Poslední dobou jste změnil image, co vás k tomu vedlo?
No asi jsem zestárnul prostě. Jak se vyhýbám zbytečným kontaktům s médii, respektive s bulvárem, tak se vždycky objevím někde o pět let starší v článku nazvaném „Bývalý manžel slavných žen se vynořil z kanálu“. A je to zjevně vidět, že jdu do let. Abych byl úplně přesný, on se o mě bulvár taky naštěstí už skoro vůbec nezajímá.
Ale máte pravdu. Trochu jsem zpustl. Točím od září německý seriál, dobovku z raného středověku, a nesmím se stříhat ani holit. Tak to jen občas trošinku ušmiknu, abych na divadle nevypadal jako Rasputin. To není zrovna má oblíbená historická postava. Já raději Jusupova. Mimochodem, Rusko by teď nějakého Jusupova asi potřebovalo. Ten seriál se točí zároveň s celovečerním filmem, který bude prequel té série a zabijou mě až v březnu, nejspíše na Islandu. Do té doby budu vypadat takhle.
Máte nějaký výrazný zážitek, historku z natáčení?
V rámci příprav cvičíme s poměrně přemotivovanými kaskadéry bojové scény. Už dvakrát jsem se při tom pozvracel. A taky jezdíme na koni a onehdá jsem si při nácviku cvalu v terénu dvakrát za sebou přisedl vlastní koule. Cvak cvak. Vylezly mi oči z důlků, vydal jsem ze sebe zvuk zhruba stejný jako teenager při předčasném výronu a trenérka říká: „Jste v pořádku?“ A já na to: „Ani ne.“ Je to dost vtipná historka? Protože já se tak tři dny nesmál vůbec. Chodil jsem s nohama od sebe jako po večírku s Eltonem Johnem.
Vaše jazyková vybavenost je pro vás v těchto případech jistě výhodou.
Myslím, že jazyková výbava je vždycky výhoda. Jakákoliv znalost čehokoliv vlastně je fajn. Ale ano, v případě herecké profese je to bezesporu plus. Točím často se zahraničními produkcemi a fakt, že mě například v němčině nemusejí dabovat, je pro ně finanční benefit. Tím trochu doháním absenci hereckého talentu. Zajímavé na tom je, že jak je Německo velká zem, má spoustu velmi odlišných dialektů, jejich města jsou velmi kosmopolitní. Tím pádem co obyvatel Německa, to, dá se říct, dost personifikovaná němčina. Takže oni při natáčení vůbec netrvají na nějaké kodifikované svázané řeči.
Jistě, v dobovce vás nenechají mluvit přízvukem afghánského dealera z Kreuzbergu, ale i tak je to o dost volnější než u nás. Kolikrát se stane, že vám český režisér, nebo aspoň skriptka, vytknou, že máte dle jejich ucha nějaký přízvuk. No jasně, že mám přízvuk. Protože každá role je jiný chlap a každý chlap jinak mluví. Ale pusťte si kterýkoliv český kanál, myslím televizní, a zjistíte, že všichni mluví stejně. Přitom nejméně pět milionů lidí v téhle zemi používá jazyk, který zní dost odlišně od lékařů z Ordinace v růžové zahradě.
To je docela zajímavý fakt. Občas to ale vede k legračním situacím. Koukal jsem na film Dukla, kde ty herce režisér nutil mluvit ostravským dialektem. Přitom v Ostravě by nasbíral dvacet přinejmenším stejně dobrých hráčů, kterým by se ten nátisk dal aspoň věřit. Při vší úctě k jinak fantastickému Jirkovi Langmajerovi by třeba Norbert Lichý byl asi víc v pohodě s tou brutální mluvou.
Kde jste ke své výborné němčině přišel?
Nevím, jestli je výborná. Ujde to, asi. Záleží na tom. Když zrovna mám období, kdy ji používám, je to opravdu docela snesitelné. Bohužel jakmile polevím, dost ta schopnost upadá. Je to jako se vším. Chce to cvik. Já mluvil odmala česky, polsky a rusky. Němčina přišla záhy.
Bylo mi, myslím, pět, když přišla poprvé má učitelka, paní Králová, a začala s výukou. V rodině se německy dost mluvilo. Pak jsem měl němčinu na základce, na gymplu a i na vysoké. A když se otevřely hranice, tak jsem začal cestovat. Dost jsem pobýval v Německu a to pak jde poznávání jazyka ráz naráz. Navíc, jak už jsem říkal, konkrétně němčina byla v rodině vždycky. Sestra například vyrostla ve Frankfurtu a její čeština je dost chabá. Asi jako moje němčina.
Máte dva sourozence, jaké jsou mezi vámi vztahy?
Mé vztahy s druhými lidmi obecně, natož se sourozenci, jsou to poslední, co bych chtěl probírat veřejně. Ale dobře. S bratrem i sestrou máme vztahy v naprostém pořádku, mohu-li mluvit za sebe. Ale mluvit o nich bez jejich souhlasu nechci a nemohu. Proč taky. Faktem je, že jsme ještě nedědili. Zeptejte se na ty vztahy pak.
Nedávno vám vyšla vaše knižní prvotina, co říkáte na ohlasy?
Na konci září vyšla u Albatrosu má knížka nazvaná Kéž bys tu byla. Je to sbírka patnácti povídek. Snažil jsem se, aby to bylo pestré čtení. Některé příběhy jsou inspirované mými zážitky, jiné jsou ryzí fabulace. Liší se délkou, stylem vyprávění. Některé jsou postavené třeba na přímé řeči, v podstatě jako scénář, jinde zase přímá řeč téměř chybí, používám i ich-formu. Myslím neskromně, že to není úplně blbé čtení. Desátá kniha bude asi o dost lepší.
Psal jsem ty příběhy v covidu a nakladatelství chtělo, abych to během jara celé dokončil a vydal. A já byl za ten časový tlak nakonec rád. Mám radost. Vždycky jsem se těšil na to, až začnu psát. Covid, ta hrozná nemoc a hrozná doba, takové zbytečné tragédie, a já nakonec našel něco pozitivního na tom. Měl jsem čas si splnit sen. Se psaním hodlám pokračovat. Odmala jsem počítal s tím, že psát budu. Ale plánoval jsem to původně na důchod, jakkoliv jsem dělal většinu života dost pro to, abych se ho nedožil. Teď to ale vypadá, že si nakonec budu muset jít zaplavat, abych nebyl někomu na obtíž.
Je pro vás psaní psychoterapií?
Psaní je pro mne velké dobrodružství, velká radost a bezesporu svým způsobem i terapie. Já si, alespoň u těch povídek, nedělám žádnou osnovu dopředu. Sednu a s vědomím nějakého chabého námětu píšu a sám sebe překvapuju, kam mě to vede. Je to opravdu úžasné dobrodružství. Několik příběhu v Kéž bys tu byla je inspirováno mým dětstvím například. Můj nejlepší kamarád, vlastně svým způsobem bratr, jakkoliv jsem na tyhle patetické tituly háklivý, spáchal sebevraždu. Oběsil se proto, že se styděl za svou homosexualitu. V sedmdesátých, osmdesátých letech v Ostravě se s tím prostě člověk moc prsit nemohl.
Je to moje vina, že se oběsil. Moje vina a nesu to s sebou už tolik let. A nikdy si to neprominu. Tak jsem se z toho zkusil vypsat. Hele, není to žádná deprese, spíš se směju tomu, co jsme zvládli za prů..ry. Dokud jsme byly bezstarostné děti o hlavu větší než ty ostatní. Denně na něj myslím. Ostatně původně to měla být sbírka sociálně kritických příběhů o lidech, co na ně nemyslíme a tváříme se, že nejsou. Akorát po třetí povídce mi došlo, že stejný efekt dosáhnu i černým humorem. Jde mi o emoce. Emoce jsou všechno. Jsem velmi racionální člověk a takhle se odkopat je pro mne nakonec opravdu terapie.
Nosíte v hlavě další náměty, které byste chtěl literárně zpracovat?
Samozřejmě. Jak už jsem říkal, nehodlám s psaním končit. Teprve jsem začal. Nosím v hlavě pár konceptů. A všechny jsou dost výzva. Nakladatelství chce další sbírku povídek. Nevím, možná. Rád bych se věnoval příběhu, který začíná v Rusku v době bolševické revoluce a jde přes mého dědu, přes členy mé rodiny, kteří se vyrovnávali se změnou statusu, až k mým dětem a do blízké budoucnosti. Taková mystika trochu.
A taky mám nápad na čirou lyriku ve stylu romantismu. Ale to by asi nikdo nevydal, protože by to ani nikdo nečetl. Chlap, co čeká tisíc let na velkou lásku, až ho ta touha a askeze totálně zdeformují. No, teď si říkám, že jsem to zvládl v jedné větě, tak co psát.
Kniha je prý ve vašem případě jen začátek.
To určitě ano, jak jsem zmínil. Když začal covid a i když jsem hodně točil, tak přeci jen ta zavřená divadla znamenala volné večery mnohdy. A tak jsem je využil. Jako první jsem napsal divadelní hru. Nechal jsem to přečíst pár kamarádům a nikdo mi to nepohanil. Nakonec ta linka vedla k filmovému scénáři, který se teď snažíme zrealizovat s Honzou Hřebejkem. Proti tomu je vydání knihy super věc. U toho natáčení je milion lidí, kteří mají v ruce razítka. Takže nakonec napsat knížku a vydat ji, i přes mnohé neshody s nakladatelstvím, je mnohem snadnější než realizovat scénář. Mezi vámi a výsledkem stojí mnohem méně překážek. Na druhou stranu překážky asi výsledek tříbí.
Zdá se, že hodiny slohu byly ve škole vaším oblíbeným předmětem, přesto jste se rozhodl vystudovat ekonomii.
Myslím, že je jedno, co člověk studuje. Hlavní je, že se vzdělá. Nakonec se ještě v průběhu života několikrát můžete rozhodnout, že změníte předmět zájmu. Já se chtěl divadlu věnovat už po gymplu. Vlastně jsem to i dělal a chtěl jsem na konzervatoři získat příslušné vzdělání. Jenže rodiče byli ve smrti a mně hrozily ekonomické sankce, které by dost drasticky zasáhly můj tehdejší životní styl, který v podstatě spočíval ve vysedávání po barech a hraní na elektrickou kytaru. Tak jsem se rozhodl, že půjdu studovat ekonomii. Bylo to zajímavé, přínosné, ale nikdy jsem se tomu pak už nevěnoval. O třicet pět let později hraju v Činoheráku všemu navzdory z mého pohledu.
Spravujete si sám účetnictví? Co říkáte na současnou ekonomickou situaci?
Účetnictví si dělám sám. Ale to nesouvisí se studiem ekonomie. Tam se o účetnictví nedozvíte v podstatě nic. Je ale naštěstí spousta přívětivých účetnických aplikací. Na současnou ekonomickou situaci neříkám nic, co by se vlezlo do tohohle našeho povídání. Bylo by to na dýl. Zažíváme krizi, která má jistě zrovna teď několik závažných katalyzátorů, ale jako taková je vetkaná do DNA kapitalismu. Je to systém, kde se zisky kapitalizují, ztráty socializují a nakonec, když je vám nejhůř, tak vám systém řekne, že je to vaše vina, i když jste po cestě neudělali nic špatně, jen jste se prostě chtěli trochu vídat se svými dětmi.
Bohužel žijeme v etapě, kdy někteří lidé mají pocit, že jsme dosáhli maxima, a když jim řeknete, že byste z jeskyně rádi popošli o trochu dál, tak vám řeknou, že venku prší a že jste bolševik. Kapitalismus je systém na ho..o. A není třeba se bát to říct. Neznamená to, že chci zpátky Gottwalda. Lidstvo se z jeskyně dostalo až do vesmíru právě a jen díky kritickému myšlení a neustálé snaze zlepšovat svět. Není možné přijmout Fukuyamovu tezi o konci dějin a říct si, že je všechno v pohodě. Není. Mrzí mě, že opravdové pokusy o konstruktivní kritiku toho nespravedlivého systému, ve kterém se svět nachází, jsou vždycky umlčeny ve smyslu „drž hubu, máme svobodu, demokracii a banány“. No jak kdo.
Solidarita je pro mne základní hodnota. A ne nějaká solidarita pro „naše lidi“. Kde začínají a kde končí „naši lidi“? My se tváříme, jak jsme svobodná společnost, ale naše problémy vyvážíme jinam. Jen u těch banánů by se asi spousta lidí dost vyděsila, kdyby věděla, co jejich průmyslová produkce znamená třeba pro Kostariku. Tak jsou lidi v Kostarice taky lidi, nebo jen pěstitelé našeho zboží? Například. Kolik dětí pracovalo na vašem iPhonu?
Nemá cenu tuhle debatu začínat. Musí být v něčem ukotvená. Spousta lidí bojuje bitvy třicet let skončené války a místo pojmů užívá dojmy a ani si nevšimli, že svět je už jinde. Není nic jako trh a volná soutěž podle pravidel. Obrovská ekonomická moc hyperoligarchií se přeměňuje na moc politickou a systém velmi šikovně jedny trhany štve proti druhým trhanům z jeho pohledu. To, že máme v bance pár milionů, ok, třeba i nízké desítky milionů, nás ještě neřadí k vítězné třídě. Ti, co vítězí, nás mají za stejný póvl jako ty, co utíkají ze Sýrie. A umí ty animozity zjevně využít.
Slezáček: Učím se držet hubu a krok. Díky tomu jsem dost zkrotil své ego |
Do čeho nejraději investujete své úspory?
Nemám žádné úspory, které by mělo smysl investovat v tom smyslu slova. Tyhle vějičky pro nižší střední třídu o zbohatnutí skrze spekulace s kryptem, forexem, komoditami, to je past. Kupte si dům nebo zahradu. To má smysl. Zítra totiž Elon Musk vydá nový tweet a vy přijdete o všechno. Tohle není soutěž. Tohle je sklizeň.
Váš záběr je široký, hrajete v hitmuzikálech i v dramatu od Shakespeara. Jak přepínáte za pochodu?
Herectví je profese, kde berete to, co přijde. V určitých etapách kariéry si můžete asi i vybírat. Ale to mě se netýká. Já si moc vybírat nemůžu. Nebo třeba oproti jiným kolegům asi i můžu, ale jiní jsou na tom zase ještě jinak. Nestěžuju si. Co dělám, dělám rád. A nespatřuju v žánrech výrazný rozdíl. Jistě, někteří kolegové, co si nezadali s muzikálem, se občas tváří, že jejich prdy tolik nesmrdí. Ale to je věc čichu. Já se snažím dělat to, co dělám, co nejlíp. Svoje chabé limity nepřekonám, ale tu práci miluju.
Role v Macbethovi je pro leckterého herce divadelním snem. Je tomu tak i u vás?
Jasně, můj pobyt na jevišti Činoherního klubu je splněný sen. Haleluja. Ukažte mi jediného herce v Česku, který by tohle nechtěl. Já se vždycky k zásadním věcem v mém životě tak nějak nachomýtnu. A tohle je opravdu sen, díky Ondrovi Sokolovi a nakonec i Martinu Fingerovi a všem, kdo mě tam přijali, možná i s rozpaky. To divadlo je výjimečné, ne že ne. A co je na té scéně nejúžasnější, je zjištění, že i kdyby přišel trojitý covid, došel všechen zemní plyn, tak tohle divadlo bude mít pořád plno. To hlediště plní lidi, kteří bez divadla nemůžou žít a já se snažím je naštvat co nejmíň.
Už je to rok, co tam na jevišti existuju, jsem za to nesmírně vděčný a každou reprízou se učím. Vladimír Procházka, ředitel Činoheráku, mě jednou při zkoušce upřeně pozoroval, pak za mnou přišel a říká: „Nebojte, my už tady jednoho inženýra hrát divadlo naučili.“ Myslel tím Nárožného. Ale řekl to tónem, že jsem měl chuť spáchat uměleckou sebevraždu. Asi jsem tu šanci měl dostat o pár let později a ne v Shakespearově dramatu. Ale je to, jak to je, a já jsem šťastný. Naprosto šťastný.
Čí názor na vaší tvorbu, výkon je pro vás ten nejdůležitější? Zúčastňují se synové vašich premiér?
Naprosto upřímně, ze všech názorů na světě mne nakonec nejvíc zajímá názor můj, a ten je neúprosný a tvořen spoustou faktorů a bere do úvahy i názor mých dětí. Kolja je divadelník a beru jeho pohled vážně. Jinak on vám stejně nikdo nikdy neřekne, co si fakt myslí. Jedině Honza Hřebejk. Ten jo. A proto ho tak obdivuju.
Kdy naposledy vás Andrej s Nikolajem hodně pobavili? Rýsuje se, že některý z nich půjde vaší uměleckou cestou?
Ti kluci mě baví pořád. Onehdá načapali Kolju, jak kouří ve škole na hajzlu. Já se mohl počůrat smíchy. Je z toho dvojka z chování. Oukej, chápu. Ale stejně. Miluju moje děti a jsem tady pro ně. Děj se co děj.
6. prosince 2022 |
