„Čas na to napsat si knížku si ráda najdu. Je to pro mě jednak relaxace, navíc je to jediné odvětví v tom mém vějíři činností, při kterém jsem sama. Což je cenné. Zvláště v dnešní době, kdy je všude spousta lidí. Na mě se pořád někdo dívá, pořád mi někdo do něčeho mluví, říká mi, co mám dělat… Čímž zdravím všechny své režiséry,“ prohlásila se smíchem. „Tohle je věc, kdy se zavřu v pokoji, a už i ta skupina, se kterou žiju, což je manžel a dva synové, ví, že v tuhle chvíli se ke mně do pracovny nechodí.“
Svoje soužití se třemi muži v jedné domácnosti pak s nadsázkou nazvala maskulinní subkulturou. „Já jsem se jim naučila rozumět,“ prozradila s tím, že si syny vždycky moc přála. „Myslím si, že muži nejsou obecně na pochopení tak složití jako my ženy.“
Martina Preissová zavzpomínala také na to, že svoji literární dráhu zahájila vlastně už dávno v dětství, kdy psala o kozách. „Můj tatínek byl vášnivý chovatel drobného zvířectva,“ sdílela svoji vzpomínku rodačka ze Znojma.
„Byl dokonce v základní organizaci sdružující chovatele jejím předsedou a přemluvil mě jako dítě, abych se stala členkou mládežnické organizace. Ale tam bylo ještě takové úskalí, že mě přihlásili do soutěže mladých chovatelů, kde se musela vypracovat práce o svém chovu. A já jsem nejvíc času trávila s kozami, protože jsme měli kozy, a tak tatínka napadlo, že napíšu práci o nich. V tom nebyl problém, sedla jsem a napsala jsem desetistránkovou práci, takovou jako slohovku. Problém byl v tom, že jsem ji nazvala Moje kozy,“ vyprávěla.
A protože si prý už tehdy stála za svým, nebyla ochotná se tohoto mnohoznačného názvu vzdát. Ovšem odbornicí na kozy zůstala dodnes, a tak svému hostiteli vysvětlila například to, proč se vodí kozy připustit ke kozlovi nebo proč je málo kozlů. „Kozí sýr a mléko nemůžu ani cítit, protože mám v nose pořád toho kozla. Jsou prostě věci, které se člověku zají,“ přiznala herečka. „Kozy mám ale pořád ráda, kdykoli přijedu domů, jdu si je pomazlit. Ale sýr doma na talíři mít nepotřebuju.“
