Víme o vás, že ráda čtete. I dnes jste přišla s knížkou v ruce. Co je to za dílko?Docela pěkná sprosťárna, zrovna jsem ji dostala. Jsou to takový strašně sprostý ruský pohádky.
Tohle je váš oblíbený žánr?
Momentálně mám spadeno na erotickou literaturu, což jsem asi podědila po dědečkovi. Nashromáždil opravdu vzácný věci, jeho knihovna je plná kvalitních erotickejch knížek. Já na něj navazuju a už mám taky celkem slušnou sbírečku.
Čtete i něco jiného?
Jistě, hodně ráda mám třeba moderní americkou prózu, Fitzgeralda, Vonneguta, Irwinga... Vidíte, když se můžu blejsknout, tak si najednou na ně vzpomenu. Na začátku mýho veškerýho čtení ale stál Remarque, toho jsem si dala celýho.
Navštěvovala jste literární akademii. Chcete vydávat své texty?
Ne. Mám je schovaný na později. Zatím si je čtu sama. A když mám dobrou náladu, čtu blízkejm lidem ze svejch deníků. Někdy je to opravdu k smíchu.
Prý si je vedete dlouho, podrobně a nevynecháváte ani intimnosti. Jak jste je ukryla, aby vám v nich náhodou neslídil někdo cizí? Třeba instalatér, který vám přijde opravit umyvadlo?
No vidíte, to mě vůbec nenapadlo! Ale kdysi se mi stalo, že si táta můj deník přečet. Nebyla jsem doma a on ho našel. A protože to bylo z takovýho mýho veselejšího období, vyčíst se dalo hodně. Pak mi tam vepsal, že se omlouvá a že mám zajímavej styl. A hrůzy, který se dozvěděl, naštěstí nijak nekomentoval.
Hrůzy? Co kdybyste některé pasáže zveřejnila v našich novinách? Klidně i na pokračování.
Děkuji, nechci! Podobných nabídek dostávám celkem dost, asi že furt o tom psaní někde melu. Jestli ale budu někdy něco vydávat, tak určitě pod jiným jménem. Jinak bych se totiž nedobrala žádného objektivního názoru.
Možná byste na nějaké větší psaní ani neměla čas. Vždyť jdete z role do role. Co chystáte nyní?
Točím. Film se jmenuje Želary. Bude hotový až na podzim příštího roku, protože se točí ve všech ročních obdobích. Jaro a léto už je za námi. Začínáme zase v říjnu a pak pokračujeme v zimě. Nádherný natáčení. Vždycky když se loučíme, je to jako odjíždသသt z tábora. Po všech se vám stejská. Menší, ale pěknou roli mám ve filmu Andrey Sedláčkový, kde Táňa Vilhelmová hraje hlavní roli. Teď v září točím televizní film s Viktorem Polesným. Pak trochu Londýn, pak zase Želary a furt dál...
Zaujala vás literární předloha k filmu Želary?
Je nádherná. Knížku napsala Květa Legátová, paní, které je osmdesát let. Je to její první knížka a je krásná, drsná a věcná. Připadá mi, jako by ji napsala dvacetiletá holka. Samozřejmě ne obsahem, chraň bůh, ale energií. Plakala jsem u ní.
A vaše role?
Hlavní.
Jistě. Ale co je to za postavu?
Strašně nerada definuju postavy. Člověk pak pro ní určí nějaký rámec a předem diváky připravuje na to, co bude a co chceme, aby viděl. Přitom ji lidi můžou vidět úplně jinak, než jak jste to "tvořili"...
Jak tvoříte vy?
Nerada to popisuju. A to slovo je nadnesený. Jsou herci, kteří chtějí opravdu pečlivý rozbory všeho, a možná, že je to správné. Ovšem já spíš myslím na příběh, na postavu, jako na někoho, kdo skutečně žije. Chci, aby se povedlo udělat živou bytost. V nejlepším případě odlišnou od těch, které jsem hrála předtím. (smích)
Točíte druhý film s režisérem Ondřejem Trojanem. Jeho Pějme píseň dohola byl vaší filmovou prvotinou. Berete to tak, že se po letech uzavřel kruh?
Bylo by to tristní, kdybych říkala, že se kruh uzavřel. Znamenalo by to, že točím svůj poslední film. Každopádně mě hrozně potěšilo, že Ondřej přišel a bez nějakých zkoušek mi dal scénář na hlavní roli. Byla jsem úplnသသ dojatá - on to neví - protože jsme se po našem prvním filmu příliš často nevídali. Z toho našeho prvního natáčení si vlastně moc nepamatuju. Byly jsme s partou dětí, pořád zalezlý v nějakejch chatkách a hrály jsme vomakandu. Nebo flašku.
Teď už si takhle nehrajete?
My jsme si především hráli! Točili jsme vždycky až po vomakandách... A bylo to všechno tak krásný, že jsem si říkala - klidně ať to dopadne blbě, já budu mít v sobě krásnej zážitek.
Není to tak dlouho, co jste dělala v Berlíně film England v mezinárodní produkci. Dvakrát jste točila v Británii, teď se tam chystáte znovu. Zdá se, že vaše touha po uplatnění v cizině sílí...
Pravda. Před časem jsem odjela do Londýna s velkým východoevropským nápřahem. Říkala jsem si, že si tam všechno ošetřím, a když to půjde, že se tam odstěhuju. Už jenom proto, aby se život vyvíjel jinak. Nikdy jsem nežila jinde než tady. Často směřuju jen rovně a myslím, že je potřeba to někdy všechno zpřeházet a rozcuchat. Ale taková věc se nedělá snadno. Když už má člověk nějakou pozici, je trochu rozmazlenej. Strašně se mi líbí, když v novinách o někom čtu, že točí v cizině, že dostal nabídku tam a tam. Zní to krásně - točím v Londýně! Ale ve skutečnosti je to všechno hodně legrační. Budu bydlet v pučeným bytě, jezdit metrem a budu ráda, že mám na pivko.
Snad všichni čeští ligoví fotbalisté a hokejisté mají stejný cíl - odejít do zahraničí, udělat tam kariéru a vydělat si velké peníze. Nastala podobná doba i mezi českými herci?
Nevím. Nemluvím za žádný herce, mluvím za sebe!
No dobře, vám o peníze nejde?
Podle toho, jak se to zatím vyvíjí, budu spíš ještě doplácet. Kdyby mi šlo o peníze, netočila bych v Anglii studentský projekty. To bych se přece vydala jinou cestou, například přes reklamní agentury. V Anglii jsem naprosto cizí člověk a začínám od malejch věcí. A vyhovuje mi, že tam dostávám jiný role než doma.
Jiné role? A co třeba úplně jiná práce? Vzala byste ji někde v zahraničí?
Jednou při cestě do Británie jsem se v letadle seznámila s chlapíkem, který tvrdil, že vlastní hotely. Nabízel, že zařídí, abych u něj mohla bez papírů dělat recepční. Potěšilo to, ale nevzala jsem to. Kdybych ale byla v nouzi, tak bych klidně dělala cepční.
Proč vás ten muž lákal do recepce? Vy jste mu zatajila svou profesi?
Řekla jsem, že studuju medicínu. To mi vždycky imponovalo. Víte, není nic komičtějšího než cizinci vykládat, že jste herečka. From Prague.
Pochvalujete si, že v Anglii hrajete jiné role. Doma se už cítíte zaškatulkovaná?Vlastně ani ne... No, a kdyby to tak bylo, mohla bych si za to sama. Jsem to přece já, kdo role přijímá.
Filmových rolí jste už stihla přijmout hodně. Mnohem víc než divadelních. Budete k divadlu napříště vstřícnější?
Začala jsem v Brně v Ha-Divadle. Ale teď vlastně hraju jenom v jednom představení na Zábradlí. Ale nemám najednou čas, abych začala zkoušet něco dalšího. Myslím, že divadlu se člověk musí věnovat víc, poctivě a dlouhodobě. Jenomže já mám pořád zaječí úmysly. Furt chci někam jezdit a utíkat...
Kam byste utíkala, vždyť by vám většina kolegyň mohla závidět. Točíte jeden film za druhým! Ani se nechce věřit, že - jak říkáváte - jen tak čekáte, co přijde.
A co bych měla dělat? Chodit do produkce a hulákat: Dělejte, dejte mi roli!
|
Anna Geislerová |
Fakt nevím! Počkejte, přemýšlím, jestli jsem si někdy řekla o roli... Víte, že to možná dělám? Když někdo řekne, že píše scénář, tak halasím: Doufám, že v tom hraju! Jednou jsem šla tlumočit sestře, která je výtvarnice a chtěla nějakou práci. Měly jsme setkání s režisérem a já jsem mu drze oznámila, že jsem tady hvězda. Ať mi okamžitě dá nějaký scénář, když už jsem tady. Zíral a vůbec nechápal, co jsem to za divnou osobu! Potom si řekl ze slušnosti o mou fotku. Tak jsem mu namalovala obrázek, že to si bude líp pamatovat. A víte, že se pak ozvali? Jenže já stejně neměla čas... Tak co? To asi je nátlak.
Spíš je to jak z pohádky. Mimochodem, vy jste si prý svou filmovou kariéru vysnila už v dětství.
Jo, představovala jsem si, jak udělám velký filmy a jak všem ukážu! Vystupuju z auta, červenej koberec se vine, každý na mသသ kouká, kdekdo fotí. Všechny holčičky o tom sní!
Ještě vás to drží?
Když uděláte zkušenost s bulvárem, tak vás to pustí. Někdy je to hodně nepříjemný. A sláva žádný štěstí nepřináší. Spokojenost se nedostavuje s tím, že na mě pořvává nějaká paní, že jsem byla úžasná v tý televizi.
Nepřijde vám divné, že v dnešní době jsou slavní i lidé, kteří v televizi hlásí počasí?
Jak říká kolega Pavel Liška, je rozdíl bejt známej a bejt slavnej. Kdekdo je známej... Mně přijde zvláštní, jak strašlivě silnej panuje kult herců, zpěváků, sportovců. Asi lidi potřebujou mít svoje modly a polobožstva.
Kdyby se vás snící holčičky zeptaly, zda je opravdu krásné být herečkou, co byste jim odpověděla?
Ano, holčičky, krásné! Ale snít o slávě je dětinskost, potom je to spíš nějaký nutkání. Touha a potřeba pracovat. Věci okolo jsou vedlejším produktem, kterej vyrobí společnost. Přemýšlela jsem, jak by to bylo zvláštní, kdyby člověk točil filmy, hrál divadlo, a přitom by se vůbec nic nedělo. Žádná reakce, kritika, nic, jen ta práce samotná. Ani nevím, jestli by mi to chybělo.
Bylo by to lepší, nebo horší?
Vážně nevím, těžko říct. Je to blbost.
Nepřijde vám úsměvné, když více či méně slavní lidé naříkají, jak je popularita únavná?
Já si vůbec nestěžuju. To pozor! Tak to doufám nevyznělo?! Mně to není ani příjemné, ani nepříjemné.
Celebrity se stávají vzorem. Vás je často na fotografiích vidět s cigaretou. Necítíte ke svým dívčím obdivovatelkám odpovědnost?
Jako že bych prohlašovala, že nekouřím?! To bych byla pokrytec.
Ne, tohle říkat nemusíte. Stejně tak nemusíte dávat negativní příklad.
Chcete mi tvrdit, že když Geislerová řekne, nekuřte, děti, tak si všechny malé Česky zoškliví cigarety? Musela bych se brát hrozně vážně, kdybych si tohle myslela.
Nedávno o vás napsali, že jste nejkrásnější česká herečka. Pomyslela jste si o autorovi článku - panečku, ten člověk má ale vytříbený vkus?
No jistě! Ale ty prachy, co mě to stálo, aby to napsal. Přečetla jsem si už i jiné zajímavé věci. V nějaké časopisové soutěži jsme ve finále zůstaly tři: Alena Šeredová, Jana Štefánková a já. Tak jsem si říkala: Jé, to mě tam někdo protlačil, to je nějaký podezřelý. Ale stejně jsem se tři dny cítila, jako že jsem krasavice úžasná!
Úžasná i v kuchyni? Ráda o sobě vyprávíte, jak vaříte.
Já nejím, nevařím...
Ne? Vždyť v rozhovorech vykládáte, že s chutí pečete i štrúdly.
Já si můžu pokaždý říkat, co chci. Takže dnes, v tomhle rozhovoru - nevařím, nejím, ale zato piju a kouřím!
A pijete hodně?
Ne. Já nepiju. Jo, a ať ty mladý holky nekouří, mně se to nelíbí.
Nepřipadá vám, že nynějších sto padesát korun za lístek do kina je přespříliš? A že za to většina filmů nestojí?
A na co se narážíte? Že je to drahý? Anebo že jsou ty filmy blbý? Ani s jedním nemůžu nic udělat.
Váháte vydat za vstupenku takovou částku?
Člověk si přece může předem zjistit, na co jít, a na co ne. A jsou určitý prvotní znaky, podle kterejch se dá leccos poznat. Třeba množství výbuchů a účinkujících hvězd na plakátě. A já teda neváhám jít i na ty výbuchy. Občas. Ale chápu, že pětičlenná rodina si asi do kina každej týden nevyrazí. Je to hodně peněz.
Umíte si představit, že budete tuhle profesi dělat ještě v šedesáti?
Otázka je, jestli budu v šedesáti ještě žít. Co já vím, co budu dělat? Třeba se ze mě stane nějaká úchylná matka a pak babička. Zatím si tak dopředu nepředstavuju nic.
Ani děti a rodinu? Je vám to cizí?
Sestra Lela má dvě malý děti a já jsem jí za to vděčná. Pomuckám se s nimi, pomačkám je a zase vrátím. Ne že bych na sobě nepozorovala mateřský křeče, ale zatím si moc život neplánuju.
Vzdala byste se dětí kvůli kariéře?
To ne. Kdyby se "to" přihodilo, tak do toho jdu. Přemýšlela jsem o tom, když jsem začala točit Želary. Projelo mi hlavou, co by se stalo, kdybych otěhotněla, protože je to práce na celý rok. A pak už se to neschová...
Takže byste musela přestat točit?
No jo. Anebo by se musel změnit scénář.
 Aňa Geislerová v roli modelky. |
 |
 |
