Ve Snu čarovné noci hrajete vílu. Jak velká zodpovědnost je účinkování v Národním divadle?
Velká. Hostuji tam už šestým rokem a musím říct, že cítím velký respekt, když stojím na forbíně, jsem tam úplně sama a zpívám. Ale na druhou stranu je to trošku zjednodušené tím, že nejsem k poznání, protože hraju vílu noci a jsem opravdu celá zahalená do černé barvy. Čili já za Míšu nejsem nervózní, můžu být nervózní jenom za tu svoji noční vílu.
Jaká to má úskalí, když vás tak hodně promění? Je to druhý den použitelné před zrcadlem, nebo ne?
Není to použitelné asi čtrnáct dní, protože póry se rozšíří a ta černá barva mi vleze všude do nich, takže vypadám, jako když o sebe nepečuju. Ale mám před představením, takže zatím můžu před kameru.
Diváci vás znají ze seriálu Zoo. Pořád vás tam baví účinkovat?
Ano, baví. Mám tam skvělé kolegy. Je tam skvělý štáb a hlavně nám teď přibyl nový kolega Tomáš Klus, se kterým já se znám dlouhá léta. Takže přinesl do toho našeho týmu svěží vítr.
Jak si s manželem Romanem ladíte diáře, aby vám všechno klapalo, aby se měl kdo postarat o děti?
Za to musím vzdát velký hold naší asistence Helence, která má náš kalendář na starosti. Nás oba dva. Skloubí nám diář, všechno tam vidíme v různých barvách, co kdy máme. A ještě nám napíše každý měsíc, kdy potřebujeme hlídání.
Takže u vás je to tak, že chůva funguje pouze nárazově? Není to někdo, kdo by to u vás měl jako hlavní práci?
Rozhodně ne. Hlídají především babičky, sousedky a kámoška, které peníze dávám. Ale byla to dřív kamarádka, než mi hlídala děti. Ten název chůva nemám úplně ráda. Když bych měla použít chůvu, tak až v krajní nouzi.
Spousta lidí žasne a nevěří, že jste maminkou dvou dětí. Jak pečujete o svoji figuru? Je to díky shonu?
Je to hrozné a asi bych to neměla říkat, ale ano, je to shon a především geny. Musím přiznat, že o sebe úplně moc nepečuju. Jím relativně zdravě, ale jenom proto, že mám strašně ráda saláty. Ne proto, že bych je musela jíst. Asi se hodně hýbu na jevišti a mám velmi aktivní pracovní život, ale také pořád běhám za dětmi. Do toho máme doma štěně. Toto mě zaměstnává. Ale musím se pokárat. Můj manžel dennodenně posiluje v pracovně a vždycky říká: Míšo, pojď posilovat se mnou! A mně se do toho prostě nechce. Jsem hrozně líná.
Co by se muselo stát, aby se ta vaše současná rodina ještě rozrostla?
(smích) No tak to člověk ví, co se asi musí stát, že jo. Ale my to rozhodně teď neplánujeme. Máme krásný život, užíváme si dva krásné, už velké kluky. Ten starší půjde v září do školy, takže to bude další starost navíc. Chceme se jim věnovat co nejvíc, jak bude v našich silách. Takže neplánujeme. Ale neplánovali jsme ani jedno dítě, takže to vlastně může přijít asi kdykoli.
Jak se cestuje se dvěma dětmi? Je to náročnější, když třeba jedete autem dlouhé dálky? A troufnete si vůbec na to?
Toto léto jsme jeli autem do Chorvatska, což nám trvalo nějakých deset hodin. Kluci to zvládli skvěle, většinu cesty ještě prospali a popřípadě jsme upláceli nějakými bonbony a pohádkami. (smích)
Co podle vás funguje na to, aby děti „šlapaly“ jako švýcarské hodinky?
To je strašně těžké, protože na každé dítě funguje něco jiného. Nemůžu dát nějaký globální tip. Vyhrožovat se mi úplně nevyplácí. To podle mě žádné mamince, protože by se to mohlo potom ve zlé obrátit. To není úplně cesta. Zároveň med kolem pusy taky není cesta. Nějaká dobrá rovnováha. Já tomu říkám láska a řád.
Jak koukáte na maminky, které jsou strašně pasivní, dítě nechají dělat úplně všechno, byť i třeba na úkor svého okolí?
Neškatulkuji maminky na sluníčkářky, které mají nevýchovu, a tak. Každé dítě potřebuje trošku jiný přístup a věřím, že každá maminka prostě to svoje dítě vychovává úplně nejlíp, jak může v tu situaci. Takže pokud zrovna v tu situaci potřebuje i maminka klid a nechá ho, tak asi pro to má nějaký svůj důvod.
Máte hodinu volna bez práce, dětí, manžela. Co uděláte?
Dám si levandulovou vanu. (smích)
Hodinovou?
Ne, půlhodinovou. A pak bych se starala o svoji špinavou pleť po představení.
23. března 2018 |