S kamerou jsme se naposledy setkali na vaší svatbě na Lipně v roce 2021. Co se od té doby zásadně změnilo ve vašem životě?
To bylo věcí. Jedna z nich je, že tady to (ukazuje na syna, pozn. red.) tenkrát leželo ještě v kočárku a spinkalo. A dneska tady chodí, mluví a žije s námi, je to prostě velikánská změna. A to, co bylo tenkrát v břiše, tak už taky chodí a už se taky snaží mluvit a zlobí oba s bráchou (říká synkovi v náručí, pozn. red.). Konečně jsme se také přestěhovali. To bylo pro mě zásadní, protože jsme se dvěma dětmi žili asi deset měsíců v garsonce v Písku na padesáti metrech čtverečních.
Jedna místnost, dvě děti. Kdo nezažil, neví, o čem mluvím. A kdo zažil, tak ten možná smeká, protože to je fakt velice těžké. Koupili jsme dům, říkáme tomu Hradilův dvůr, jsme tu od prosince loňského roku. Celý ten půlrok jsem v podstatě točil tři dvanáctidílné cykly, takže jsem tu skoro nebyl a pořád se tu staví. Ale už bydlíme. Protože jsme neměli peníze, tak jsme zatím udělali jenom kousíček toho domu. Ale i tak je to větší, než ta garsonka.
Nacházíme se v tom vámi na svatbě avizovaném Hradilově dvoře. Budujete i vlastníma rukama?
No, vzhledem k tomu, že tady skoro nejsem, tak jsem zatím moc ruku k dílu nepřiložil. Nicméně teď mám rozdělanou postel, protože jsem se zařekl, že si udělám svojí, neboť mi žádná nevyhovuje. A taky jsem se chtěl trošičku blýsknout před manželkou, že nejsem levej na ruce. Ona mi říkala „Hele, našla jsem jednu postel, budeš to mít za menší peníze, bude to hned a nebudeš to muset dělat“. Ale já jsem se kousl, že prostě ne. Že když jsem řekl, že tu postel udělám, tak jí udělám. A teď se modlím ke všem svatým, aby to fakt vyšlo! (smích)
Když jste dlouhou dobu z domu pryč, tak pak jistě musíte nějakým způsobem vynahradit manželce tu absenci. Všechno je vlastně na jejích bedrech?
Vzhledem k tomu, že máme jenom jednu babičku a ta žije daleko a už nemá tolik síly, tak jsme na to vlastně sami, když neplatíme někoho, kdo nám děti chvilku pohlídá. Ono to není jenom na manželce. Musím vynahradit absenci i dětem. Představ si, že odjedeš v pět ráno v totální tmě, kdy všichni spí. Vrátíš se v osm večer z natáčení z Prahy, kluci na mě naskáčou, „taťka je doma, to bude sranda“. A taťka opravdu jede z posledních sil. Pak, když jsme je uložili, tak jsem si ještě psal svoje vstupy do pořadů, které jsem točil, což už bylo tedy úplně strašlivé, protože mi naprosto vynechával mozek.
Teď jsem na to koukal a zaplaťpánbůh to tedy není znát. A potom přijde někdy sobota a neděle, kdy netočím a žena chce někam vyjet s dětmi. A já mám jedinou touhu, zůstat tady v tom klidu, nikoho nevidět a nic nedělat, protože jsem úplně se silami na konci. Když to trvá tři měsíce, tak se dostanete do stavu, který jen těžko popíšu. Jestli jste to nezažili, je to jako chronická únava.
Petr Hradil a jeho manželka Eva Hradilová (18. července 2021)
Česká televize vysílá pořad Máme rádi zvířata, jehož jste průvodcem. Dá se říci, že jste po Martě Kubišové, která měla pořad Chcete mě, převzal takovou pomyslnou štafetu. Jaká zvířata vás osobně provázela životem?
Když jsem byl malé dítě, bydleli jsme ve 2+1 s našima a nemohl jsem tam nic moc mít. Pamatuji si, že jsem jednou zachránil vrabčáka. Chtěl jsem ho hrozně mít, ale po pár dnech zmizel, přišla si pro něj maminka. Pak jsem samozřejmě chtěl pejska, jako všichni. To vůbec nešlo tenkrát. Ale měl jsem myslím dvě andulky, ty jsem naučil mluvit. Byly hrozně krotké, lezly po mně. To byl tehdy vrchol mého soužití se zvířaty. Až později v dospělém věku jsem začal mít psy a kočky. Tady máme jednoho kocoura, kterého jsem si přivezl shodou okolností z natáčení pořadu Máme rádi zvířata.
A čekáme na psa, ale jsme v pořadníku někde ve Francii, protože jsem se zamiloval do plemene jménem Shilohský ovčák. V Evropě to není uznané plemeno. Ale je to zkrátka parádní pejsek, takže ten tady bude s námi. Doufám, že až budu mít trošku klidu, tak tady budou i králíci, slepičky a tak dál. Bude tady park a ve stodole se bude dělat kultura.
Petr Rajchert si změnil příjmení a potřetí se oženil, manželka je těhotná |
Myslíte, že u vás ta sociální fobie, která někdy může fungovat právě kvůli té vytíženosti, vygraduje jednou do toho stupně, že už si sem pustíte potom v určitém věku tu kulturu na dvůr jen málokdy a budete obklopen jen zvířaty a rodinou?
Určitý věk už nastal. Ono je to tak vymyšlené, ono by to ani nešlo provozovat tady denně, protože jsme přece jenom 6 km od Písku a není to tu úplně frekventované místo. Myslím, že to budou nárazovky, ale budou tak zajímavé, že ty lidi myslím přitáhneme. A navíc to tu bude v tak hezkém prostředí, že to bude stát za to. A jak říkám, ten program samotný i to, co bude následovat po něm. Nechci to prozrazovat, abych to nezakřikl, ale to myšlenka… To až zrealizuji, tak se přijeďte podívat a pochopíte, o čem jsem mluvil. To bude fakt moc příjemné jak pro lidi, kteří se budou jenom dívat, protože to bude natáčené, tak pro tvůrce a pro lidi, kteří se toho tady budou osobně účastnit, což bude vždycky omezený počet, protože ta kapacita není bůhvíjaká.
Myslíte si, že u vás došlo s věkem ke zmoudření? A jste rád za všechny lidi, který vás provedli dosavadním životem?
Jestli u mě došlo ke zmoudření? To je hrozně těžká odpověď na tuhle otázku. Jdeš životem, nabíráš zkušenosti, takže některé věci, které řeší dejme tomu můj syn ve svých necelých třiceti letech, už neřeším, protože dopředu vím, jak dopadnou, nebo si to aspoň myslím. Což je asi taky možná trošku ošemetné. Když jsem byl mladý, když mi bylo přes dvacet, říkal jsem si, že v padesáti už můžu umřít, že už budu k ničemu. Pak jsem to posunul, že v padesáti už půjdu určitě do důchodu. A teď je mi přes padesát a říkám si, sakra, kde je ta moudrost? Proč nepřišlo takové to uklidnění se z toho, že už jsem kmet, nic mě nerozhazuje a vím, odkud kam kráčím a proč tady jsem? Jak říkám, spoustu odpovědí myslím mám. Ale neznamená to, že se uklidníš a máš všechno v pohodě. A to mi na tom trošičku vadí. Čekal jsem, že to přijde a moje trpělivost je tak strašně malinká… Už aby to tu bylo! A nic. (smích)
Petr Rajchert opustil Chinaski v roce 2000.
Když se vrátíme do devadesátek a řeknu třeba Kateřina Macháčková a seriál Život na zámku... Jak na to období vzpomínáte?
Nedávno jsem dostal přání od Kačky k narozeninám a bylo to hrozně milé. Posílala mi k tomu pusu a někdo se nad tím pozastavoval. Já jsem říkal „co blbneš, vždyť to je skoro moje máma“. Sice seriálová, ale prostě je to tak. To bylo pro mě samozřejmě velmi hezké období, protože jsem se poprvé v životě dostal k tak velké práci. Samozřejmě jsem to vůbec neznal, takže jsem se všechno učil, ale o to víc vzrušující to bylo.
To máte, jako když v patnácti někoho sbalíte a je pro vás totální výhra, když toho člověka poprvé vezmete za ruku po čtrnácti dnech chození na procházky. Tak jsi úplně orosenej na čele. To je úplně přesně stejný pocit. Dá se to k tomu perfektně přirovnat. A navíc jsem se tedy setkal se spoustou hrozně zajímavých lidí, kteří už to řemeslo umí, takže jsem k nim trochu vzhlížel a snažil se od nich učit. Záleží na tom, jak moc je člověk schopen a ochoten si to od nich vzít. Já jsem byl trošku trdlo. Když jsem byl v těch letech, viděl jsem hlavně pařby a kamarády. Práce a natáčení byla taková součást toho všeho tehdy, ale velice příjemná.
Otakar ze Života na zámku je trojnásobný otec. Jsme kompletní, napsal |
Co vám bleskne hlavou, když slyšíte song Stejně jako já od kapely Chinaski, kterou jste kdysi spoluzakládal?
Stejně jako já? Jo! (smích) Nic vlastně, co by asi mělo blesknout. Je to moje historie. A je tam stejně jako spousta dalších věcí. To je takové, jako když třeba vidíš fotku ze svého mládí.
Měl jste v životě i období, kdy hráli v rádiu Chinaski a vy jste ho proto raději vypnul?
Hm, ani ne. Je to tak nějak jedno. Od té doby, co jsem odešel, tak moc muziku jako neposlouchám. I když momentálně paradoxně trošku víc, protože jezdím hodně autem a mám tam zapnuté rádio. Co hrají, to se ke mně dostane a hrají tedy i Chinaski. Ty hrajou všude, že jo. Takže se to ke mně dostává. Nicméně že bych trpěl nějakou alergií, to ani ne. Spíš je mi to jedno, bych řekl. Já mám jiné starosti, jsem trochu jinde.
Petr Rajchert v seriálu Život na zámku s hereckou kolegyní Kateřinou Hrachovcovou
Když se ještě vrátím k tomu zmoudření. Připadá mi, že nejste ten typ kluka, který když vyroste, tak má zapotřebí si nutně kupovat porsche. Vy naopak budujete a chcete rodinu a potomstvo. Bylo to tak vždycky?
Jasně, mohl jsem se životem dopracovat k něčemu takovému, že bych si koupil sporťáka a túroval to na náměstí, aby to všichni viděli. Ale pocházím tady kousek odsud z Horní Plané, z jižních Čech. Když jsem přišel do Prahy, pochopil jsem, že všude je chleba o dvou kůrkách, a že jsme všichni jenom lidi. Nikdo z nás není něco víc a nikdo nepatří do čítanek jenom proto, že si to třeba o sobě myslí. Všichni máme svoje problémy a jestli se někdo tváří jako naleštěná hvězda, tak to je jako s tím sporťákem. Naleštěný auto, který je v podstatě k ničemu. Nic tím neodvezeš, nemůžeš tím ani jezdit tak, jak by to mohlo, jenom se o to bojíš a fakt to máš jenom na ukazování se, abys potvrdil svůj společenský status. Pro mě má daleko větší hodnotu rodina, to je zásadní věc.
Barbora Srncová a Petr Rajchert se po devatenácti letech rozešli |
V pětadvaceti jste měl prvního syna.
Nedávno jsem se mu omluvil. Řekl jsem mu „Promiň, Peťuláku, já jsem ti prostě nedal zdaleka tolik, co dávám těmhle dvěma dětem, které jsem si pořídil až po padesátce, protože jsem prostě na to mentálně neměl.“ Není to omluva, ale vysvětlení. Kde není, ani čert nebere. Nedá se nic dělat. Zaplaťpánbůh máme spolu úplně skvělý vztah a vídáme se. On má vnuka skoro stejně starého, jako je můj třetí syn, narodili se ve stejný rok. Těším se moc, až zase s rodinou přijedou. Chci říct, že to je právě jedna z těch věcí, které jsem zjistil za život, že vlastně nic není důležitějšího, než vytvořit si tu komunitu kolem sebe, mít rodinu, posunout krev dál. Mít rodinu kolem sebe. Když vidím syna Tomíka, jak dělá věci úplně přesně stejně jako já, až do nejmenších detailů, kterých jsem si já sám nikdy předtím ani nevšiml, teprve pak mi to dochází. Že je to všechno propojené někam, kde si i ty sám něco uvědomuješ a je to pro tebe naprosto zásadní.
A ten kus té půdy? Nejen, že to je dneska dost přepych, něco takového mít. Mám dluhy, kam se podívám. Ale jsem za to šťastný, co mám. Protože když přijedu domů z natáčení, kde celý den jedete třeba týden v kuse a pak musíte posekat trávu, tak si fakt fyzicky máknete a to vás neskutečně vyčistí, je to krása. Navíc je to tvoje. Takže co si uděláš, to tam je, co zasadíš, to pak vyroste a ty z toho sklidíš. A to jsou přesně ty principy, které mě baví daleko víc, než naleštěné auto. Ale zase na druhou stranu, jestli někoho baví naleštěné auto a dává mu do života to, co potřebuje, tak nic proti.
Na závěr mám ještě pozvánku pro diváky, každé pondělí na České televizi v 16:45 běží cyklus Máme rádi zvířata, na který se samozřejmě můžete podívat i na iVysílání, kde jsou všechny díly. Během roku ještě poběží cyklus České počasí, se kterým se teď prezentujeme i v Karlových Varech. Pak jsem ještě natočil třetí cyklus a ten se jmenuje Šetřit, to je výzva. Stojí za podívání.
