Aňa Geislerová: Dítě mě zklidnilo

  • 29
"Čo ten váš mladý? To spolu něspávátě?" ptávala se Ani Geislerové její oblíbená stařenka při natáčení Želar. Nějak to nemohla pochopit - dvacet už té holce bylo dávno, ošklivá není, ale břicho nikde. Dnes už může být želarská babička spokojená, dočkala se. Ale co znamená malý Bruno pro nás? Pro filmové diváky?

* Pokud vím, vždycky jste měla ráda večírky v barech. Nestýská se vám?
Je to ztráta času.

* Opravdu?
Jo. Najednou nechápu, co na tom lidi baví. Taky mívám chutě na víno, tak si dávám zdravotní decinky červenýho, ale nic jinýho mi nechybí. Pro mě najednou přestávají být atraktivní zahulený místnosti, ve kterejch se chlastá. Protože když je člověk střízlivej, tak už mu nepřijdou tak vtipný historky, který slyší popátý. A ostatní zase nezajímá moje okouzlení Brunovýma hovínkama... Tohle všechno je přirozený.

* Když se v srpnu Bruno narodil, tak jsem se překvapeně dočetl, že dáte přednost rodině před kariérou.
Tohle jsem nikdy v životě neřekla.

* Vůbec jste neuvažovala, že si teď dáte pohov?
Budu prostě dělat to, co vyhovuje mně i Brunovi. Kdybych měla pocit, že kňourá, když u něj nejsem tři hodiny, tak práci zruším. Ale mám partnera, který se o Bruna stará stejně jako já, takže se nijak zvlášť nebojím. Když celá generace dětí vyrostla v šedesátých letech někde na lukách plnejch zčazenejch lidí, tak Bruno zvládne vyrůst s náma dvěma a několika filmovýma štábama.

* Takže nejspíš půjdete zase z filmu do filmu?
To se uvidí. Teď už mám důvod, proč práci odmítat a vybírat jen to úplně nejlepší, ovšem záleží i na tom jaká bude poptávka. Protože tohle jsou nesrovnatelný věci - buď být s Brunem od rána do večera, nebo strávit dva měsíce někde natáčení. A já vidím, že vedle Bruna najednou všechno ostatní ztrácí na kvalitě. Nejspíš proto holywoodský herečky často děti adoptujou. Asi tuší, že po porodu přichází psychická změna a laxnost vůči světu, který se netýká rodiny.

Tři dny v blázinci

* Zajímavé pro vás muselo být to zatím poslední natáčení filmu Něco jako štěstí. Jak si režisér Bohdan Sláma s vaším těhotenstvím poradil?
Nikomu jsem nic neřekla, dokud jsem nebyla asi v šestém měsíci. Mimochodem, četla jsem, že se u některejch kmenů v Africe těhotenství tají, dokud není opravdu vidět, protože to ochraňuje ženu před uřknutím a zlýma silama.. Tak přesně z tohohle důvodu jsme to já sice nedělala, jenže když řeknete, že jste těhotná, tak se k vám lidi najednou začnou chovat jinak. Mají starost, nebo to naopak prožívají pomalu víc než vy. A já jsem si to chtěla užít v tichu, takže to o mě ve štábu věděla jen Táňa Vilhelmová, a ta to dál neřekla. Ale nakonec se do filmu to břicho stejně dostalo. Otěhotnila jsem si postavu.

* Když vám třeba nebylo dobře, tak to nikdo nepoznal?
Já mám ráda tajemství, a čím závažnější, tím lepší.

* To tajnůstkářství muselo být komplikované, když okolo vás větřili novináři...
Ti byli úplně mimo, asi měsíc před porodem psali, že jsem v šestým měsíci. Což mi ale dělalo docela dobře. A vy sice říkáte tajit, ale ono stačí jenom neříkat, a já si to chtěla užít sama. Před Vánocema jsme s Táňou a Peterem Butkem pořádali charitativní bazar a to byly pořád nějaký svařáky a grogy, tak jsem se musela vymlouvat na ledviny. Že nemůžu pít.

* Ale jinak bylo to poslední natáčení normální? Jako vždy?
Jen jsem už při něm byla šťastná. Měla jsem tajemství a vnitřně byla silná.

* A to se na filmu mohlo projevit pozitivně?
Ani ne, vzhledem k roli, kterou tam hraju... Jsem nemocná, šílená matka dvou dětí, a při natáčení jsem na ně občas musela být zlá. Když se vás mají na plátně bát, tak by měly mít respekt i opravdu, a proto jim o mně ostatní vyprávěli hrozné příběhy. Já pak prošla kolem, zařvala na ně a opravdu se bály. Někdy...

* Co těm chudákům kolegové napovídali?
Ledacos, i když jak říkám - občas to moc nevyšlo. Třeba jim namluvili, že mámu Aňu bolí hlava, takže bude křičet. Jenže právě tohle nefungovalo. Děti pak na mě byly hodný: "Maminku bolí hlava, chudinka malá..." Takže vlastně po záběru utěšovaly ony mě, říkaly, "už to bude dobrý, ta hlavička tě bolet přestane." Byly silný a já jsem se jim pak chodila omlouvat.

* Kvůli těhotenství jste nemusela slevit opravdu v ničem?
Je fakt, že jsem odmítla druhou stáž na psychiatrii - na tu už jsem neměla.

* Jaká byla ta první?
To jsem zůstala v Bohnicích na tři dny, jednou jsem spala v lékařským pokoji. Bohužel jsem tam nemohla být úplně jako pacient, protože bych okrádala o prostor nějaký skutečný případ, ale stejně to bylo zajímavý. Snad i přínosný. Ale taky těžký a smutný.

* Proč jste si to chtěla prožít?
Hraju schizofreničku a takovýho člověka si nemůžu vymyslet. To je reálná diagnóza.

* A?
Zajímavé je, že se chovají úplně normálně. Pro mě bylo největší překvapení, že když jsem se s nima chodila vybavovat do kuřárny, tak se sice dívali strašně intenzivně do očí, ale mluvili úplně civilním tónem... Akorát třeba o tom, že je pánbůh pověřil, aby řídili svět.

* Ptala jste se, jak jim to sdělil?
Jo. Že od něj dostali kolo, aby na něm jezdili, tím prej svět dostane řád. Nebo tam byla holka, která slyšela hlas - byl to její miláček, se kterým komunikovala. A ta se mě ptala, jak se jmenuju. Odpověděla jsem, že Aňa, a ona, jestli znám toho jejího vnitřního chlapíka: "Fakt neznáš?" - "Opravdu nevím, neslyšela jsem o něm." Ale nevěřila mi, možná žárlila, tak říká: "Já se zeptám, jestli on zná tebe." Na chvíli se zamyslela, a pak mi oznámila, že mě opravdu nezná. "Ale říká, že jsi pěkná kráva." A víte, co mně tam vyděsilo? Že mezi naším normálním, a tím jejich chorobným světem, není moc rozdílů. Že ty dva světy dělí jen krok, jeden malý rozdíl v mozku.

* Pro vás asi muselo být nezvyklé, že vás pacienti nepoznávali...
Poznala mě jenom jedna pacientka. Rozumějte - oni se znají s Hitlerem a Braunovou i s bohem a ďáblem, takže já jsem pro ně takovej vedlejšáček.

* Film jste dodělávali až po vašem porodu - nechtěla jste, aby se v něm mihl i Bruno?
Byl tam se mnou a původně jsem myslela, že ho před kameru vezmu. Ale psychicky jsem to nezvládla, protože tam byly vosy a špína. A Brunovi bylo čtrnáct dnů.

* Znovu jste točila s Pavlem Liškou a Táňou Vilhelmovou, takže scházel jen Jiří Macháček a vrátila by se kompletní parta z Návratu idiota. Ale je to vlastně ještě parta? Kvarteto, které kdysi popadlo starý gramofon a v březnu si s ním vyrazilo zaplavat na staré koupaliště?
Tohle by pořád šlo, ale klasika - všichni máme míň času. I když se pořád vídáme. Macháček se svojí dcerou Bertou za mnou přišli do porodnice, takže Berta byla Brunovou první dámskou návštěvou v odpovídající věkový kategorii. Namalovala mu sluníčko. A to jsou takové situace, při kterých je obzvlášť pikantní vzpomínat, jak jsme řádili. Když teď už seznamujeme svoje děti.

Krávy se zříkám

* Vy jste byla prvně před kamerou ve dvanácti, vaše sestra Ester ještě dřív. Co myslíte, že čeká Bruna?
Ten se stal slavným už při svým prvním kroku do světa. Vyšli jsme ven z bezpečný bubliny porodnice, a z auta - jako trotlové - vyskákali fotografové. Chápu, že jsem pro ně asi zajímavá, ale nechápu, že neřeknou ani "dobrý den," "gratulujeme," nebo, "můžeme vás na chvilku zastavit?" Oni vědí, že je nemám ráda, a že po dobrým to nejde, ale když jdete s malinkým, bezbranným dítětem a najednou na vás vyskáčou tři chlapi... Měla jsem pocit, že mi ho chtějí sebrat. Přitom kdybych věděla, že tam jsou, a oni mě normálně pozdravili, tak bych se nejspíš vyfotit nechala. Jako hrdá matka. Ale tohle byl šok.

* Ale jinak se k vám teď snad okolí chová citlivěji...
Že by mě jako těhotnou někdo nechal v tramvaji sednout? Ne, jenom cizinci. Je pravda, že jsem neměla žádný megabřicho, člověk se musel zadívat, ale fakt ne. Já všechny svý malý křivdy ráda vypustím do světa - třeba jak jsem v Tesku v devátým měsíci potřebovala rozměnit peníze na vozíček, a rozlícená stařena se na mě osopila, že ji zdržuju, že takhle ztrácí čas.

* Jak jste reagovala?
Řekla jsem, že si tam s ní klidně lehnu a budeme si povídat, ale jestli mě s tím břichem chce štvát někam jinam, tak že prostě nepůjdu. Ta paní byla možná zahořklá, možná rafinovaná, co já vím, ale začala mi tykat a říkat, jak jsem drzá. Ovládla jsem se jenom proto, že tam stáli lidi. Jinak bych jí asi jednu natáhla, důchodkyně nedůchodkyně. Normálně jsem se pak rozbrečela. Taková bezmoc! Ta paní na mě ječela, jako by mi bylo pět. A ještě jednu křivdu přidám - udělala jsem krávu pro akci Cow Parade...

* ...a vandalové vám ji rozmlátili.
Ne. Kdyby si na ní někdo vybil svou agresi, nebo kdyby se mu prostě nelíbila, tak by mi to nevadilo, tomu bych rozuměla. Ale organizátoři mi ji přejmenovali. Jmenovala se The Meating Point / Time to meat the cow, a oni mi ji bez optání překřtili na Karlu. Tak jsem jim volala, dokonce v den porodu, co si o tom mám myslet a jestli mi k tomu nechtěj něco říct. Omluvili se, že asi došlo k omylu, nicméně teď vyšla kniha, a tam je moje kráva znovu jako Karla. Takže já tady veřejně posílám celou Cow Parade... Řekněme do přítmí. A Karly se zříkám, ta moje se jmenovala jinak.

Cítím se jak losos

* Nepomyslela jste si, že je trochu škoda rodit, když máte nabídky filmovat v Londýně i v Americe?
Věděla jsem, že čekám dítě s někým, koho zbožňuju, s kým ho chci, takže jsem takhle neuvažovala. Jen jsem si říkala, že to je sranda - něco si přejete a nedostáváte to, a ve chvíli, kdy to dostanete, tak vás to už nezajímá. Žebříček hodnot se poskládal jinak.

* Opravdu vám není líto scénáře, který jste dostala letos při vyhlašování Oscarů?
Kdybych chtěla, tak do tý Ameriky jedu, vždyť děti můžou lítat od narození. Jenže mě to nezajímalo. Už tehdy v zimě jsem jim řekla, že nemám čas, ale ty lidi byli pořád urputní a zvali mě, tak jsem se vymluvila, že je to sice krásný, ale že jsem zaneprázdněná až do října. A oni, že jim to nevadí, že na mě počkaj. To jsem nečekala, ani jsem ten scénář totiž nečetla. Ale nakonec to stejně padlo na tom, že nesehnali peníze.

* Jaké byly ty tři měsíce před porodem, kdy jste nepracovala? Nenudila jste se?
Ne. Byly jak z medu. Připadalo mi to známý a blízký, asi jako když losos narazí v moři na molekulu vody z řeky, odkud vyplul a ta molekula ho zas navede zpátky. Tak to totiž je - stačí jim jediná molekula a najdou cestu zpátky, vytřou se a noví losůsci zas odplouvají do moří. A já, jako bych se taky vrátila na základnu. Do pevného bodu.

* Co je tím bodem?
Dětství... Domov... Klid... Moje rodinka... Před tím jsem se dostala do světa, do moře, kde je spousta jiných ryb a vodních vírů. Ale pak jsem se vrátila do řeky. Vím, že moře existuje, ale už je mi to jedno. Můžu se tam kdykoli vrátit.

Osmadvacetiletá Aňa má základní vzdělání (konzervatoř nedostudovala). Hrála například v Návratu idiota, Želarech, Requiem pro panenku, Jízdě, Válce barev nebo Kytici. V centru Prahy žije se svým přítelem, divadelním režisérem Zdeňkem Janáčkem, a od 20. srpna taky se synem Brunem Fideliem. Tento týden začala natáčet film Šílenství s Janem Švankmajerem.

* Pořád na ulicích míjím velké reklamy, na kterých propagujete módu. To jste fotila těhotná?
Jo. Druhou sérii už v osmým měsíci.

* Jaké to je, potkávat sama sebe?
Nejradši jsem to měla v Myslíkově ulici, protože tam okolo tý svítící reklamy vždycky pokuřovaly kurvy. Já kolem toho jezdila autem a přišlo mi vtipný, že jsem tam něco jako jejich bordelmamá. Pasák. Ale jinak jsou ty pocity vždycky spíš trapný, i když vím přesně, proč jsem to nafotila. Dopsala bych si pod to: "Myslím to upřímně." Ha!

* Brala jste to tak, že se vám teď peníze hodí, když nevíte, kdy se vrátíte k práci?
Taky.

* Když jste si nedávno jela do toho Rakouska pro cenu, říkala jste, že hormony úplně mění vaše vidění světa. To jste byla jakoby omámená?
Okouzlená. Vším. Že jsme tři a jedeme na výlet. U mě došlo k zásadní změně - nikdy dřív jsem si neuvědomovala okamžiky, kdy jsem byla šťastná. Vždycky mi to došlo zpětně - "ježiš, vždyť to vlastně bylo nádherný." Ale teď si najednou všechno užívám. Spíš, než adrenalin, ve mně porod vyplavil nějaký endorfiny. Nehoráznou dávku.

* Jako by pro vás byly životním zlomem právě Želary.
Možná... Nedávno jsem za ně zase vyhrála cenu, v Novém Boru od promítačů, ale nejela jsem tam. Tak jim tímto děkuju. Díky, pánové. Bohužel jsem neměla po ruce hlídání.

* Kdo vám vlastně s Brunem nejvíc pomáhá?
Jeho otec. Hlava rodiny. Můj vůdce.

* Máte představu, jestli budete taková tradiční rodina, jako jich je většina, anebo spíš bohémská, ve které kluka čekají odmalička večírky?
On už má svůj první dětskej večírek za sebou, pozvala ho Berta. Ale opravdu nevím, co ho čeká a co ho bude bavit - strašně se mi líbí, jak jsou jeho rodinný karty vyložený na stole. Geislerovi jsou rodina výtvarníků, umělců, a Janáčkovi, to jsou především lékaři. Gynekologové a onkologové. Takže když pojede Bruno na prázdniny k mým rodičům, čekají ho máminy štětce nebo tátovy kaligrafie, a když pojede k prarodičům na Valašsko, tak si představuju, jak ho děda vodí do ordinace, a jak nám potom Bruno vykládá, že viděl poprvé gynekologický křeslo a model vagíny... Krásná kombinace.

* Bylo na výchovných metodách vašich rodičů něco, čeho se chcete vyvarovat?
Člověk toho většinu nasaje a zopakuje. A hlavně - každý dítě jednou přijde do puberty a bude se chtít osamostatnit, takže nikdy nemůžete být dokonalý rodič. Ať už byste dělal cokoli, stejně proti vám vypukne revolta. A proto si nebudu dělat žádný násilí. Jinak já si samozřejmě vzpomínám na věci, které mě v dětství znejisťovaly, a těch se snad můžu vyvarovat.
 
* O co šlo?
Nic konkrétního. Ani to nebyla vina rodičů, spíš šlo o můj pocit. Prostě jsem nebyla ráda dítětem, chtěla jsem být dospělá, protože jsem měla pocit bezmoci. Toužila jsem být mezi dospělýma.

* Tohle Brunovi dopřejete?
Ten o to třeba nebude stát. Možná bude chtít mluvit až v pěti letech, co já vím...

Sundej mi tílko

* Nedávno vás publikum na festivalu v Olomouci poznalo coby básnířku. Jaké to bylo, hrabat se v šuplících a hledat své staré verše?
Mě baví vymýšlet si, že jsem multitalent. Mám tu krávu, co se nejmenuje Karla, budu ilustrovat dvě knížky... Rozprostírám se.

* Co na ty básničky říkali lidi?
Byl to zážitek. Přednášela jsem říkánky, které jsem vyhrabala ze starých deníků, věci, které jsem do té doby často ani nepřečetla nikomu nahlas. Až teď, před tím davem, a užívala jsem si. Jen mi bylo žinantní, že tam jedu s úplně starýma básněma, které jsem napsala v poblouznění nějakým chlapem, a tak jsem v hotelu připsala dvě nový. A na ty byla nejlepší reakce, což mě strašně potěšilo.

* Mohla byste mi jednu z nich zarecitovat?
Až přijde dav. Anebo kousek dám, říkám tomu "Jak sem přišla k rodině": VYKVETLO MLÍKO / NASTAL TEN ČAS / SUNDEJ MI TÍLKO / UDĚLEJ NÁS...

Aňa Geislerová

Aňa Geislerová ve filmu England!

Aňa Geislerová v roli modelky.

Aňa Geislerová

Aňa Geislerová

Aňa Geislerová na fotografii Ondřeje Pýchy.

Americký herec Peter Fonda pózuje s držiteli cen Shooting Stars 2004, které jsou udělovány evropským hereckým talentům. Aňa Geislerová sedí druhá zleva.

Aňa Geislerová na setkání před středečním odjezdem na udílení amerických Oscarů. (20. února 2004)

Hrdinka Želar Aňa Geislerová před odletem na udílení Oscarů. (25.2. 2004)

Aňa Geislerová

Herečka Aňa Geislerová odjížděla 29. února večer od hotelu Le-Parc v Los Angeles na slavnostní udílení filmových ocenění Oscar.

Režisér Ondřej Trojan a herečka Aňa Geislerová odjížděli 29. února večer od hotelu Le-Parc v Los Angeles na slavnostní udílení filmových ocenění Oscar.

Aňa Geislerová po příletu z Los Angeles do Prahy (3.3.2003).

Česká velvyslankyně. Aňa Geislerová před pořadatelskou limuzínou.

Ondřej Trojan a Aňa Geislerová na večírku distribuční firmy Sony.

Aňa Geislerová a její sestra Ester.

Herečka Aňa Geislerová

Herečky Iva Janžurová a Aňa Geislerová

Aňa Geislerová nafotila pro společnost C&A jarní kolekci.

Aňa Geislerová nafotila pro společnost C&A jarní kolekci.

Aňa Geislerová

,