„Ke všemu přistupuju tak poctivě, takže jsem si i poctivě, tedy pořádně, zlomila kotník a v něm asi všechno, co tam dle lékařů zlomit jde,“ řekla herečka s jemnou ironií, vzápětí ovšem dodala, že už je naštěstí všechno zase v pořádku a nyní rehabilituje ve vojenském rehabilitačním středisku na Slapech.
Svoji odolnost trénuje také pomocí Wim Hofovy metody otužování a dýchání. „Mě ten člověk začal fascinovat asi před rokem a něco, tak jsem si o něm začala něco zjišťovat a řekla jsem si, že nejlepší možný způsob, jak ho poznat, je jít na tu jeho zimní expedici přímo s ním. A to bylo fascinující,“ řekla Čvančarová, která se vydala na Sněžku s Nizozemcem Wimem Hofem, průkopníkem metody redukce stresu prostřednictvím kontroly a ovládání vlastního autonomního nervového systému.
„Dovolím si říct, že ta jeho metoda je nezpochybnitelná. Na rozdíl od něho. On je kontroverzní osobnost, ale ta metoda je nezpochybnitelná,“ je přesvědčená, a proto v otužování nepolevuje. „Nedělám to každý den, ale tak, jak se mi chce.“
Maminka dvou dětí, desetileté dcery a čtyřletého syna, také vysvětlila, proč omezila hraní v divadle. „Předtím, než jsem měla děti, jsem se toho nahrála v divadle docela hodně, ale teď nechci obětovat ty večery. Já jsem se nedokázala soustředit, protože jsem musela pořád myslet na děti. Tak jsem se rozhodla, že to omezím. Nedá se nic dělat, protože já neumím obětovat ten večer. Takže jsem s dětmi. U nás je uspávání na dlouho. To je ručička, písničky, pohádky… někdy je ten pořád dlouhý skoro jako divadelní představení,“ řekla.
Hraji ženu, kterou nikdo nechce jako kamarádku, prozradila blond Čvančarová |
A jaké má Jitka Čvančarová plány, když se zotavila ze svého zranění? „Já jsem se tak hezky zastavila – ono to má hlubší důvody. A musím říct, že jsem malinko, no možná víc než malinko, frustrovaná ze své profese, z nějaké povrchnosti, z častého amatérismu. Tak mám před sebou takový prázdný, nepopsaný list a uvidím, kam mě život zavane,“ svěřila se.
Připomněla syndrom vařené žáby, kdy si člověk nedokáže včas uvědomit postupně narůstající nebezpečí. „Vychází to původně z bajky. Když dáte žábu do hrnce se studenou vodou a pomalu ji začnete zahřívat, žába nepozná, že se zahřívá, a tak nevyskočí a uvaří se. Líp to popsat neumím. To je takové to plíživé, kdy se začne rozostřovat, co chcete, co nechcete, co je špatně… Tak já se nechci uvařit jako žába. A myslím, že v umění je nejdůležitější nezpronevěřit se sám sobě,“ dodala.
