S Karlem Gottem jste byli dlouholetí přátelé. On o vás koncem 90. let řekl, že jste buldozer, který pojede ještě dlouho, a žena vás oceňuje, že jste se vždycky snažil, aby muzikantská branže držela pohromadě.
Karla jsem měl velmi rád. Chybí tady. Zrovna nedávno jsem dopsal knížku Jožka Černý – můj kamarád Žudro, která vyjde na jaře, a při psaní se mi vybavil jeden silný moment s Karlem. Bylo to v Lucerně, kde jsem měl koncert ke svým pětasedmdesátinám. Karlovi už bylo hodně špatně. Vůbec jsme nevěděli, jestli přijde. Ale najednou se tam objevil, vystoupil na pódium a Lucerna málem spadla! Obrovské ovace. A koukněte, co mi řekl. (Karel Vágner mi podává jednu ze stran připravované knížky a zalesknou se mu oči.) Přečtěte si to. Já na to teď nemám. Nemůžu. (Nahlas čtu text: „Milý Karle, dovol, abych se připojil ke gratulantům. Vždycky, když jsem vešel k vám do dveří, vpravo byla ta místnost, kde Jakub zkoušel hrát na basu a byl nešťastnej. Bylo na něm vidět, že nechce být kontrabasistou, a ty jsi z něho chtěl mít asi ‚pamba ba bambam‘. Byl jsi trošku nešťastnej, že nechce moc hrát na basu, že chce být něco jiného. A jak jsi byl potom hrdej, že Jakub je nejslavnější rybář na světě. O nikom se tolik nemluví. Tak ti gratuluju. Ten se ti povedl. Tedy ať zůstane Jakub svůj. A Karle, ty zůstaň svůj, tak, jak tě máme všichni rádi.“) Tehdy publikum šílelo. Nikdo jsme netušili, že to bylo naposledy, kdy v Lucerně zazpíval. Díky, Kájo! Kamaráde! Bylo to krásný! Ještě teď jsem naměkko…
Jak jsem byl při písničce rozjetý, seskočil jsem z pódia na tu židli, ona se pode mnou propadla, já jsem si urazil meniskus a ještě jsem spadl na ministra zahraničí Jana Kavana.
