Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Jak se zdá, svého řemesla se v rámci showbyznysu držíte poměrně zarytě. Pokud vím, tak nezpíváte, a dokonce jste si ještě nezahrála v žádném filmu. Neříkejte, že vás ještě nikdy žádní tvůrci neoslovili...
Měla jsem už nějaké nabídky, ale nebylo jich nějak extra hodně. Zahrála jsem si v jednom studentském filmu a byla jsem oslovena i do jednoho českého filmu. Ale byla to taková postava... No, víte, mám pocit, že když už má hrát ve filmu někdo, kdo není herec, ale je známý, tak by měl mít skutečně na míru napsanou úlohu, aby lidé pochopili, proč tam je právě ten člověk. No, a já nemám pocit, že bych dostávala nabídky na takové postavy.
Takže se herecké zkušenosti nebráníte.
Ve filmu bych si klidně ráda zahrála, ale musela by to být buď úplná absurdita, tedy jasný fór, anebo by mi to mělo velmi sedět. Víte, já jsem taková, že v záležitostech showbyznysu ráda přistupuji na spolupráci. Když mě někdo osloví, ať třeba zazpívám, zatancuju a tak dál, tak se tomu nebráním, protože v ničem z toho nemám nějaké dlouhodobé ambice. Navíc zážitek, který tím můžu získat, je fajn.
Zaujal mě jeden váš dřívější citát, a sice, že život člověka vypudí z aktivit, které nemá dělat. Stalo se vám už někdy, že jste byla takto vypuzená životem?
Myslím, že to tak skutečně je. Že člověk dostává různé signály od života, že tudy a tudy by jít neměl. Celkově nejsem člověk, který se někam dere. To ale vůbec neplatí, pokud jde o například o vztahy. Když vztahy nejsou perspektivní a dobré, tak člověk dostává od začátku mnohé signály, ale nechce je vidět a slyšet.
Když už jste zmínila nevhodné vztahy, tak je třeba říct, že od těch máte evidentně klid. Ostatně váš přítel vás před nedávnem požádal o ruku. Už u vás propukla svatební mánie? Spousta žen prožívá roli nevěsty i rok před svatbou.
Nemyslím si, že je třeba dělat takovou svatbu, kterou tenhle svět ještě neviděl. Takže přípravě věnuji adekvátní čas, abych se nezbláznila, protože mám i jiné povinnosti. Možná by jiná žena na mém místě už standardně řešila, jaké bude mít šaty. Ale já ještě ani nevím, co budu mít na sobě na příští akci, kterou moderuji v televizi. Mám teď zkrátka jiné priority.
Patříte mezi moderátorskou špičku, ve které se popravdě moc žen nepohybuje. Nepřipadáte si jako žena mezi svými kolegy někdy osaměle?
S ostatními moderátory nepřicházím až tak často do kontaktu. Nejsme parta, která by společně trávila volný čas. Jsem sama v takové své bublině, kde prožívám sama sebe, a řekla bych, že muži to mají podobně a ani nevnímají, že by byli v mužské branži.
Adela Banášová■ Narodila se 12. října 1980 v Bratislavě. |
Takže vám nepřipadá, že byste jako žena - moderátorka mohla potřebovat víc ostré lokty?
Myslím si, že ostré lokty jsou velmi přeceňovaná věc, dokonce bych řekla, že není potřeba je mít vůbec. Spíš je to o tom, aby člověk správně vnímal svůj život a to, kde by měl v určitou chvíli být. A pokud to dělá, jde to v podstatě lehce. A když to nejde, možná to není ta správná cesta. Nemyslím si, že je to tak, že všichni na tomhle světě by měli být moderátoři a jen některým z nás to vyšlo, protože máme štěstí nebo ostré lokty. Každý je tam, kde by měl být. A byl by tam s ostrými lokty i bez nich.
V bratislavském Národním divadle máte svou vlastní talk show, do které podle svých slov zvete pouze ty hosty, kteří vás skutečně zajímají. To je do jisté míry moderátorský luxus. Vnímáte to tak?
V konečném důsledku je každý člověk zajímavý a je na moderátorovi, zda otevře dveře, za kterými je nějaké atraktivní téma. Takže podle mě se dá udělat rozhovor s každým. Mám teď tu výhodu, že jednou za měsíc si můžu vybrat tři lidi, ale dříve jsem dělala denně ranní show v rádiu, kde se vystřídaly stovky hostů z různých oblastí. Nikdy se ale k nikomu nestavím tak, že bych si říkala: Bože, ten je nezajímavý. A když cítím, že se tak na někoho začínám dívat, je to pro mě takový zdvižený varovný prst, který mě upozorní, že takhle tedy ne.
Přesto na, řekněme, problematického respondenta občas narazí každý moderátor. Máte nějakou takovou vzpomínku, ze které se takzvaně opotíte ještě dnes?
Dělala jsem například interview s jednou dámou, která vůbec nevnímala, že je v rozhovoru. Pořád si vedla svou, navíc ještě mluvila anglicky, takže ze mě se stal jen jakýsi tlumočník. Na otázky vůbec nereagovala. To je věc, která je strašně únavná. Asi bych to zevšeobecnila tak, že nejhorší respondent je ten, který vůbec nevnímá, zda někoho zajímá to, o čem mluví.
Před pár lety jste odmítla moderovat slovenského Slavíka a později jste to v jednom z rozhovorů zdůvodnila tím, že jste v té době byla všude. Snažíte se dnes nějak „dávkovat“, jak hodně jste vidět?
To, že je mě hodně, se říká už snad třináct let a stále nějak žiju. Říkám si, že člověk musí najít míru mezi tím, co dělá rád, a mezi tím, co říkají lidé. Lidem, kteří mě mají rádi, nikdy nebude připadat, že je mě hodně. A naopak těm, co mě nemají rádi, bude vždy připadat, že mě je moc. Přestávám se tímhle řídit a dělám to, co mě baví tak, abych na to měla dost energie a času. Samozřejmě beru do úvahy, že nemůžu dělat pět projektů současně. Lidé mají často takový v uvozovkách spravedlivý pocit, že je třeba dát prostor i ostatním. No, já ho nikomu neberu. Odmítla jsem mnoho projektů, o kterých lidé ani netuší.
