Sympatická Slovenka před pěti lety zazářila ve filmu Musíme si pomáhat, který byl nominován na Oscara. Letos se v netradičně drsné roli objevila ve Slunečním státě, teď točí pokračování seriálu Místo nahoře. "Je to krásná práce," špitá.
* Patřila jste někdy k zapáleným seriálovým divačkám?
Teď už rozhodně ne, nemám na to moc čas. Ale dřív? Jistě. Sledovala jsem ty klasické české, třeba Nemocnici na kraji města. Nebo italskou Chobotnici, tu jsem měla ráda.
* Mafiánskou Chobotnici? Bojíte se u filmu ráda?
Asi ano. Mám moc ráda detektivky.
* A chtěla byste si v nějaké zahrát?
Klidně. Docela ráda bych si zahrála komisařku. Teď se přece detektivky s komisařkami v mém věku točí. Zatím to bohužel nevyšlo. I když - víte, že v jedné detektivce jsem už vlastně hrála?
* Nevím. A koho?
Prostitutku (smích).
* Druhá řada Místa nahoře je vaším vůbec prvním seriálem. Připadáte si jako debutantka?
Pravda, je to můj první seriál. Ale mně to přijde jako natáčení normálního filmu. I když je to děláno jinými kamerami.
* Je víc věcí, které po čtyřicítce děláte úplně poprvé?
Jistě. Poprvé hraji v Praze divadlo, vždycky jsem tu jenom hostovala. A taky třeba poprvé dělám s režisérem, od kterého jsem předtím nic neviděla. A ani jsem nevěděla, kdo to je. Tedy s Patrikem Hartlem. A nelituji. Hodně se nasmějeme, je to skvělý člověk.
* Prý už vás nebaví odpovídat na otázku "jak je to možné, že pořád vypadáte tak dobře?". Je to pravda?
Je fakt, že už jsem na to párkrát odpovídala. Na jedné straně mi to lichotí, ale na druhé už opravdu nevím, co na to říct.
* Která poklona vám v životě udělala největší radost?
Před 11 lety jsem hrála v Cyranovi v Divadle na Vinohradech. Všichni se přišli podívat na pana Lasicu. Zatímco on byl někdo, já byla nějaká neznámá Roxana. Po představení přišla herečka paní Hlaváčová do maskérny, kde jsem seděla společně s panem Lasicou. On k ní vztáhl ruce, chtěl se s ní přivítat. A ona na to: Co ty, ty počkáš. Ale tady Roxana! Ta se mi líbila! To byla hodně dojemná chvilka. A dodalo mi to tolik sebevědomí, že z toho dodneška žiju.
* Červenala jste se tehdy?
Samozřejmě.
* Stává se vám to často?
Jsou takové chvíle. Rozpaky? To znám (smích).
* A červenala jste se i během natáčení filmu Sluneční stát, v němž jste hrála alkoholičku vydělávající si na erotické telefonní lince?
Přiznám se, že když jsem si scénář poprvé pročítala, byla jsem v šoku. Do čeho mě to chtějí obsadit? Zdálo se mi, že se do toho vůbec nehodím.
* Byl to vážně nezvyklý pohled, jste přece jenom zařazená do jiné herecké škatulky.
Snad, ovšem v divadle ne. Tam jsem hrála sedmdesátiletou babku, puberťačku, nonšalantní dámu i chuděru.
* Co se vám z toho hraje nejlíp?
Asi ty chuděry. Jsou mi nějaké blízké. Že bych byla i ve skutečnosti chuděra (smích)?
* Jak jste se na roli telefonické erosenky připravovala? Volala jste třeba ze studijních důvodů na taková čísla?
Když měl Dustin Hoffman hrát duševně chorého, chodil se koukat do blázince. Asi bych to neměla prozrazovat, ale já takhle pečlivá nebyla. Nikam jsem nevolala.
* A jaké byly na tu roli reakce?
Po premiéře za mnou muži chodili a gratulovali, že jsem to zvládla. Žertovali: Nezavoláš mi? To pak musíte přejít do protiútoku: A ty už jsi tam někdy volal, že to tak znáš? Nikdo se nepřiznal (smích).
* Tahle dáma na telefonu, to byla vlastně další z řady vašich chuděr, že?
Ano. Máte pravdu. Podobný typ ženské jsem hrála už v jedné maďarské hře. Jsou to různé osudy, musíte je zkusit pochopit. Nikdy nevíte, co všechno se vám může přihodit. Když o tom tak přemýšlíte, až vás mrazí, co všechno se může stát.
* Čeho se nejvíc bojíte?
Samoty. Ani ne přímo té samoty, jako osamělosti. Toho být starý a sám.
* Vy ale nejste ani stará, ani sama. Máte dvě dcery. A jedna z nich, Dorota Nvotová, je taky herečka. Lidé ji znají z filmu Děvčátko. Jste na ni pyšná?
Ano. Ona je multitalent, což já nejsem. Je muzikantka, vydala CD. Dělá hudbu pro divadlo, velmi dobře píše do novin, je obstojná filmová herečka. Ale těžko se uživí. Nezaměřila se pořádně na jednu věc, ve které by pak mohla růst.
* Už je vdaná. Je pro vás hodně zvláštní představa, že třeba budete brzy babičkou?
Nebojím se toho. Snad jenom v tom smyslu, že bych vnoučatům nemohla věnovat tolik času, kolik bych si přála. Abych si kvůli tomu připadala stará? To ne. To mě napadá jen v den mých narozenin.
* Sluneční stát - tak nazýval středověký filozof Campanella místo ideálního a spravedlivého světa. Měla jste někdy dojem, že v takovém Slunečním státu žijete?
To mám často. Mám pocity euforie, které vydrží několik dnů. A pak se to obrátí a mně připadá, že mě nikdo nemá rád. Ale to souvisí s tím, že jsem herečka. Že mám prostě své city a emoce trochu vybuzené a opotřebované.
* Jste vlastně takový obchodník s emocemi.
Ano. A tělo nepozná, že je to jen "jako". Když je v práci takhle používám, tak tělo si asi myslí, že je to doopravdy. A nedělá mu to zrovna dobře.
* Býváte nejvíc psychicky vyčerpaná po strhující tragédii?
Zrovna nedávno jsem zkoušela hru o ženě, která zavraždí dítě. To byl těžký příběh. Když skončíte, chvíli trvá, než se z toho dostanete. Je to asi jako když se s někým hrozně pohádáte, popláčete si a pak se smíříte. Je to takové nějaké zvláštní prázdno, ale taky úleva. Velká úleva.
* A co když to nesetřepete? Stalo se vám už někdy, že jste ještě po představení chvíli přemýšlela nebo se chovala jako postava, kterou jste předtím hrála?
Ne. Mně někdy naopak situace na jevišti připomene moji konkrétní životní zkušenost. Třeba v představení, kde hraji neúspěšnou herečku. Mám v té hře syna a procházím dilematem: dám přednost práci, nebo dítěti, které mě potřebuje? Tohle ze svého života přece dobře znám.
* Zato pozici neúspěšné herečky asi ne.
Proč ne? Člověk o sobě pořád pochybuje. Dlouho jsem v divadle pracovala bez toho, že bych byla nějak známá. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. V Trnavě jsem hrála pro dvě stě lidí, v televizi mě jich vidí milion. Ale to jsou jen počty. Pořád je to jedna a ta samá práce. A já to vlastně ani jako práci neberu. Miluji divadlo. Když lidi rozumějí, co cítím. A odcházejí z divadla šťastní, protože zažili výjimečný večer.
* Je kvůli téhle okamžité zpětné vazbě příjemnější hrát v divadle než ve filmu?
Dělám to už dvacet let, ale stále je to pro mě vzrušující, strašně vzrušující. Čímpak je pro mě divadlo? Asi jako když někoho pozvete na večeři, třeba někde u moře, a zažijete krásný večer. Pamatujete si to celý život. I když je to věc, která se nedá chytit. Uchopit. Památku na to máte jen v hlavě. A film? To je jako když si koupíte nějaký dárek - třeba starožitnou skříň. Ta zůstane. Má svou cenu, můžete ji pohladit. Je to stejně cenné jako ta vzpomínka na večeři u moře. Ale je to jiné.
* Říkáte, že vám nevadilo, když jste nebyla známá a hrála jste jen v trnavském divadle. Ale přece jen, nebála jste se, že ta velká šance už nepřijde?
Toužila jsem po ní, samozřejmě. Měla jsem však velmi brzo děti, docela jsem se uspokojila s tím, co mám. Jenže najednou to přišlo.
* Byl tím zlomem film Musíme si pomáhat, později nominovaný na Oscara?
Na Slovensku to šlo postupně, ale Musíme si pomáhat byl zlom. Jistě. A byl to příjemný zlom. Najednou jsem pocítila, že moji přátelé jsou na mě pyšní. To bylo krásné. Líbilo se mi to.
* A nabídky na práci se vám začaly jen sypat...
Právě že vůbec ne. Tak akorát jsem byla najednou vítaná na různých večírcích, prezident Schuster mě pozval na novoroční přípitek.
* Když jsme u těch politiků, jste teď vlastně jednou z nich. Vždyť v seriálu Místo nahoře hrajete místostarostku. Mohla byste tuhle práci dělat i doopravdy?
Asi ne. Do politiky bych nikdy nešla. Mám dost svých problémů. Já na ni ani nenadávám. Jen tak kritizovat mě nebaví. A nebaví mě vlastně ani tlachání o politice.
* Ale když jsme si domlouvali místo na rozhovor, tak jste řekla, že vám nevadí ani čtvrtá cenová. A tam se přece lidi baví hlavně o politice, o sportu a o ženských.
To ale mluvíte o chlapech. Když už se do nějaké takové debaty přece jen dostanu, zkouším radši rychle změnit téma hovoru. Na co? Třeba na jejich manželky (smích).
 Iva Janžurová líbá kolegyni Annu Šiškovou při udílení Českých lvů 2000. |
 Anna Šišková a Juraj Nvota na tiskové konferenci k filmu Kruté radosti. |
 Anna Šišková s dcerou v pražské Lucerně. (11.2. 2004) |
 Anna Šišková a Lenka Vlasáková na nominačním večeru Český lev 2003. (11.2. 2004) |
 Herečka Anna Šišková s moderátorem Martinem Zbrožkem na rautu. |
 Alena Šišková v inscenaci Odjezdy vlaků, v níž hraje s Adym Hajdu pod hlavičkou divadla Astorka Korzo. |
