Co nám řeknete o svém posledním ambiciózním projektu?
Ambiciózní projekt to pro nás určitě je, pro mě a pro spoluscenáristu Richarda Bergmana, protože jsme připravili několikadílnou minisérii psychothrillerů Ďáblovo rogalo. Dali jsme si na tom hodně práce a jsme pod křídly producenta Petra Erbena, kterému se ten záměr líbil. Zjistili jsme, že je díra na seriálovém a televizním trhu a žánr psychothrillerů tady moc není. Pořád se točí podle skutečných událostí a podle kriminalistických případů.
Tyto naše thrillery jsou kriminálky, které se odehrávají uvnitř hlavy hlavního hrdiny, který se s nimi nějakým způsobem vypořádá. Sám se sebou nebo ve svém okolí, takže to neřeší žádná parta policistů, ale jsou to osobní interní psychodramata s thrillerovými prvky.
Jak režisér pozná, co konzument, který je zároveň divákem, zrovna potřebuje?
Potřebuje se bavit. Když natočíte komedie, tak se baví tím, že se směje. A když natočíte něco strašidelného, což je náš případ, tak se zase bude bavit tím, že se bojí. Psychothriller je určitý druh noční zábavy, aby se dobře spalo, ale musíte si zamknout dveře a okna, nebrat telefony a přikrýt se dekou až po krk, protože se budou lidi bát.
V prvním příběhu mi hraje hlavní roli Jirka Schmitzer, který se po dlouhé době zase objevil před kamerou, Igor Bareš a nahrává jim Zdeněk Vencl a Natálie Řehořová. Je to silný příběh v málo prostředích a málo herců, aby se to dalo za časový limit, který je dneska seriálům dáván, stihnout. Takže je to víc filmovou řečí natočený seriál, který má stejné časové i finanční rozpětí, jako všechny ostatní seriály, které se třeba točí ve studiu.
Jediné, co ten seriál spojuje dohromady je žánr, styl, napětí, thriller a hlavně znělka, kterou jsme natočili s hercem Jirkou Dvořákem, který zazpíval, zahrál a vlastně jsme napodobili styl Miloše Kopeckého z jedenašedesátého roku, kdy byl natočený černobílý klip Mackie Messer. Parafrázujeme ten klip s naším textem a Jirka je jako ďábel, který vypráví jednotlivé příběhy, které jsou uzavřené, čili herci nepokračují v dalších dílech dál.
RECENZE: Ďáblovo rogalo, konečně krimi, kde nezazní „víc až po pitvě“ |
Ve kterých momentech jste přísným režisérem?
Člověk musí být především přísný sám na sebe, na koncentraci a přípravu. Pak si vyberete spolupracovníky, kteří jsou zase jako přísní nebo mají dobré své spolupracovníky. Nemusíte být přísný na place, nebo jak se říká, že režisér musí křičet a tak dále. To určitě ne, to spíš vyvádí člověka z koncentrace a ze soustředění.
Je dobré, když je na place bezvadná nálada a dobrá parta, ale všichni, jak ten štáb, tak ti herci, musí vědět, že to máte v hlavě srovnané a připravené a že jste na sebe byl přísný, protože ten čas na natáčení se zkracuje a každý natáčecí den je velice drahý. Co jsem dřív mohl natočit třeba za dvanáct, jedenáct natáčecích dnů, třeba Hlavu Medúzy, tak teď na to máte pět natáčecích dnů a musíte odevzdat stejně kvalitní práci. Takže ta příprava je ještě o sto procent intenzivnější než předtím.
Pomohl vám věk s tím, jak se vypořádat se stresem, který je s filmařinou spojený, a teď ten finanční a časový tlak lépe snášíte? Nebo je to naopak kolo, které se točí rychleji a hůře se adaptujete?
Mě to baví, ta rychlost. Nemám rád prostoje. Nikdy jsem neměl rád, když se ráno sejde štáb, všichni u cateringu a dají si kafíčko a chlebíček a hodina z natáčecího dne je v háji. Mám rád, když se přijede a začne se hned makat. Docela mě baví se přizpůsobit tomuto novému a rychlému trendu, protože pro moji náturu je odpovídající to tempo, rychlost a to nasazení.
Ale máte pravdu v tom, že už jak je člověk starší, tak už na plac jdu klidnější, už to mám víc srovnané v hlavě. Je velice dobré si to dopředu připravit. Scénář třeba rozebrat s herci, aby oni už na place věděli polohu role a tak dále. Aby se to neřešilo až tam, ale aby už přišli hotoví a připravení i oni.
Vy máte v životopisu veliký výčet svých prací. Na co jste po čase opravdu hrdý?
Moje filmy hrají tak nějak každý rok v televizích a opakuje se to. Z Rebelů se stal letní evergreen k tomu 21. srpnu, Requiem taky furt opakují, i když je to vlastně film pro pamětníky. Hlídač 47 si našel s odstupem času svoje diváky i ta Lída Baarová, proti které byla v premiérových dnech hysterie. Negativní reakce, třeba i špatné kritiky. A teď, když se to vysílá v prime timu na České televizi, tak to má vysokou sledovanost.
Máte pravdu v tom, že každý film si musí najít nějak svou dobu. Vy uděláte maximum, natočíte něco podle nejlepšího svědomí a vědomí a umění, ale nestrefí se to tím tématem do doby. Lidi to nějak ten rok nezajímá, a zajímá je to třeba až za pět let v televizi. Řeknou si: Jo, to byl vlastně pěkný film a tenkrát se nám nelíbil. Takže každý film se najde, musí najít svoji dobu a strefit se do ní.
Co však stále budí vášně, je rozhodně Requiem pro panenku. Vy jste tam taky musel odhodit kus studu, protože jste se postavil před kameru nahý. Bylo to pro vás tenkrát přirozené, že jste do toho filmu dal i kus sebe?
Jo, tak člověk byl drzý. (smích) Neměl jsem zábrany, měl jsem odvahu a prostě jsem skočil do vody a plaval jsem, protože jsem to točil, když jsem byl ve třetím ročníku na FAMU na dokumentaristice. Musel jsem dodělat FAMU, až když jsem dodělal Requiem pro panenku. Od Requiem jsem se musel vrátit zase zpátky do filmové školy, no a tenkrát jsem do toho dal naprosto všechno.
Tu moji roli měl hrát Martin Dejdar, takže jsem měl jeho oblečení, bylo mi velké, protože on je vazoun a vždycky byl. Na poslední chvíli k tomu nedošlo, tak jsem tu roli vzal já. Už nebyl čas někoho vybírat. Ale samozřejmě režírovat štáb a mít nějakou autoritu, když jste před nimi nahý, je… To bych nikomu nepřál! (smích) Je to absurdní, když se všichni usmívají, ale kamera se musí pustit a prostě se točí. Myslím, že se ty situace povedly.
Bylo tenkrát složité vydupat si a vybojovat ten film? Jak vám pomohla mladická ambicióznost?
Myslím, že jsme tenkrát byli taková jakoby druhá vlna české kinematografie. První byla v šedesátých letech a druhá jsme byli my v těch devadesátkách, kdy nám dali po osmdesátém devátém šanci jako mladým režisérům si natočit své první celovečerní filmy, jak na Barrandově tak i ve Zlíně. Takže jsme měli veliký nástup, protože jinak by dřív nikomu v pětadvaceti letech celovečerní film nesvěřili. Ale byli jsme taková vlna, která se toho chytla. Natočili jsme svoje první filmy. Myslím, že všechny byly celkem úspěšné, i od mých kolegů. Ale byla to odvaha, samozřejmě, od toho zlínského studia. Film stál několik milionů korun a oni ty peníze dali studentovi FAMU. Ale pak toho nelitovali, protože ten film vydělal spoustu peněz.
Vzpomenete si, jestli vás dopředu tlačili rodiče a podporovali v kariéře a byli na vás vždy pyšní? Jak vám pomohla maminka?
Můj táta dělal kameru, pak udělal hraný film i krátké hrané filmy. Dokonce natočil hraný film, který se jmenoval Hlídač, s Jiřím Hrzánem v hlavní roli a pak dělal animované věci a tak dále. A přes jeho asistentku jsem se dostal k nějakým konkurzům jako dítě. Tam mě maminka vodila a to jsem pár konkurzů vyhrál. První film byl Družina černého Petra, to mi bylo šest let. To jsem dostal první hlavní roli.
A tam dělala asistentku panu režisérovi Kovalovi bývalá asistentka mého táty. Takže takhle to bylo nějak zamotané, že jsem se tam dostal, že mě znala jako kluka, který se rád předvádí a je takový přidrzlý. Ale táta byl spíš proti, abych hrál ve filmech, abych se tím nějak zaobíral, protože věděl, že to bere spoustu času na učení ve škole, že jsou s tím spojené různé problémy. Hlavně v té výuce, protože tam třeba půl roku nechodíte do základky a pak se to těžko dohání, ale prošel jsem základkou a nikdy jsem nepropadl.
Nevím, jestli k tomu momentu u vás došlo, ale jestli ano, tak kdy jste došel k té pomyslné životní rovnováze?
No, ještě asi úplně nikdy. Člověk k ní nedojde, ten neklid je svým způsobem motivující. Když si člověk řekne: Tak a je to, mám to, klídek a nic, tak už nebude mít ten tah na bránu. Ale jisté zklidnění přišlo určitě po narození Sofinky, které je pět let. Člověk trošku musel převekslovat svoje myšlení nejen na sebe, na svůj úspěch a kariéru, ale taky na rodinu a na dítě. Aby vyrostlo zdravé, živé a aby bylo v pohodě. Takže svoje city a energii prostě rozdělíš mezi víc lidí, a to tě tak nějak zklidní, nebo trošku nasměruje na jinou kolej než na tu sobeckou, jenom sám já na sebe.
Filip Renč s manželkou Marií a dcerou Sofií (Karlovy Vary, 4. července 2018)
Bude mít dcera povoleno filmové odvětví, ať už před kamerou nebo za kamerou?
Ona je velká showmenka, včera se ukazovala na maškarním plese a tancovala nejdéle. Odcházela poslední. Hrozně ráda zpívá, tancuje a předvádí se. Rozhodně jí nebudu nikdy bránit v ničem, že abych řekl: Tohle nebudeš dělat, tohle nesmíš! Je svoboda každého člověka, pro co se rozhodne a pak sám zhodnotí, jestli v tom bude pokračovat, nebo ne. Když bude chtít dělat kumšt, nebo něco do filmu, divadla, tance, tak budu rád a bude důležité, aby v tom byla šťastná. Ale je brzo o tom mluvit. Ledy se lámou kolem puberty, co z člověka bude, a ne v pěti letech.
Dovedete se už teď zamyslet, proč režisér končí dobrovolně kariéru v určitém čase?
Neznám moc lidí, kteří skončí dobrovolně kariéru režiséra. Režie se učí celý život. Nemůžete říct: Tak a jsem režisér, všechno umím, všude jsem byl, každý žánr umím natočit. Když změníte žánr, který jste nikdy netočil, tak to je, jako kdybyste začínal úplně od nuly. Kdo netočil nikdy crazy komedii a točil celý život třeba válečné filmy, tak začíná úplně od nuly. Začíná se to učit znovu. Trošku to přeháním samozřejmě, ale vývoj vzdělání, osobnosti a filmové zkušenosti, by z toho staršího a staršího režiséra měly dělat lepšího a lepšího.
Pak se to zase překlene, kdy už třeba přestává mít duševní sílu a nápady, nebo přijde nějaká lenost a může jít s kvalitou dolů. To samozřejmě člověk nikdy neví, kdy to na něj přijde a jestli bude mít někdo odvahu mu říct: Tak už přestaň. (smích) Ale to se mě snad ještě pár let nebude týkat.
Ono je to těžké, aby tvůrčího člověka nadchl hudební videoklip, ale jako divák, dovedete jmenovat nějaký klip, který vás opravdu zaujal?
Medvídek, Láska je láska a Zahrada rajských potěšení. Ty mě hrozně nadchly, (smích) protože dostaly vždycky hlavní cenu za nejlepší videoklip roku, a to jsou moje nejoblíbenější klipy.
A teď nestranně jako konzumenta?
Já na klipy už nekoukám. To byla část našeho filmového mládí, těch devadesátek, kdy bylo hrozně moderní točit velké reklamy pro velké firmy. Mohli jsme si je vymýšlet, točili jsme si videoklipy, které by dneska z morálních a mravnostních důvodů vůbec neprošly a mluvilo se tenkrát o tom jako o nějakém celovečerním filmu: Viděl jsi ten klip? A viděl jsi ten klip? Byly dva nebo tři televizní kanály, jeden pořad, kde se klipy ukazovaly, každý nový klip byl událost, takže jsme si to taky užívali.
Ale taky to patří k mladým. Je dobré se na klipu naučit pracovat s choreografií, dynamickým střihem, výtvarní stránkou, rytmem, textem. Je velice dobré pro mladé filmaře se naučit ve zkratce říct malý příběh ve třech minutách, aby se na to dalo koukat a bylo to doprovázené hudbou. Je to výborná filmařská škola.
Uleví se vám, když je film dotočený, nebo až když si na sebe vydělá?
To, jestli si na sebe vydělá, se mě většinou netýká. To se týká producentů. Já producent nejsem, ani bych na to neměl, nemám ani kontakty, ani nervy. Režisér je většinou placený honorářem. Kdy já si oddechnu? No zaprvé si oddechnu, když padne první klapka, protože pak je jasné, že se začalo točit a že ten film pravděpodobně vznikne. No a pak druhý oddech je, když padne poslední klapka, že to máte všechno v kufru a že už si s tím budete ve střižně jenom hrát a těšíte se na to. To je největší zábava, jak můžete různě kombinovat záběry, co z toho vznikne.
Pak se hrozně těším na práci s hudebním skladatelem, nebo s hudbou a zvukem vůbec. To je pro mě strašně důležité. Procento úspěšnosti filmu je zvuková a hudební stránka, kterou mám většinou vybranou dopředu, ještě než začnu točit, k dané látce. Pak taky mám rád, když se to samozřejmě chytne a jsou hezké ohlasy. Ale jede se dál. Když skončíte jeden film a natáčení, tak už musíte dávno myslet na další projekt. Nemůžete se tím opájet a objíždět premiéry a opájet se. Musíte mít už dávno připravenou další věc, protože příprava filmu trvá několik let.
Máte tedy před sebou nějaký velký projekt?
Mám vysněný projekt, sháníme na něj finance a je to filmová adaptace Mňačkova románu Jak chutná moc. To by se mi moc líbilo. Je to román ze šedesátých let o politikovi, který se dere nahoru, až ho semelou politika, moc a sláva. Je to nadčasový román, taková politická tragikomedie, která je sice napsaná v šedesátých letech, ale klidně by se to mohlo odehrávat i v současnosti. Ten Mňačkův text je prostě geniální a je to velice dobrá látka, která by určitě lidi bavila. Obzvlášť u nás, kde žijeme v přepolitizované zemi.
