Váš děda Jiří Stránský, tatínek vaší maminky, byl politický vězeň, MUKL, tedy „muž určený k likvidaci“. Byl v komunistickém lágru, pracoval v jáchymovských uranových dolech. Ale umí o tom krásně psát...
A jak umí vyprávět! Vždycky mě znovu překvapí, s jakou nadsázkou a úsměvem ty svoje historky vypráví. Jsem ráda, že o tom mluví a píše, a že se podle jeho scénářů natočily filmy, díky kterým se o této historii dozvěděli lidé, kteří o tom třeba ani neměli tušení.
Prý podle jeho scénáře točíte film.
Už je dotočeno. Balada o pilotovi. V televizi by to mělo být na podzim.
Dědeček si přál, abyste v tom hrála?
Myslím, že jo. Je to pro mě zase úplně jinak silná věc, protože hraji svoji vlastní babičku. Je to scénář podle novely mého dědečka o rodině mé babičky, která už nežije. Její tatínek létal v RAF. Hraji babičku, když jí bylo šestnáct.
Jednoho dědečka jsme probraly. Ten druhý, Miloš Forman, nedávno bohužel zemřel. Jaká je vaše poslední nebo silná vzpomínka na něj?
Mám jich spoustu, ani nevím, která je poslední. Není to tak dávno, co jsme tam byli. Nejsilněji asi vidím pořád ten obraz, jak ho mám ráda, jak sedí v křesle a má toho svého doutníčka. To byla jeho součást. Už když tam člověk přicházel, tak ten doutník cítil.
Uměl být takovým tím vřelým dědečkem?
Strašně. Jasně že to bylo jiné než pražský děda Jiří, ten vztah je jiný, ale bylo to silné a krásné a tak, jako to má být. Přijeli jsme tam a cítili jsme to teplo a radost, že nás vidí. A teď je to smutné.
Je mi to moc líto. Ale těch skvělých filmů, které po něm zůstaly... Který máte nejradši?
Miluji Přelet nad kukaččím hnízdem. Strašně. Viděla jsem ho víckrát, líbil se mi, už když jsem byla malá a pak jsem ho viděla znovu a znovu a začala vnímat tu sílu příběhu. Navíc miluji Jacka Nicholsona, to je můj herecký idol. Nejvíc dědových filmů jsem vlastně viděla s ním.
Celý velký rozhovor s Antonií Formanovou najdete v týdeníku Téma.
