Napekli jste s kolegy zdravotníkům. Na čem jste si konkrétně dala záležet?
Nedala jsem si tak moc záležet, protože to je věc, kterou dělám poměrně často. Hodně mě to baví, je to rychlé a má to vždycky velký úspěch. Říkala jsem si, že by to holky zdravotnice mohlo potěšit, protože toho sladkého bude hodně a po kávičce s buchtou by třeba ještě během služby přišla chuť i na něco slaného. Takže jsem udělala placičky. Klasické květákové, cuketové, mrkvové, sýrové, bylinkové, prostě všechno, co bylo doma, jsem tam dala. K tomu jsem udělala dip, ve kterém je česnek, sůl, pepř, pažitka. Když se placičky namočí, je to taková jednohubečka.
Jste zdatná v pečení? Děláte na Vánoce mnoho druhů cukroví?
Cukroví nedělám vůbec. To jsem dělala jenom s Nellynkou, když byla malá, kdy bylo období takového tvořivého dětství. Jinak jsem to nechávala na mamince. Zjistila jsem, že si vždycky někde cukroví koupíme, nebo ho od někoho dostaneme třeba kilo, a pak to v březnu najdu. Vlastně ho moc nejíme. Ale docela často peču normální buchty nebo sladké dorty a věci jako bábovky, perníky. Celkově ráda peču slané věci. Když vařím oběd, tak se rozhodnu pro něco, co je zapečené v troubě, protože to je bez práce. Vařím hrozně rychle.
Dovedete si představit, že byste coby televizní zdravotnice šla pomáhat jako dobrovolnice do nemocnice?
Kdyby se to tady nějak zastavilo, určitě bych šla nějakým způsobem pomáhat. Asi by nás nepustili k tomu nejhoršímu, nejnutnějšímu, že bychom měli nějakou zodpovědnost, ale cokoliv by bylo potřeba, tak bych určitě šla. Mně by to nevadilo.
Co si vy sama přejete k letošním Vánocům?
Já bych je asi zrušila! (smích) Nějak jsem na to zatím nemyslela, ani nevím koho a jak obdarovat. Samozřejmě si přeji, aby to kolem pominulo, aby se lidi vrátili do divadel, abychom mohli zase chodit do kina, mohli se setkávat s kamarády. To si asi přeje každý, hlavně zdraví, abychom roušky nemuseli nosit pořád jak někde v Asii.
Adéla Gondíková
Oddechla byste si, kdyby nebyly povoleny návštěvy?
Nás je málo, jsme v takové izolaci všichni, že by to vlastně nemuselo moc vadit. Vůbec jsem se nezamýšlela, kolik nás bude. Máme to na etapy, protože člověk nemá tolik židlí a příborů, takže to je vždycky rozdělené.
Ale mívám s lidmi, kamarádkami, které nevidím celý rok a jenom se slyšíme, takzvané „vánočníčky“, kdy se sejdeme. S věkem je to vtipné, protože jsme se vždycky scházely večer, pak odpoledne, teď už poslední léta je to v poledne na oběd. Možná to bude za chvíli ráno. Jak je nám více, tak přes den už někdo něco má, nebo jsou některé kolegyně starší. Tak letos to asi nebude.
Co si z nadcházející divadelní sezony rozhodně nechcete nechat ujít?
Náhoda tomu chtěla, že já jsem v této sezoně měla nazkoušet dvě hry a pak už dlouho nic, že to stačí. Teď jsme měli mít premiéru, kterou bych tedy chtěla, aby lidi viděli, ale to se určitě na jaře stane. Jsem v tomto optimista, že až pominou mrazy a na jaře se rozsvítí, tak by to snad šlo. Nebo prostě někdy v létě, nevím.
Pak máme mít premiéru ještě jednu, někdy v květnu, tak doufám, že k tomu dojde. Že si to nazkoušíme a že to v příští sezoně budeme moci divákům ukázat. Věřím tomu, že lidé budou lační, protože když jsme po půlroční pauze začali hrát v září, párkrát ještě v říjnu, tak bylo vidět, že strašně chtějí a jsou hrozně vděční. To prostě cítíte. Doufám, že doba zase nastane, kdy to bude fajn.
Jiří Langmajer a Adéla Gondíková
Vy i manžel Jiří Langmajer nejen hrajete divadlo, ale i natáčíte. Jste za to v této době vděčná?
No rozhodně. Předtím to tak nebylo, nabídka přišla, až když se to měnilo v první vlně corony. Jirka o spoustu práce přišel, všechny projekty se zrušily, přeložily o rok. Ale potom to začalo být trošku lepší, v létě se začalo hrát a zase vznikly jiné projekty, které se daly dělat. Takže práci celkem měl, ale teď to třeba také nevypadá. Práce je taková náhoda. Já mám samozřejmě v tomto obrovské štěstí, že to zatím jde, než se to zastaví. To nikdy nevíte.
Setkala jste se ve svém okolí s někým z živnostníků, kdo šel opravdu na nulu?
Mám ve svém okolí spoustu herců. Ale je tam hodně profesí, které šly opravdu na nulu. Ať jsou to kostymérky, maskérky, technici, osvětlovači, zvukaři, lidi, které člověk nevidí. Vidí jenom obličeje v televizi, ale k tomu je neuvěřitelné množství lidí, kteří jsou na tom fakt hodně špatně. Musíme doufat, že to bude co nejdříve zpátky.
Jak zvládají tuto dobu vaši rodiče?
Mám hodně optimistické rodiče, které musím trošku krotit, protože by měli být doma. Maminka je naštěstí obezřetní, ale tatínka doma prostě neudržím. Takže je alespoň poučen, že když jde něco nakoupit, má respirátor, stříká kolem desinfekci a nejde k regálu dřív, než kdy tam nikdo není a ty dva metry si opravdu odměřuje. Pořád stříká desinfekci, což mi přijde legrační, ale dodnes se drží a teď byl na testech a nic. Takže dobrý.
