Slavná britská herečka Joan Collinsová platí v herecké branži za legendu. Na scéně se poprvé objevila v devíti letech. Přestože natočila mnoho filmů, slávu jí přineslo zejména účinkování v seriálech.
„Už jako malá jsem moc ráda chodila do kina. Šli jsme na film dvakrát nebo třikrát týdně. Nesmírně mě okouzlili herci z doby, které se dnes říká ‚zlatý věk Hollywoodu‘,“ píše Joan v úvodu svého článku. „Celý ten zážitek z kina jsem milovala – od koupě lístků přes hledání sedadla až po to natěšené očekávání při sledování upoutávek,“ vzpomíná.
Z dnešní tvorby však už tolik nadšená není. Stěžuje si například na „futuristické, počítačem generované rychlokvašky“. „Většinou mě takové filmy zanechají nejen naprosto chladnou, ale i ohlušenou. Musím si opravdu někdy strkat špunty do uší, aby mi je nedrásaly všechny ty zvuky burácejících výbuchů, třískotu a výstřelů. Je to vyčerpávající a často se nemohu dočkat, až konečně dojde na zápletku,“ popisuje Collinsová.
„Potom tu máme pochmurné filmy, které člověka naplní zoufalstvím – jako spousta těch, které byly letos nominované na Oscara. Přestože tam hraje mnoho skvělých herců, v těch filmech jejich talent rozhodně nevynikne. Jsou totiž moc táhlé, nudné a ponuré,“ vysvětluje.
Joan Collinsová v 60. letech
Jako příklad uvádí film Tár, kde hraje Cate Blanchettová hudební skladatelku, životopisný film Blondýnka o Marilyn Monroe nebo třeba herecký návrat Brendana Frasera ve snímku Velryba, který je však také dle Joaniných slov příliš temný a depresivní.
„Proč musí tolik filmů být tak zničujících? Já bych chtěla něco zářivého, jasného, nějaký milý únik z reality, zábavu a odreagování. Filmy vám mají ulehčit od každodenních chmur, zlepšit vám náladu nebo vás alespoň poučit. Ne ve vás vzbudit chuť na sebevraždu, jako tomu dnes mnohdy bývá,“ uvažuje.
V genderových identitách už se nevyznám, je to směšné, říká Collinsová |
Film s dlouhou stopáží přitom podle herečky nemusí být automaticky nudný nebo špatný. „Pamatuji si na to pobouření, když v případě filmu Jih proti severu udělali ze tří hodin a 42 minut skoro čtyři hodiny. Jenže to byla neustávající akce a poutavý příběh. Dokonce i pomalejší momenty byly plné napětí a dramatu, takže člověku nedělalo problém udržet pozornost. Přes dvě a půl hodiny – nebo dokonce i přes tři – mají i jedny z nejlepších filmů vůbec: Ben Hur, Kmotr, Apokalypsa nebo Schindlerův seznam,“ píše Joan Collinsová.
Co se týká možných důvodů takového vývoje, odhaduje, že to může mít co do činění i s aktuálním rozvojem technologií. „Slyšela jsem, že filmová produkce bývá poslední dobou dost roztroušená – spousta editorů a režisérů pracuje z domova a v rámci sociálního distancování se vše děje přes konference na Zoomu, takže jednotlivé filmy a příběhové linky leckdy naprosto ztrácejí vzájemnou souvislost. Možná proto jsou dnes tak zmatečné,“ vysvětluje.
Joan Collinsová v seriálu Dynastie (1981)
„Také slýchám, že mladší generace má při sledování filmů tendenci věnovat se spoustě dalších věcí – dívat se přitom do mobilu, možná si u toho i povídat, zabývat se plánováním různých aktivit, nebo si rovnou objednávat Uber, který je od toho pekelného zážitku odveze rychle pryč. Jedna má mladší kamarádka, jejíchž názorů si velice vážím, na to má svou teorii: mileniálové zpravidla udrží pozornost jen krátce kvůli tomu, jak širokou škálu zábavy mají momentálně stále na dosah. Současné filmy to podle ní proto musejí dohánět přes ‚šok a úžas‘, aby si zájem diváků vůbec udržely,“ říká hvězda seriálu Dynastie.
„Tahle teorie mi dává smysl i proto, že jsme dnes otupělí vinou reálných hrůz, které vídáme detailně vyobrazené ve zprávách a na sociálních sítích. Masové vraždění, střelba a brutalita. Mnozí nad tím truchlí, ale pro spoustu lidí to ‚už tak prostě je‘. Co by dříve bylo skandálem, nad tím se dnes leckdy jen pokrčí rameny,“ podotýká herečka a spisovatelka. Tento přístup se pak podle ní odráží i ve filmech samotných. Namísto individuálních hodnot se dnes témata točí hlavně kolem vzteku, strachu, pohrdání, osamělosti a odcizení.
Joan Collinsová: V sedmnácti mě zdrogoval a znásilnil můj první manžel |
„Krátce řečeno, filmy jdou buď na ruku názorové menšině, která si cení dnes rozšířeného rovnostářského ‚woke‘ náhledu, nebo naopak opačné straně spektra – velmi mladým lidem – skrze filmy o superhrdinech, lidožravých zombících, infantilní a sprostý humor nebo horory, kde krev jen stříká,“ shrnuje.
„Dnes už nemáme příběhy o lásce, o slávě a vznešených poselstvích, k nimž bychom se mohli upínat. Romantické scény jsou všední, humor bohužel slabý. Největší hodnota se přikládá tomu, když někdo dokáže šokovat a vrhat se po hlavě do těch největších nechutností,“ píše.
Ve svém článku nicméně nezůstává jen u negativních hodnocení. „Kdybych si měla vybrat film, na který bych šla do kina, tak určitě na skvělý akční thriller Letadlo, kde hraje Gerald Butler. Herecké výkony tam byly skvělé a příběh sice na hranici neuvěřitelna, ale plný napětí. Každý záběr působil uceleně a ukončeně a násilí se omezovalo na minimum, což znamená, že bylo využito s maximální efektivitou,“ pokračuje.
Collinsová z Dynastie: Celý život jsem na dietě, dávali mi i amfetamin |
Joan Collinsová patří mezi poslední dosud žijící hvězdy ze zmiňované éry Zlatého věku Holywoodu. Za svou kariéru obdržela množství různých cen včetně Zlatého glóbu, Ceny diváků nebo nominaci na cenu Emmy. Věnuje se také charitě, zvláště ve prospěch dětí, za což v roce 1997 obdržela od královny Alžběty II. titul Dáma.
„Po tomto článku už mě nejspíš v Holywoodu nikdo nezaměstná,“ dodává v závěru, dozajista s nadsázkou. „Filmařům bych nicméně chtěla říct jedno. Dodejte své tvorbě trochu světla, a pokud je to možné, tak i trochu toho doslovného nasvícení jednotlivých scén. Pokuste se být více zábavní a méně ‚woke‘. Ať se ve výsledku zase máme k čemu upínat, ne u toho umírat. Tak či onak, tvořte filmy dál – já je budu milovat v každém případě. Jenom si budu dál stěžovat, dokud to nezačnete dělat správně,“ dodává.
VIDEO: Jak dnes vypadají herci ze slavného seriálu Dynastie:
