Hudba je v tomto případě marginálií, důležitější je viditelná příslušnost ke svému „gangu“. Množství rozkroků u kolen, značkových kšiltovek, plandavých triček a masivních zlatých řetězů ale nebylo tak značné, jak by jeden očekával. Letmá prohlídka davu srocujícho se kolem O2 areny rozhodně nenapovídala, že se za chvíli bude „gangsteřit“ – toto indiferentní publikum by klidně mohlo mířit na koncert Kryštofa, Ewy Farne nebo jiné mainstreamové hvězdy.
Až se pisatel ulekl, je-li tu dobře. Byl, několik náležitě vymustrovaných fanoušků v davu nalezl, čili si oddychl. Ale co tu dělá ten hošík s maminkou a tatínkem? Pokáč už v aréně hrál, tohle by přece měl být drsný koncert s třeskem zbraní a rýmy ostřejšími než břitva?
Zřejmě již dávno ne. 50 cent je obchodní značka, jejímž smyslem je prodat zboží co nejširšímu počtu spotřebitelů. Což se samozřejmě daří, viz hned dvakrát po sobě vyprodanou největší koncertní halu v ČR.
Nástup měl pan „cent“ impozantní. Nejdříve něco sebepropagace na projekční ploše, letící kulky jako připomínka toho, že byl devětkrát postřelen, a pak už šup na scénu a drmolit. A aby se raper necítil osamocen, má tu něco bratří s mikrofony a lepě se vlnící tanečnice s tuze neposedným pozadím.
Dav explodoval a bujaře jásal při každém dalším tracku. Vyrozuměl jsem tedy, že jsou na pořadu dne performerovy nejznámější kousky, ale ono to ve výsledku bylo jedno. Stále stejný rytmus, ubíjející rap, jen máloco vhodné k poslechu. Pouze když 50 cent připomněl nedávno zesnulého Coolia úryvkem jeho největšího hitu Gangsta’s Paradise, chvíli jsem se orientoval.
Byl to dojemný okamžik, během něhož povstali i dva přede mnou sedící mládenci, znalci. Plandavá kalhota, čepice naražena kšiltem dozadu, rádobydrsný výraz ve tváři a pravačka co chvíli připravena k hiphopové gestikulaci a mávání do rytmu.
Jistě, to všechno k žánru samozřejmě patří a je to součást hry. Ale, s dovolením, na koncerty chodím mnohem raději poslouchat hudbu než si hrát na pumpu.
