMU, ráda čte, plave, zpívá a je vegetariánka.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 V pátém pokračování ságy o Štěpánkovi nazvaném Jak básníci neztrácejí naději hraje hlavní roli po boku Pavla Kříže Michaela Badinková z Malacek. |
 Fotografie z natáčení filmu Jak básníci neztrácejí naději. Na snímku je představitelka nové "Štěpánovi" lásky Michaela Badinková, Jaroslav Uhlíř a Pavel Kříž. |
 Michaela Badinková a Pavel Kříž při natáčení snímku Jak básníci neztrácejí naději. |
 Tereza Brodská a Michaela Badinková na tiskové konferenci k filmu Jak básníci neztrácejí naději. (16.1. 2004) |
 Tisková konference k filmu Jak básníci neztrácejí naději. Zleva: Tereza Brodská (Ute), Ladislav Pecháček (scenárista), Michaela Badinková (Zrzka). (16.1. 2004) |
 Herečka Michaela Badinková a autor hudby Jaroslav Uhlíř na tiskové konferenci k filmu Jak básníci neztrácejí naději. (16.1. 2004) |
