Když se slavná filmová diva po 40 letech v emigraci, kam ji dohnaly dozvuky války, komunistický převrat, nešťastné lásky, sebevražda manžela i potrat, vrátila do Československa, jako by se ocitla ve vzduchoprázdnu. Nikdo o ni neměl moc zájem, ani s vlastní rodinou si nerozuměla. To, že se k ní Češi už nechovají jako ke hvězdě, nesla těžce, říká po letech Martina Žižková, která s Mandlovou trávila po jejím návratu do Čech snad nejvíc času.
„Poslední momenty, kdy se cítila jako oslavovaná osobnost, byla premiéra filmu Tankový prapor, kam ji autoři filmu pozvali. Už od začátku ale byla rozezlená, že pro ni neposlali limuzínu. Vezli jsme ji z Dobříše starou šedou volhou, se kterou se v zámku jezdilo nakupovat,“ popisuje Žižková.
Proč z Dobříše? Útočiště jí na zdejším zámku zařídili její známí Milan Uhde a Josef Škvorecký. „Čekala jsem vetchou, schoulenou stařenku na vozíčku. Z auta ale vystoupila rázná ženská s hůlkou. Řízně se představila. I když už ke konci měla své vrtochy, zůstala dámou do posledního dechu,“ vzpomíná Žižková, která byla v té době vedoucí zámecké recepce a o Mandlovou se starala skoro až do její smrti.
Herečka dostala pokoj v přízemí východního křídla zámku, kde je dnes sekretariát ředitele. Z Kanady, kde žila se svým manželem Benem, si přivezla jen tři kufry, urnu s Benovým popelem a také urnu s popelem oblíbeného psa.
„O těžkém životě si moc povídat nechtěla, většinu času se dívala na televizi, četla jsem jí poštu, hrála s ní karty. Vzpomínala na nejkrásnější chvíle života s manželem Benem v Londýně a na Maltě, kde hospodařila jako obyčejná žena a měla i zahrádku. Vyprávěla mi o honosné garderóbě, kterou jí platili bohatí známí,“ vybavuje si pečovatelka.
Adina Mandlová
Mandlovou vždy rozveselily přenosy tenisových zápasů v televizi. „Kochala se tím, že tenisté mají krásné nohy,“ usmívá se Žižková. Jen občas za herečkou přišla návštěva. Někdy Josef Škvorecký, jindy Svatopluk Beneš nebo Raoul Schránil.
Pamětníci, kteří se v Dobříši s umělkyní potkali, se shodují, že byla zklamaná životem, zatrpklá, cynická a náladová. Přesto o sebe stále velmi dbala. Každé ráno si růžovým šátkem stáhla vlasy a malovala se. Ráda nosila rudou rtěnku.
Postupem času však více a více podléhala stařeckým vrtochům. „Chtělo se jí na toaletu, tak jsem si musela sednout na prkénko a zahřát ho, aby nebylo studené. To nesnášela. Pak řekla, že už se jí nechce,“ vypráví pobaveně Žižková.
Vzpomíná i na chvíle, kdy herečku přepadal strach ze smrti. „Ležela jsem u ní na posteli, držela ji za ruku, uspávala a ujišťovala, že ještě není mrtvá.“
Martina Žižková, která pracovala na Zámku Dobříš v době, kdy tam žila Adina Mandlová. V jejích posledních dnech se o ni starala (21. ledna 2015).
Později Adina Mandlová cítila, že na zámku už není ze strany vedení příliš vítaná, s dlouhodobým pobytem nikdo nepočítal. Cestovala proto z nemocnice do nemocnice, nikde ji nechtěli hospitalizovat, snad také proto, že neměla žádné zdravotní pojištění. A tak se prvorepubliková star dostala do příbramské nemocnice.
„Byla osamělá, smutná, dávali jsme jí i tišící léky,“ vypráví příbramský lékař Vladimír Danda. Právě v Příbrami, úplně cizím městě, Mandlová zemřela. Bylo jí 81 let.
Mandlová si podle Žižkové výslovně přála zemřít tak, jak přišla. Chtěla na sebe jen bílý rubáš a do rukou jednu rudou růži. Nepřála si žádný obřad, nechtěla do hrobu k rodičům ani rozprášit.
„Chtěla se jen tak ztratit ze světa. Proto jsem dostala jen její úmrtní list. Popel v pohřební službě nějak zlikvidovali. Pokud někdo tvrdí, že má urnu s jejím popelem, pak lže, nebo jej v krematoriu nezákonně ukradl,“ tvrdí ošetřovatelka.
