Vtipkovala jste před chvílí, že jste se zase jednou konečně dostala z lesů mezi lidi. Jak si to mám vykládat?
To je úplně prosté. Bydlíme na venkově uprostřed jevanských lesů a já jsem velice ráda přijala pozvání na tuhle akci, protože jsem si mohla vzít konečně podpatky, sundat gumáky, které jsem dneska měla, namalovat si pusu a jít mezi lidi!
Jste velkým příznivcem kosmetiky? Musíte dlouho zkoušet a testovat, než najdete něco, co vám opravdu vyhovuje?
I kdybych nechtěla, tak při své práci musím. Za ta léta už mám ověřenou kosmetiku, která mi vyhovuje a kterou používám. Jakmile ji změním, tak mám vždycky někde nějaký pupínek. Jsem opravdu vyloženě závislá na dobré kosmetice, kterou znám. Hlavně tedy, když už jedu z těch lesů, tak to zas tak nepřeháním, tam doma nestraším veverky make-upem.
Jste „vycepovaná“ z hlasatelských dob, kdy jste musela vypadat vždy naprosto perfektně a udávala jste divačkám trendy?
Asi ano. Tenkrát nás hlasatelů bylo jen pár. Byly dva programy a co měli lidé večer dělat, než koukat na Večerníček? (smích) Je pravda, že mě móda vždycky bavila a sledovala jsem všechny trendy. Chtěla jsem dobře vypadat.
Hana Heřmánková ještě coby Vávrová na archivním snímku
Bývala vám některá z kolegyň hlasatelek inspirací? Třeba Saskia Burešová nebo Maruška Tomsová?
To byly vyloženě kolegyně, které mám ráda dodnes. Měla jsem ráda i paní Dvořáčkovou. Ale že bych měla vyloženě idol? Dostala jsem se k té profesi docela náhodou, takže jsem to neměla tak nastudované. Ale ke všem svým kolegyním, které byly o něco starší než já, jsem samozřejmě vzhlížela.
Diváci si vás jistě pamatují i v té herecké pozici. Třeba z psychologického krimi filmu Černá punčocha. Jak vzpomínáte na natáčení?
Ráda vzpomínám na tu dobu, když jsme to natáčeli. Tehdy jsem náhodně natáčela dva filmy současně se svým budoucím kolegou Petrem Pospíchalem, který hraje u nás v divadle. Takže nás převáželi pořád z jednoho placu na druhý. Byly to pro mě krásné prázdniny strávené se spoustou moc příjemných lidí. Na to vzpomínám ráda. Ale je pravda, že když běží Černá punčocha v televizi, vždycky dostávám esemesky typu ‚Už zase! Už zase!‘ (smích). Musím říct, že ten film dávají častěji než třeba Fešáka Huberta.
HLASATELÉ POD LUPOU: Lidé nás brali jako členy rodiny, říká Heřmánková |
Na to zase koukáte společně s manželem Karlem Heřmánkem?
Ano. Ale na tu punčochu se já tedy nekoukám!
Proč? Máte trauma z té scény, ve které bojujete s mužem, který napadá ženy?
Určitě nemám trauma, ale oni se mi vždycky doma smějí. Takže pak mi to předehrávají. Vzhledem k tomu, že ta nejhorší scéna je hned na začátku, tak to vždycky vypnu těsně před ní.
Trvalo vám nějakou dobu, než jste k tomuto filmu, pro který se tvůrci inspirovali skutečným kriminálními případy z 80. let, našla pozitivní vztah?
Já jsem k tomu filmu měla pozitivní vztah. I tu svou scénu jsem trénovala docela dlouho s barrandovskými kaskadéry, což byli opravdu skvělí chlapi. Chodila jsem na Letnou k nim do tělocvičny, kde mě učili, jak se mám prát na podpatcích a u toho ještě fotit. Bylo to moc fajn, takže jsem z toho vůbec neměla nějaké trauma.
Táhly vás potom tyto filmové zkušenosti trošku více k herecké profesi?
Je to samozřejmě už hodně dávno. Ale měla jsem hodně příležitostí. Mohla jsem uvádět v televizi programy i velké pořady v přímém přenosu, to byla vždycky výzva. To bylo moc pěkné a to se mi líbilo. Dostala jsem příležitost u filmu, ale také v dabingu. A ten se mi stal osudovým. Protože právě díky dabingu jsem potkala Karla, svou budoucí lásku a svůj osud.
Počítáte někdy, kolik už je to roků s jedním mužem?
Počítám to na dětech. Jinak nepočítám ani svůj věk, tedy to nějak nestíhám. Narozeniny jsou snad pořád, rychleji a rychleji naskakuje každý rok. Synovi Kájovi je třiatřicet, takže to bude už takových pětatřicet let.
Úraz mě omezuje, ale cvičím každé ráno, říká po devadesátce Yvetta Simonová |
Neříkal vám třeba někdy Karel, proč nejste herečkou?
Karel je můj kouč, to je můj režisér. U nás v divadle hraji v legendárním představení Blbec k večeři, kde jsem rychle musela nastoupil za Verunku Freimanovou. Jirka Menzel už v té době nemohl režírovat, tak nastoupil Karel. A ten mě panečku proháněl na jevišti! No, ale chválil mě.
Kdyby vás diváci chtěli v tomto představení vidět, kolik budou mít příležitostí třeba ještě do Vánoc?
To by diváci viděli především Vaška Vydru, Pepu Cardu a Rudu Hrušínského, je to především o nich. Ta moje role je skutečně, řekněme, menší. Ale hrajeme každý měsíc. Přijďte! A nejen na na tuto komedii. Máme tam spoustu krásných dalších věcí.
Kolik času investujete do toho, abyste byla takto dobře naladěná a dobře vypadala? Může za to snad právě ten trvalý pobyt mimo Prahu?
Na to se mi těžko odpovídá. V podstatě neznám chvíle, kdy nejsem, jak jste říkal, naladěná a pozitivní. Já se snažím brát život z té lepší stránky. A mám štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mě dobíjejí. Mám krásnou rodinu a divadlo. A můžu dělat to, co mě baví.
