Prázdniny se chýlí ke konci, jak jste je prožívala coby matka čtyř dětí?
Červen byl nesmírně náročný a na krátkou dovolenou jsme odjeli ještě před začátkem prázdnin, protože jsem poté hrála a připravovala festival. Moře, paddleboardy, vůně pínií, cikády, dlouhá povídací rána…
Jak vlastně vypadá takový běžný prázdninový den velké rodiny?
Absolutní svoboda. Neřízený, neplánovaný ne-řád. Ponocování a snídaně v poledne. Během školního roku máme všichni dost různorodých povinností, prázdniny jsou o vypnutí pracovního softwaru. Zároveň každý rok poznáváme jedno nové místo. Velké děti mají svoje brigády, malí zase tábory a sportovní kempy.
Stále dodržujete každodenní cvičení, které jste si osvojila v době covidového lockdownu?
Přes léto chodím běhat a plavat do lomu. Na podzim přidám dvě hodiny týdně v posilovně nebo doma. To myslím stačí. Jsou taky jiné důležité věci na světě. A čas je jen jeden. Rovnováha.
Spoustu prázdninového času vám ale jistě zabraly i přípravy Festivalu hudby na zámku Dobříš.
Půlroční průběžná příprava a schůzky, v létě pak intenzivní měsíc, z toho deset dní hardcore.
Kde se vzala myšlenka na konání festivalu?
Velké věci vznikají z maličkostí, detailů, shody náhod. Přes pět let spolupracuji s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným a velmi často s ním vystupuji na letních hudebních festivalech, ať už jako moderátor nebo spoluhráč.
Při jedné z cest na koncert volali panu Svěcenému z moravského města, zda by pro ně neudělal takzvaně. festival na klíč. Tou shodou okolností jsme právě projížděli zatáčkou kolem zámku. „A proč ne u nás na Dobříši?,“ zamyslela jsem se nahlas s pohledem na zámeckou bránu. Slovo dalo slovo, skutek neutek a za několik týdnů jsme seděli v kanceláři s ředitelem Pavlem Krejcárkem.
Pana Jerome i paní Livii Colloredo-Mannsfeld program i myšlenka festivalu velmi oslovili. V době nejtvrdšího lockdownu to bylo pomyslné světlo na konci naděje. Ani ve snu nás nenapadlo, že tato open air akce v sobě zároveň ponese symbol znovuvzkříšení společenského života a kultury vůbec.
Z herečky jste se stala produkční?
Tím se netrápím. Jinak to nejde. Na druhou stranu je nesporně užitečné vyzkoušet si umění i z této strany. Zjistíte, co je to za neskutečně široký záběr aktivit, co musíte zvládnout a ohlídat a co je naopak přeceňované. Druhý ročník byl v něčem snazší, přeci jen jdete známou trasou, nicméně nebyla nouze o překvapení.
Jak se tvořil program druhého ročníku festivalu?
Byla to opět turbulentní jízda peřejemi, přestože jsem si myslela, že druhý ročník by mohl být klidnější rybník. Sladit vize a přání s financemi, které máte k dispozici, je v podstatě druh alchymie. Jaroslav Svěcený je naštěstí v tomto ohledu magistr Kelly na dvoře Rudolfa II.
V naší pomyslné „dramaturgické laborce“ jsme vyladili pět originálních večerů. Zahajovací koncert se konal přímo v zahradách Francouzského parku, ostatní již na velké stagi na nádvoří. Hvězdná obloha nad námi, kolem nás a v nás nadčasová hudba. Plus moje ne-tradiční průvodní slovo.
Jaké bylo festivalové překvapení, co to bylo?
Prohrála jsem sázku s Jaroslavem Svěceným ohledně počtu diváků a musela si tak zatančit tango na večeru věnovanému argentinskému mágovi Ástoru Piazzollovi. Měla jsem to dvě zkoušky. Docela adrenalin.
Před pár lety jsem s Edou Zubákem, který je profesionální tanečník a Mistr Evropy v latinskoamerických tancích, strávila čtrnáct dní denně na parketu. Poté jsem točila roli tanečnice pro Českou televizi a před rokem jsme v Dejvickém divadle zkoušeli představení Terapie s Petrem Zuskou, kde je tanec nedílnou součástí děje. To všechno mne svým způsobem „zachránilo“. Tělová paměť zafungovala.
Je pravdou, že jsem si polovinu Libertanga ušetřila Edovou improvizací na téma: čekání na nedochvilnou taneční partnerku. Tango samotné jsme pak pojali jako zábavný výstup, ovšem s přesnými tanečními variacemi, Eda je perfekcionista. Ještě nikdy jsem sázku neprohrála tak ráda.
Přijala byste nabídku do StarDance?
Já? S Edou Zubákem klidně.
V jaké fázi je váš scénář o životě J. S. Bacha, který se chystáte zdramatizovat spolu s Jaroslavem Svěceným?
Po osmi měsících práce mám hotový scénář, teď budeme ladit obsazení. Zahrát skvěle Bachovy Braniborské koncerty je jedna věc, ale nalézt hudebníky, kteří mají smysl pro humor, a kteří budou v rámci večera ochotni hrát herecké role a zpívat, Bach psal vynikající kantáty, je věc druhá.
Vyzkoušeli jsme si v představení Na Vivaldiho! jednak, že to jde, a že to má velký ohlas u publika, které třeba na klasickou hudbu standardně nezavítá. S nadsázkou říkám, že hrajeme výchovňák na téma: Vliv ženy na emocionální dopad Vivaldiho hudby.
Představení o Bachovi je komplexnější a mnohem náročnější. Alternace, které jsou v hudebním světě běžné, by byly problém. Teď se snažíme s Jaroslavem Svěceným najít rovnováhu mezi uměním a produkční stránkou věci.
Co na vaše aktivity říká rodina? Zapojujete je?
Jsou to parťáci, v rámci Festivalu hudby mi pomáhali úplně se vším, od stavby židlí, po prodej lístků, natáčení reportáží a virálních kampaní. Starší dcery jsou v tomhle směru velmi šikovné. Přitom mají i zdravý odstup a nejsou pořád online, za což jsem šťastná. Přirozeně si hlídají ten offline čas. Navíc se samy od sebe zapojily i do aktivit Nadačního fondu, jako maminka si nemám na co stěžovat. Mám z nich radost.
Starší dcery jsou již na prahu dospělosti, jak je vnímáte v této životní fázi?
Že se nám povedly. Mají rozhled, ujasněné hodnoty, radost ze života a fajn kluky. A rády s námi a našimi přáteli tráví čas, což je přidaná hodnota.
Kdo nikdy nevynechá vaší divadelní premiéru?
Postupně celá rodina a nejbližší přátelé, to je jasné.
Ve vašem domovském Dejvickém divadle máte za sebou novou premiéru Každý má svou pravdu Luigi Pirandella.
Dovolte mi citovat úryvek z dobře vystihující recenze: „Luigi Pirandello, stejně jako u nás třeba Karel Čapek, vyznával filozofii relativismu, zpochybňující existenci jediné pravdy i možnosti jejího poznání. V jeho hře jde o to, že nový tajemník městského úřadu pan Ponza údajně vězní svou ženu a brání jí stýkat se s matkou. Navíc není jasné ani to, zda jde opravdu o její dceru. A v neposlední řadě i o to, zda Ponza anebo jeho tchyně nejsou vlastně šílení.“
Takhle napsané to může znít hrubě neatraktivně. V režii Michala Vajdičky se více než na poznání pravdy klade důraz na až patologickou posedlost společnosti skandálem, ovládajícím životy všech postav. Zejména ženy se v příběhu pana Ponzy s rozkoší rochní a odhalení i sebemenšího detailu je uvádí do naprosté extáze.
Hraji paní Frolu, nešťastnou tchyni. Když to hodně zjednoduším, celý děj se točí kolem trojice „tří tragických postav, které postihlo velké neštěstí“. Udržet si tragickou linku a charakter v situacích, kdy jeviště i hlediště doslova řve smíchy, je pro mne někdy nadlidský úkol. Je to skvělá tragikomedie. A moje hlavní úloha je udržet se v té „tragi“ části slova.
Co je nejčastějším tématem dejvických dámských šaten? Věci mezi nebem a zemí, což je všeobecně známé?
Víc než to. (smích) Každopádně je to velmi inspirativní prostředí, kde banality neobstojí.
Ve vaší filmografii na ČSFD je nejnovější položkou americký film Oslo. O co přesně jde?
Oslo je adaptací stejnojmenného divadelního dramatu ověnčeného cenou Tony a je inspirován skutečným příběhem o vyjednávání mezi nesmiřitelnými nepřáteli. Je o tichém hrdinství norského páru a angažované izraelsko-palestinské skupiny, které vedlo k mírové dohodě v Oslu v roce 1993. Točil se v době lockdownu, shodou okolností i na zámku Dobříš, takže to byla má nejkratší cesta do práce. Mám v něm malou roli švédské královny, ale zažít práci s mezinárodním štábem a oscarovým kameramanem Januszem Kaminskym byla radost.
V televizních seriálech se od dob legendárních Velmi křehkých vztahů objevujete jen zřídka. Znamená to, že role spíš odmítáte?
Když se nám narodil čtvrtý Jiřík, tak jsem několik let role odmítala, nedalo se to skloubit s rodinou, můj muž v té době rozjížděl podnikání, nešlo mít dvoukariérní souběh. V současné době mám novou hereckou agentku Petru Svarinskou z Reset Agency, tak se těším, co budoucnost přinese.
Mottem vašich webových stránek je citát od Jaroslava Seiferta „Kdo hledá, je očekáván, kdo čeká, je jen nalezen.“ Jde o krédo vašeho života?
Život je neustálý pohyb. Ctím odvahu zkoušet nové věci. Zajímá mne vývoj, jsem člověk, kterého, možná až chorobně, baví změny, posuny, učení se novému. Pokud vidím v dané věci či vztahu smysl, nevnímám případné překážky jako problém. Mimochodem velmi vnímám už skoro jako fenomén, že když všechno nejde hned a hladce a takzvaně v souladu s vesmírem, odchází se, opouští, vyhýbá se, odklání se zrak. Přitom právě komplikace a neschůdnost může být jen zkouškou toho, zda si danou věc či vztah prostě zasloužíme.
