Chodím po Praze, Ota chodí v mé hlavě se mnou a já si říkám: Nikdy mi nikdo nechyběl, jako mi schází Ota Pavel S jeho bratry Jirkou a Hugem jsem byl v několika lágrech včetně Osvětimi, s jeho slavným tatínkem Leem v Terezíně, kde kočíroval koně. Když jsme se vrátili z koncentráku, pozvali mě k sobě domů. Tam jsem prvně uviděl hezkého šestnáctiletého kluka se zlatými kudrlinkami, jejich mladšího bratra. Němci ho poslali do kladenských dolů, protože byl míšenec a nebylo mu ještě čtrnáct: stal se z něj horník, měl vypracované tělo samý sval a andělské oči. Zeptal jsem se ho, co dělá. Hraju hokej za Spartu a prodávám DDT proti hmyzu. Jak ti to jde? Zrovna jsme s tátou prodali vagón: zjistili jsme, že je prázdný, takže nás lidi prohnali. To bylo v tradici tatínka, který se proslavil tím, že prodal vesničanům jako zástupce firmy Elektrolux několik ledniček, ačkoli ve vesnici nebyl elektrický proud. Povídám, to chceš celý život prodávat DDT? Co kdybys to zkusil v rádiu jako sportovní reportér? Zazářily mu oči. Pracoval jsem tenkrát ve zpravodajství u Aškenazyho; byl jsem jeho chráněnec. O Otovi jsem si umínil - tohle bude můj chráněnec. Jenže bylo skoro nemožné dostat se do rádia. Tak jsem šel za Otou Procházkou: V ím o nadaném mladém člověku, ale hrozí mu, že skončí jako prodavač DDT. Nech ho tu pracovat deset dní načerno. Když to vezmeš na sebe, odpověděl. Při poradách jsem pak Otu schovával pod stolem. Za tři měsíce si mne zavolala šéfredaktorka Maria Koťátková: T ak podívej, už tady máme dva Židy, tebe a Aškenazyho, a ten ještě ani neumí česky. A ty si přivedeš třetího? Myslíš, že ti patří rozhlas? Máš štěstí, že kluk je nadaný! V každém novináři musí být kus spisovatele. Ota v určitém okamžiku svého vývoje poznal, že nestačí novinářskými prostředky postihnout lidi, jako byli Prošek, T ikal či Zátopek Toužil po hlubších postřezích. Fascinovali ho lidé, kteří aby obstáli - museli ze sebe dostat to nejlepší. To odpovídá povaze spisovatele. V literatuře neobstojí nic, co není to nejlepší. Pochopil instinktem spisovatele, že musí v sobě shromáždit sumu všeho, co ví člověk o člověku, souhrn nebo esenci veškeré literatury za poslední tři tisíce let. Četl Sofokla, Euripida a T urgeněva, T olstého, Hemingwaye a Čechova Vzory měl ale především dva: Londona a Gorkého. To byli - jako on - samoukové. Gorkij neměl formální vzdělání a věděl, že musí obsáhnout základní sumu znalostí. Ota studoval po večerech gymnázium. Vstával ve čtyři hodiny, chodil spát o půlnoci. Učil se. Povídku psal třeba rok. Psal dlouho, někdy stokrát přepisoval. Krajinu nově popsat není jednoduché. S člověkem, s lidmi a jejich osudy je to ještě těžší. V této době existovaly dvě teorie. Podle první postupovat jako Hemingway: prostudovat jednoho rybáře a popsat ho tak, že v něm pozná čtenář všechny rybáře. Anebo jako Gorkij. Poznat sto kněží, všechny jejich vlastnosti: pak jimi obdařit jednoho. Vyhovovaly mu oba způsoby. Ota chtěl, aby pytlák Prošek měl i v povídce své oči. Když popsal stoh sena, do kterého vleze vandrák, člověk opravdu toho vandráka viděl, cítil, jak smrdí, jak stoh voní; a jak do něj pere slunce. Ota je i pro mě už legenda. Je tomu jednadvacet let, co umřel. Deset roků před tím, než vyšla jeho první knížka, jsem mu říkal, že je spisovatel, ale nevěřil mi. Lidé od Berounky ho milovali, ale nejenom od Berounky. Stal se kronikářem jednoho českého pokolení, nebo alespoň jeho částí. T ím je .jako spisovatel - nesmrtelný. Alespoň tak dlouho, dokud bude česká literatura. Spolu jsme sepsali pár předmluv, esejí, článků. Opravovali jsme si vzájemně texty. Především jsme se nejvíce bavili o psaní. On byl můj a já jeho fanda. Aškenazy nás učil. Byl z nás tří nejmoudřejší a nejnadanější. Ota byl nejpracovitější. Žili jsme na svém vlastním ostrově. (Taky se nemůžete moc starat o druhé věci, když chcete psát.) Pořád jsme něco oslavovali. Každou povídku, každý článek. To je to nejhezčí v Čechách, že Češi jsou pohani, kteří se nenechají spolknout žádným náboženstvím, a všechno slaví. Mají své soukromé svátky, mají své soukromé bůžky, dokonce i bůžka literatury. Byl to dobrý bůh, který nikomu neubližoval. Naopak: chtěl rozmnožit krásu, smysl věcí. Ota měl úctu k člověku, ke každému člověku. A měl zároveň dar, který vyvolával důvěřivost těch druhých. Bližní mu svěřovali věci, které by třeba nikomu nesvěřili. Měl jsem obdobný osud. Klasikou české literatury je knížka Smrt krásných srnců. Když na jejich textu pracoval, byl jsem ještě tady. Později jsme diskutovali i na dálku z Izraele, Jugoslávie a ze Spojených států, jestli Fialový poustevník je vhodný název. To už byl nemocen. Psal mi krásné, smutné a dlouhé dopisy. Jeden má dokonce sedmnáct stránek. Název té choroby neznám: vím jen, že lidský mozek je záhadný. Jednou jsme s Otou měli schůzku na Karláku; seděl u Černé věže a pálil si dlaň cigaretou. Proboha, proč to děláš, chtěl jsem vědět. »Chci dokázat, že duševní bolest je horší než tělesná.« Jindy mi řekl krásnou větu: »Víš, bejt blázen není tak špatné. Hrozné je, když se vzpamatuješ a víš, že ti onemocněl mozek.« Blázen je chráněn svým pošetilým nebo zkresleným světem, takže si ani jako blázen nepřipadá. To strašné nastane potom. Domluvili jsme se, že kdykoli na něj přijde záchvat, přijedu a odvezu ho do nemocnice. Byl jsem z toho smutný. Jednou jsem ho odvezl a pak jsem jel nazpátek; na ulici stál náklaďák s uhlím a já ho takřka podjel. Uhlíř vystoupil: Pane, nezbláznil jste se? Podívejte se, co jste udělal se svým autem! V ůbec jsem nemohl mluvit; bylo mi jedno, co se stalo autu. Nechápal jsem, jak může být svět tak nespravedlivý. Proč zrovna Ota? Proč zrovna teď? Neměl jsem odpověď. A tak jsem tiše řekl řidiči náklaďáku: Promiňte. Právě jsem odvezl do blázince svého nejlepšího kamaráda. Ota Pavel se ztratil v Innsbrucku na zimní olympiádě v roce 1964. Všichni si mysleli, že utekl; odmítali ho hledat. Byl jsem zoufalý: věděl jsem, že je to jinak. Nakonec jsem se obrátil na vojenskou rozvědku. Objevili ho v rakouském blázinci. Šel prý k jakémusi statku v horách za Innsbruckem. Statek zapálil, ale předtím vyvedl koně. Nechal uvnitř jen černého hřebce, o němž tvrdil, že je to ďábel. Přišli četníci, byl strašně silný, všechny zmlátil. Když ho naši našli, telefonoval mi z ústavu: Arnošte, bude to krátké. Poslouchej pozorně. Budu šeptat. V edle mě sedí Hitler: předstírá, že je švec, a vedle něj sedí Heydrich v bílém plášti jako doktor; a taky Göring a Goebbels. Prosím tě, nahlaš to. Nevěděl jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Těšil jsem se z jeho hlasu. Byl alespoň živý. Není asi legrace žít s maniakem. Někdy rozdal svůj plat a žena musela obcházet sousedy a sbírat peníze zpátky. Jednou jsem k němu přišel, Ota zamknul, vytáhl šuple plné velkých rybářských nožů a nařídil mi: Rozepni si košili. Proč? Zeptal jsem se. Je pro tebe moc hezká a pere ti ji V ěra! Nevím, jestli si to zasloužíš. Svlékl jsem košili a on přikázal: sundej hodinky. Tak jsem si sundal hodinky. Nezasloužíš si ani hodinky, řekl. Čekal jsem, kdy mě zapíchne. Pozoroval mě. Máš strach? Najednou mne strach přešel. Cítil jsem jen smutek. Zabije mne teď můj nejlepší kamarád? Byla to chvíle, kdy člověka napadá, že život nemá cenu. Díval jsem se na ty velký kudly a na Otu, který byl pořádná vazba, a věděl jsem, že - i když možná jen na chvíli zešílel. A myslel jsem si: Každý nějak skončí. Pořád na mě koukal, potil se po celém těle; studoval mě. Najednou zavřel šuple a řekl: T u košili ti nevrátím. Dám ti svou. Byl jsem šťastný, že to mám za sebou. Je tedy naděje, věřil jsem, že se uzdraví. Už jsem s ním mluvil normálně: T u svou si nech, jdu domů bez. A šel jsem. Bydlel jsem blízko. Za dvě hodiny mi košili přinesl. Měl smutné oči a všechno bylo zase jako předtím. Miloval jsem ho, jaký byl. Přepadaly ho jen chvilkové záchvaty. T řeba ráno přišel: Dneska to skončím. A já: Rozumím ti. Prožíval šílenou duševní bolest, a kromě toho začínal mít i bolesti tělesné. Přesvědčoval jsem ho, aby to nedělal; není sám, zůstanou po něm děti. Vždycky si přes noc upletl smyčku a ráno ji rozpletl. V ětšinu svých nejlepších věcí napsal už nemocný, v mezidobích, kdy neměl záchvaty. Psaní mu pomáhalo. Ale jen duševně. Fyzicky ho ničilo. V roce 1973 mně poslal poslední dopis. Ten rok zemřel. Stěžoval si, že jsem venku a že nemůže najít kamaráda. Poslal mi čtyřlístek z Křivoklátu. Stačilo, aby se na mne podíval, a všechno věděl. Jednou z ničeho nic vytáhl dvě stovky a řekl: Potřebuješ peníze. Poznal to. T ohle je kamarádství. V idět i slyšet, cítit očima, ušima a srdcem toho druhého.. Jirka, jeho syn, mi kdysi daroval obraz Hradčany v mlze. Je to smutný obraz. Pověsil jsem si jej v Americe nad stůl. Dívám se na něj velice často a někde v něm nalézám i Otu. Jsme spolu. Jen každý jinde. A teď chodím po Praze, Ota chodí v mé hlavě se mnou a já si říkám: Dožít se dneška, chtěl by se vrátit ke svému starému jménu Popper...
1. července 2000
