Doslechl jsem se, že tento diář je poslední. Proč?
Je to tak. Všechno má svůj začátek a konec. Je to jenom o tom najít ten moment, kdy člověk řekne sbohem. Věci tohoto typu mají skončit v tom nejlepším. Mám pocit, že tím ukončuji nějakou životní etapu. Přece jenom sedm let je dost dlouhá doba na to, aby tento formát dobře fungoval. V každém diáři je hromada mých myšlenek, ještě víc mých emocí, postřehů, názorů a všeho. Strašně nerada bych se dostala do stavu, kdy se člověk začne opakovat a recyklovat. Zatím jsem ten pocit neměla, ale když jsem psala ten sedmý, prostě jsem cítila, že už je poslední.
A v roce 2024 se dočkáme mezinárodního diáře Pavla Nedvěda?
(smích) Že by byla půlka v italštině nebo celý? Myslím, že tyto věci míchat dohromady nebudeme. Práce a soukromí. Ono to pak nedělá dobrotu. Teď přemýšlím, jakým způsobem bychom vlastně mohli propojit ty naše světy. On fotbalista a já zpěvačka, to asi nejde ani dohromady.
Je super, že je spousta paralel mezi námi, těch věcí z minulosti, způsob i styl života, jak jsme rostli, co jsme museli udělat, jak jsme byli oba zafokusovaní do toho, co nás velmi úspěšně několik let živilo. Máme vzájemné pochopení pro život, záliby, koníčky, naše tempo, které je velmi podobné. Pořád máme chuť něco objevovat a teď už spolu.
Pár týdnů zpátky jste v souvislosti s údajným úletem Pavla dokázala, že dokážete setřít věci ze stolu a zejména bulvár.
Předpokládám, že asi vím, na co narážíš, a není důvod, abys to rozvíjel ty. Tak já tomu udělám ještě jednou jednu tečku. Myslím si, že minulost, zvláště pak, když je stará téměř tři roky, je už dneska spíš k pousmání. Samozřejmě jsou to věci, které každého, koho se to týká, zarazí. A není to úplně věc, kterou chceš prezentovat zbytku národa a světa. Ale na druhou stranu si myslím, že vůbec není potřeba z toho dělat větší tragédii, protože to žádná tragédie nebyla. Spíš to bylo fakt trošku vtipné i pro nás. (smích)
Když obrátíme list, jsi prý vysazená na hygienu. Co je na tom pravdy?
(smích) Ty si ze mě trošku děláš legraci. Ale ona je to pravda, že jsem takový medvídek čistotný. Mám ráda takový ten nedbalý nepořádek ve smyslu, že nebazíruju na tom, že ponožky musí být jenom na místě, kam se odkládají ponožky. Ale když jsou někde pohozené, tak musí být čisté. Mám ráda takový ten organizovaný nepořádek, ale hlavně miluju tu čistotu.
V jakém ohledu jste se museli s Pavlem sladit? V kolik hodin se třeba snídá, v kolik hodin se večeří? Protože určitě budete žena, která po šesté hodině nejí.
Už nejsem tak přísná, jak jsem bývala. Řekla jsem si, že je potřeba si život i užívat trošku víc možná. Ale je fakt, že spíš mám jiné zvyky, které dodržuji. Takzvaně neprasím a časy úplně nedodržuji, protože u nás je to náročné, jelikož pracujeme a já zejména večer. Jak jsem showbyznys, tak u nás se to všechno děje až v momentech, když padne tma.
Pavel je naopak velmi ranní ptáče. Je vlastně klasický kravaťák, byznysman, který chodí každý den do officu a v roli viceprezidenta je od pondělka do neděle. Je dokonce v práci i v neděli do šesti. Na všech zápasech. A vůbec má obrovskou zodpovědnost a časový zápřah mnohem náročnější než já.
Já jsem si vlastním pánem a můžu si s časem pracovat svobodněji. Od toho se mi taky říká svobodný umělec, mám to i v popisu práce. Ale jsem máma, takže taky vstávám v šest kvůli Lauře. Ale říkám, jsem víc flexi a jsem to já v našem vztahu, kdo se teď víc přizpůsobuje.
Ale přesto, umí viceprezident snídani do postele?
On ji nevyžaduje, ale naopak ji dělá mně. Takže já jsem ta princezna. (smích)
Teď důležitý tip. Nejenom divačky, ale i diváci by rádi věděli, jak na ty břišáky?
Začněte zpívat. Myslím, že to funguje fantasticky, protože to je nonstop práce bránice. To je základ. To se mi tak jako stalo. Když nad tím dlouze přemýšlím, tak samozřejmě genetika určitě sehrála svoje, protože Laura má taky břišáky a není to žádná zpěvačka. Ale zas dělá pole dance, takže to je taky druh sportu, který posiluje zejména střed těla. Stejně tak je to u zpívání. No a pak taky prostě neprasit, trošku se hlídat, občas udělat nějaký ten dřep.
Co vaše artikulace s rovnátky?
No, to slovo dřep mi teď moc nevyšlo. Občas divněji šišlám, mám neviditelná rovnátka. Nedělejte mi kamerou detail, není to nic pěkného. Každopádně tato věc v puse mi trošku komplikuje i artikulaci. Je to někdy slyšet. Pak se mi povedlo, neříkám to jako že je hurá, ale prostě co se dá dělat, zhubla jsem další dvě kila. Člověka nebaví pořád to vyndávat, nandávat. Tím pádem nejí takové blbosti, jako když se nudí. Takže taky dobrá dieta. Ale věděla jsem, že to přijde, protože mi to potvrdila spousta kámošek, co ta rovnátka měla.
