Vystudovala pedagogiku i masmediální komunikaci, pracovala jako novinářka a herečkou se stala vlastně tak nějak mimochodem. Proto prý nebyla nervózní, když zjistila, že uspěla v konkurzu na natáčení bondovky Casino Royale, která vznikala hlavně v Česku. Prosadila se i jako autorka knih, jež se zabývají trabli žen.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V novém filmu Můj příběh ztvárňujete ženu, která má za sebou fyzické i psychické týrání ze strany manžela, jež má pro hrdinku fatální následky. Co pro vás na tomto příběhu bylo nejsilnější?
To, že šlo o skutečný příběh. Osud někoho, kdo si tohle prožil přesně tak, jak ukazujeme. Silný příběh ženy, která neměla šťastné dětství, nikdy nepoznala, co to je být někým milovaná a přijatá, a tak tento pocit hledala v dospělosti ve vztazích. Pocit k někomu patřit, být jenom jeho a být milovaná. Jenomže ta touha byla natolik silná, že překřičela i intuici, která ji varovala. Překřičela pocit, že tohle není v pořádku, takhle se člověk, který miluje, nechová. Pomalu a postupně dělala všechno, co si přál, vzdala se milované práce, rodiny, jen aby měla klid a nebyla v konfliktu. To, že je v konfliktu sama se sebou, si vůbec neuvědomovala.
Začala jste se díky filmu, například v rámci přípravy na roli, o téma násilí ve vztahu víc zajímat? Jak jste se vlastně po psychické stránce na svou postavu chystala?
Nijak. Zažila jsem různé vztahy a některé nebyly vůbec hezké. Na začátku to nepoznáte. Muž se vám dvoří, uhání vás, hledá jakoukoliv skulinku, aby se k vám dostal. Když ho odmítnete, najde si cestu, jak se k vám dostat, a to vše zaobaleno do líbivých řečí, kytek, pozornosti, komplimentů. My ženy jsme velmi naivní. Ty, co už mají hodně odžito, možná ne, ale ty, které bytostně touží po lásce, se velmi lehce nechají lapit do sítí. Jediné, co jsem si při natáčení hlídala, abych každé větě, kterou řeknu, věřila. Abych každé slovo, které vyslovím, cítila jako pravdivé. Žádnou omáčku a povrchnost jsem nebyla schopna vložit do úst, i když to tak bylo ve scénáři.
Máte vy sama, ať už osobní, či zprostředkovanou zkušenost s jakoukoli formou domácího násilí nebo jeho náznakem?
Ano, zažila jsem situace, kdy se mi třeba velmi dávno, když jsem ještě studovala vysokou školu, tehdejší partner hrabal ve věcech, četl mé deníky, konfrontoval mě, nedůvěřoval mi, žárlil. Tehdy jsem ještě neměla dost zkušeností, abych to okamžitě zastavila a utekla. Místo toho jsem mu pořád dokazovala, že opravdu nelžu, s nikým nejsem a dávala mobil k televizi, aby byl v klidu.
Soužití v takovém vztahu muselo být vyčerpávající.
Uvnitř jsem cítila, že tohle je špatně, ale nedokázala jsem z toho vystoupit. Jako bych byla očarovaná. Přesvědčil mě, že já jsem ta špatná a musím se snažit být lepší partnerkou. Když se podívám na to, kým jsem byla tehdy a kým jsem dnes, je to velký rozdíl. Dnes se nebojím říct nahlas, co doopravdy cítím, popsat své pocity, říct, co mě trápí, čeho se bojím, co je mi nepříjemné. I když pak jdeme do konfliktu nebo se mnou můj muž chvíli nemluví, pracuju na tom, abych to ustála a stála sama za sebou.
Ve snímku je vidět, jak moc může být pro psychiku ozdravné zjednodušeně řečeno „kafíčko s kamarádkami“. Potvrdilo se to v životě i vám?
Samozřejmě, že mít po boku opravdu dobré přátele je velmi důležité. To, že máte kolem sebe hodně lidí, ještě neznamená, že jsou to opravdoví přátelé, kteří vám budou v nouzi oporou. Jeden skvělý kamarád může nahradit dvacet povrchních přátelství. Já si moc lidi k tělu nepouštím, jsem hodně introvertní, uzavřená, schovaná v bezpečí. Ale když najdu někoho, s kým mi je dobře, kdo je stejně napojený a vnímá život podobně, už ho nenechám ze svého života odejít. Paradoxně mám hodně přátel mezi muži. Můj nejlepší kamarád z dětství mi byl za svědka na mé druhé svatbě. Bohužel teď žije v Kanadě a nemůžu s ním chodit na ty terapeutické obědy.
V jednom z rozhovorů jste o sobě řekla, že máte občas sklony pochybovat o své užitečnosti. Jak s těmito pocity bojujete?
Aha, tak to už bylo asi hodně dávno. Udělala jsem totiž všechno pro to, abych byla užitečná. Pomáhám, kde se dá a kde můžu. Ale chválit se tím tady nebudu. (smích)
Přemýšlela jste, z čeho tyto tendence pramení?
Myslíte ten zvýšený tlak na sebe samu? Asi vznikl někde v dětství. Snažila jsem se dohnat lásku a pochvalu výkonem, výhrou v nějaké soutěži, dobrým výsledkem ve škole. Nestudovala jsem jednu vysokou školu, ale pro jistotu dvě a najednou. Hnala jsem se za něčím a vůbec jsem netušila za čím. A také mi nedocházelo, že si ten tlak vytvářím jenom já sama. Že já jsem svým kritikem i soudcem. Že já se hodnotím a ponižuju. A že jenom já to můžu zastavit. A tak jsem se postupně začala učit. Učit, jak být zranitelná, jak přijmout své temné, ošklivé stránky, které nechci, aby někdo viděl. Učila jsem se ztrapnit a nic si z toho nedělat. Učila jsem se veřejně a nahlas přiznat, kdo jsem, a nebrat si osobně to, co si o tom ostatní myslí.
Vlastina Svátková■ Narodila se 9. března 1982 v Myjavě na Slovensku. Od roku 2002 žije v Praze. ■ Její otec je Čech, matka se narodila v Piešťanech. ■ Studovala gymnázium, pedagogiku a masmediální komunikaci. Pracovala jako novinářka. ■ Ve filmu se poprvé objevila v roce 2006, a to hned v bondovce Casino Royale. ■ Z dalších filmů a seriálů: Gangster Ka, Ženy v pokušení, První republika či Pojišťovna štěstí. ■ Se svým exmanželem, režisérem Danem Svátkem, má dva syny, Kryštofa a Adama. Její současný muž Jiří Kounický má zase z bývalého manželství desetiletou dceru Rozálku. Společný potomek, syn Matyáš, se jim narodil před dvěma lety. |
Vraťme se ve vašem životě trochu v čase. Jak se z redaktorky v módním časopisu stane herečka? Přála jste si to vždycky?
Nepřála jsem si to nikdy. Pokud si dobře vzpomínám, jako úplně první povolání jsem chtěla být popelářka. Což se mi i celkem splnilo, protože miluju staré věci, vintage oblečení, šperky, starožitnosti, staré obrazy, nábytek. Tahám to domů a pak repasuju nebo kombinuju s tím novým, moderním. Miluju sekáče, miluju ten pocit, že se hrabu v kopě ničeho a objevím poklad. Krásný důkaz, že dětské sny se plní, i když v trochu jiné podobě. A pak jsem chtěla být módní návrhářka. Moje maminka šila, měla všude Burdy a já v nich s láskou listovala, učila se dělat střihy. A tento sen se mi také zhmotnil v to, že si dnes navrhuji to, co chci nosit. Nedávno jsem šla do krámu hledat látku na očalounění starého křesla. A přišla jsem domů s čalounickou látkou na kabát. (smích)
Váš první film byl rovnou bondovka Casino Royale. Byla jste nervózní?
Absolutně ne. Tím, že jsem po herectví nijak netoužila a spíš jsem naplňovala vize někoho jiného, tak jsem neměla žádné přehnané ambice ani tlak. A opravdu, když mi zavolali, že jsem tento konkurz vyhrála a budu mít 16 natáčecích dnů na Barrandově, volala jsem svému prvnímu muži a řekla: „Nějaká Bondovka! Co tam budu proboha 16 dní dělat?!“
Nejste jen herečka, ale také spisovatelka. Kdy jste v sobě objevila chuť pustit se do knihy? Co bylo tou hlavní motivací?
Psaní je mojí láskou od dětství. Přivedla mě k němu má babička, které je 91 let. Pamatuju si, jak jsem doma ležela se zápalem plic, ona mě hlídala a psala takové ty jednoduché básničky, které se rýmovaly. Mě to fascinovalo a zkoušela jsem to také. A pak jsem už jenom psala: do školního časopisu, dokonce jsem si založila vlastní časopis, do městských novin, když jsem se zúčastnila recitační soutěže, kde každý přednášel poezii významného autora, já jediná tam šla se svojí autorskou básní. Psala jsem deníky, nonstop každý den, psala jsem dlouhé příběhy kamarádkám, psala jsem pořád, celý svůj život, a to, že je z mé poslední knihy Prostor pro duši bestseller, určitě není náhoda. (smích)
Vaše knihy fungují pro čtenáře svým způsobem jako terapie. Máte od nich nějakou zpětnou vazbu?
Ani nevíte, jak velkou. Každý den mi přijde několik zpráv, s nadsázkou říkám, že žádná filmová role mi nepřinesla tolik úspěchu jako moje poslední kniha. Ty reakce jsou překrásné a mě každá dojímá. Jsme si velmi podobné, my ženy. Ani nevíme mnohdy, jak moc, protože pořád hrajeme hry, děláme se lepší, než jsme, a tím ztrácíme autenticitu a samy sebe. Ale pak, když někdo řekne na rovinu, jaký je, přizná všechny své chyby, omyly a přešlapy, zjistíme, že jsme stejné a tím vlastně jedna druhé blízké.
Vlastina Svátková
Nestává se vám, že se na vás lidé obracejí se svými životními strastmi a chtějí radu? To totiž může být pro autora trochu past…
Stává. I proto jsem si začala dělat pětiletý terapeutický KBT výcvik (kognitivně-behaviorální terapie – pozn. red.), aniž bych chtěla být terapeutem. Jen nechci radit blbosti. Vlastně nechci radit nic. Ale když se mi někdo svěří s trápením nebo problémem, neumím takového člověka poslat do háje.
V době, kdy rozhovor vyjde, budou za námi vánoční svátky i silvestrovské oslavy. Máte ráda silvestr?
Nemám ho ráda, a kdyby nebyl, tak bych se ani nezlobila. Nucená zábava mi nic neříká, opít se, protože se to má, už vůbec ne, a předsevzetí si nedávám. Takže je to pro mě úplně stejný den jako ty ostatní, a když jsem unavená, tak jdu spát a nečekám, až mi to někdo odpálí ohňostrojem.
Máte nějaké přání, vizi do roku 2020?
Vlastinko, dýchej zhluboka a nenech se vyvést z míry aneb klid a rovnováha nade vše. (úsměv)
