Právě jste nastoupila do stálého angažmá souboru činohry Národního divadla. Co pro vás takový krok znamená?
Národní divadlo mě průběžně provází celým životem. Moje babička byla kdysi ředitelkou Opery, máma zase pracuje v maskérně. Velkou scénu jsem poprvé na vlastní kůži okusila už ve druháku na konzervatoři, kdy jsem v představení Ze života hmyzu hrála jepici. Můj úkol tehdy spočíval v tom, že jsem vyšla na jeviště a vzápětí spáchala sebevraždu. (smích) Později jsem v Národním začala hostovat v přestaveních Krvavá svatba či Kytice, no a pak přišla nabídka ke stálému angažmá, které teď ve svém hereckém životě zažiju poprvé. Uvidíme, jaké to bude.
Jak prožíváte takovou děkovačku v Národním?
V dobách jepičích nám na první děkovačce se spolužáky doslova spadla brada. Ten impozantní prostor má svou velkou sílu, navíc se do něj vejde hodně diváků. Něco podobného teď prožíváme třeba při Kytici, kdy nám navíc diváci zpravidla děkují ve stoje. Je to zážitek jako blázen, stejně jako třeba v Karlínském divadle při muzikálu Legenda jménem Holmes. Děkovačky si užívám s velkou pokorou, ale taky s krásným uspokojením.
Ve zlaté kapličce se teprve otrkáváte, co na to vaše hlasivky? Umluvit tak velký prostor není jistě jednoduché.
Například v Národním divadle na to jsou přímo poradci, kteří při zkouškách sledují intonaci, intenzitu a výslovnost našich hlasů z hlediště, dělají si poznámky a vše s námi ladí tak, aby nebyl divák do poslední řady o nic z textu ochuzen. Působím na různě velkých divadelních scénách a musím přiznat, že je to pro mě moc zajímavé s hlasem si takhle hrát a různě posouvat jeho limity.
Hrajete po boku velkých hereckých legend, nemáte někdy trému?
Samozřejmě. Třeba při první čtené zkoušce na Kytici to byla tréma příjemná. Seděla jsem zrovna vedle Františka Němce a Jany Preissové a v hlavě mi cinklo: Jak vytrhnout velrybě stoličku! Miluju ten film. Hned jsem si ho pak doma večer pustila.
Toto už je pomalu zlatý fond české komedie. Neláká vás tento žánr na plátně?
Moc ráda bych si zahrála v dobré české komedii. Věřím, že jednou přijde něco, co mě bude vážně bavit.
V Činoherním klubu hrajete v kontroverzních Sopranistkách, tam se evidentně vyřádíte.
Toto je přesně ten humor, který mě hrozně baví. Dělat takové blbosti, hrát třeba i chlapy, to jsem ve svém živlu. Diváci jsou tam taky dost blízko, takže je občas do představení můžeme zatáhnout. Třeba jako když mi minule při představení, když jsme hráli na jevišti flašku, ona flaška namířila na divačku v první řadě. Využila jsem situace a dostala jednu letmou pusu na tvář. V komedii je to v pořádku, to pak snesu i oční kontakt s divákem, natož olíbávání. Horší je to ale v nějaké dramatické hře. Tam toto nemám ráda.
Sopranistky jsou mládeži nepřístupné, co na ně říkala vaše maminka?
Viděla je asi už šestkrát! (smích) A myslím, že ne naposled.
Co je vaše největší herecká noční můra?
Asi výpadek textu. Z toho mám obavy právě při Kytici, protože je ve verších, takže kdyby se něco takového stalo, jen tak z rukávu náhradní verš nejspíš nevysypu.
Stalo se vám někdy, že vám dramatická postava, kterou jste ztvárnila, vstoupila i do osobního života?
Jednou se mi to stalo, ale o tom nechci mluvit, nebylo to moc příjemné. Od té doby se toho snažím vyvarovat. U mě je to ale spíš tak, že si do svých postav beru sebe. Když jsem s kamarády, bavíme se různými vtipy, prostě blbneme, předvádíme se, a z toho já pak občas čerpám i při ztvárnění postav. Jako třeba při zmíněných Sopranistkách.
Vaše první zkušenosti před kamerou jste měla za sebou už v době, kdy jste ještě byla studentkou konzervatoře. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Vlastně ne moc hezky. Zpětně můžu říct, že největší školou pro mě bylo hraní a ne vysedávání v lavicích. Kvůli natáčení a následně zameškaným hodinám to bylo se mnou na škole trošku komplikované. I když jsem si předměty nahrazovala a třeba i po celonočních natáčeních ráno v lavici nechyběla, nedělalo to dobrotu a já dodnes nechápu proč. Pedagog přece musí rozumět tomu, že praxe je pro herce nezbytná zkušenost, na které má co stavět. Toto je odjakživa na hereckých školách problém. Je to jako s každým procvičováním, třeba i v posilovně. S každou její návštěvou sílíte, posouváte se dál.
Vám osobně posilovna něco říká?
Nic moc. Ale spíš proto, že není čas. Občas jsem s Jitkou Asterovou a její dcerou, mou nejlepší kamarádkou Aničkou Kameníkovou, cvičila jógu, ale chtělo by to častěji. Už i proto, že zrovna včera na mě při Legendě jménem Holmes praskl kostým. (smích)
Čím to?
Jak už jsem zmínila, na jiný pohyb než na ten na jevišti mi nějak nezbývá poslední dobou čas. A navíc miluju jídlo. Můj kluk fantasticky vaří, on v kuchyni snad přímo čaruje. Když jsem bydlela s Ančou Kameníkovou, to bylo to samé. Tak jsem začala taky s tím vařením. A hlavně mi chutná pivo.
Vaše zmíněná kolegyně a kamarádka Anna Kameníková dokonce vydala svou vlastní kuchařku. Nechystáte něco podobného?
To v žádném případě! Anička je kulinářská umělkyně, byla jsem toho často svědkem v dobách, když jsme spolu ještě bydlely. A nejen svědkem, zároveň i vděčným konzumentem. S Aničkou jsme ale teď daly dohromady jinou věc. Tedy jsme s ní a ještě s dalšími kamarády Karolínou Vágnerovou, Janem Hofmanem, Jiřím Roskotem a Kateřinou Ivákovou založili divadelní uskupení KAJJAK a po vinárnách či barech hrajeme představení Pátek večer. Prostředí je záměr, odehrává se to celé na baru, tak proč si dělat starosti s divadelní scénou. Potencionální diváky zvu tímto prvního prosince do vinárny V Bobuli.
Váš rozptyl je hodně široký. Z první scény si odskakujete na scénu v baru, z českého plátna třeba i na to světové. Nedávno jste natočila koprodukční film.
Ano. Film se jmenuje Je Suis Karl, a jak už sám název napovídá, půjde i o otázku přistěhovalců a islámského terorismu. Tedy o její trošku zvrácenou podobu, kdy organizovaní neislamisté páchají teror tak promyšleně, aby byl přičten právě islámským extremistům. Jde o mou první zahraniční zkušenost a bylo to strašně zajímavé. Moc jsem si tu příležitost užila.
Anna Fialová
Až rodinnou atmosférou jsou pověstná natáčení, která vede Jan Hřebejk. Bylo to tak i při trilogii Zahradnictví, kde jste v díle s názvem Nápadník ztvárnila hlavní roli?
Práce na Zahradnictví byla jedna z mých zatím vůbec nejmilejších. Například potkat se s Honzou Hřebejkem. On je typ režiséra, který herce vyslechne, a když se mu něco nelíbí, vysvětlí mu přesně proč. Toto nebývá v naší branži pravidlem. Navíc bylo léto, točili jsme venku, jezdili na kolech, no prostě romantika! Potkala jsem se tam s Lenkou Krobotovou, Klárou Melíškovou, Davidem Novotným, prostě se skvělými herci, se kterými jsem si vždycky přála hrát. Mého hereckého partnera Ivana Luptáka jsem už navíc znala z divadla Kalich z představení Zabiják Joe. No prostě ideál!
Další divadelní scénou, kde právě zkoušíte, je Divadlo Na zábradlí. Ve hře Tajný agent jste dokonce jedinou ženou na jevišti. Jak se tam cítíte?
Naprosto bezvadně! Je mi mezi všemi kolegy moc dobře a to od režiséra až po inspici. Petr Čtvrtníček nám nosí pomazánky, od kluků dostávám moc dobré kafíčko. (smích)
