Jak jste se k označení plus size modelka vlastně dostala?
Absolutně náhodou. Už mnoho let jsem novinářka a píšu o lifestylu, módě a kráse. Když startoval v roce 2019 Prague Fashion Week, tak Tereza Wu tam měla svoji módní přehlídku spodního prádla. Požádala mě tehdy jako novinářku, jestli bych jí nešla přehlídku. Od té doby to začalo a jede to, ale je pravda, že to nabralo na síle. Teď v posledním roce a půl víc pracuju a fotím i natáčím reklamy.
Kde se oblékáte?
Oblékám se právě tady, kde se nacházíme, u Martiny Pipkové Loudové. Také nosím Lindex, který je známý tím, že obléká holky, co jsou větší než já. A samozřejmě Marina Rinaldi, jíž jsem tváří pro Českou republiku a mám ji moc ráda. Právě ty oblékají ženy plus size a opravdu můžu říct, že krásně.
Jste marnivá, když dojde na nákupy? Utrácíte hodně?
Teď už moc ne. Dokonce mám tendence, že když můj přítel jde nakupovat, tak u toho stráví víc času. Já mu říkám: Prosím tě, vem si tohle a jdeme. Já už tady nechci být, je mi tady horko, škrábe mě svetr, chci jít pryč! Takže jsem spíš takový chlap na nákupech. (smích)
Jak se korektně řeší, když vám přítel přinese něco, co vám nepadne? Je jedno, jestli je to menší nebo větší. Jak reagujete?
To je skvělá otázka. Je dobré být diplomat a říct, že třeba ta barva není úplně vhodná. Jednou mi partner přinesl oblečení a já jsem byla tak, pardon, lidově úplně opravdu nasraná a říkala jsem: Ježišmarjá, do toho se ani nevejdu, to mám přes jedno stehno! No, tak si to vezmi! Od té doby, kdy jsem viděla jeho obličej, vím, že člověk musí být diplomatický. Ale už mě má v oku a hlavně moc se snažím, aby mi oblečení nenosil, vyberu si sama a v klidu.
Body shaming a cesta k sebelásce – jak tomu bylo u vás?
Pořád ta cesta k sebelásce. Když vám někdo bude tvrdit, že tu cestu skutečně už našel, už po ní jde a je mu dobře, tak lže. Myslím si, že pořád je třeba cestu k sobě hledat. Každý rok, každé životní období vám dá něco jiného. Ani teď nemůžu o sobě tvrdit, že jsem kompletní. Někdy se nenávidím, někdy se mám moc ráda, je to jako na horské dráze a snažím se fungovat. Doufejme, že jednou dospěju k tomu úplnému uspokojení samé ze sebe. Ale prostě každý den není posvícení. (smích)
Kdy jste z hlediska své profese nejvíc vnímala ve světě módy a modelingu body shaming a to, že člověk nesmí překročit určitou velikost?
Určitě to bylo, když mi bylo patnáct, šestnáct let. Začala mi modelingová kariéra v normální modelingové agentuře, když jsem byla holka. Ale rostla jsem, měla jsem tehdy strašně směšnou velikost třicet šest a pořád mi říkali, že jsem tlustá. Tehdy jsem byla velmi, velmi nejistá sama sebou. Bylo to něco, co jsem brala, když mi to řekli lidi, kteří jsou vlivní, kteří sáhnou na velké značky. Když říkali, že jsem tlustá, tak to se sebevědomím zamávalo. Tam jsem ten body shaming zažila. Ale tehdy jsem nevěděla, že to je body shaming. Skutečně jsem si myslela, že to je standard.
Ženy, které oslavují tělo tak, jak má vypadat, jsou povětšinou raperky z USA. Jistě to vnímáte, když se kouknete na videoklipy. Natřásají v nich své častokrát zvětšované zadnice. Myslíte si, že tady ten kult sebelásky by se měl rozšířit i mezi umělkyněmi v Evropě?
Tak to si úplně netroufnu tvrdit. Každopádně mně se videoklipy líbí a myslím si, že se i hodí k dané zemi, ve které ty ženy jsou. Tam, kde jsou latino ženy, a v Americe jich je skutečně mnoho, tak je to absolutně normální a běžný trend. Je skvělé, že je víc a víc vidět a prosazuje se.
My jsme Středoevropanky, ale zároveň jsme také holky krev a mlíko. Několikrát jsem říkala, že nejčastější česká velikost je třicet osmička. Dobře, já přečnívám. (smích) Ale to nejsou vychrtlé ženy. Máme prsa, zadek. V určitém způsobu, ne úplně kopírující ten latino trend, by bylo fajn, kdybychom byly na sebe trošku pyšnější. České ženy by si pořád neměly říkat: Musím zhubnout a musím vypadat jinak. Protože prostě jinak vypadat nebudou. Je fajn si přiznat, jakou mám velikost, prodat to, starat se o sebe a vypadat co nejlépe v rámci toho, kam já můžu dosáhnout, a netrápit se dietami. Ale zároveň se ani nepřejídat a nesvádět to na nějakou sebelásku.
Jak pohlížíte na lidi, kteří se svezli na vlně, že dnes se nesmí nic kritizovat, body pozitivita musí být na maximu? Například raperka Lizzo je morbidně obézní a vystavuje to na odiv. Říká, že je to normální, byť to samozřejmě není prospěšné jejímu zdraví…
To je to, na co jsem narážela. U Lizzo je docela úctyhodné, že skvěle funguje, má plné koncertní turné, je ve skvělé formě. Určitě musí dodržovat nějaký jídelníček a nějak o sebe pečovat, aby mohla vůbec jet tak náročnou show, jako má.
Žádný extrém ale není dobře. Ani když se budete držet na velikosti nula a budete kvůli tomu hladovět a žít jenom na vodě, anebo se přežírat a budete říkat: Ale takhle se mám rád a nebudu nic dělat. Vždycky je fajn si najít zlatý střed a nějakým způsobem se ho držet, i když to není snadné.
Zrovna dnes jsem chtěla vzít od Martiny tady nádherný kabát, oblékla jsem se a vypadala jsem v tom jak sele! (smích) Tak jsem říkala: Martinko, promiň mi to, já v tom kabátu nepřijdu, protože prostě ne vždycky je posvícení. Člověk by se měl o sebe fakt starat, ale zároveň si přiznat, na co má, a na co ne.
