1. listopadu oslavíte osmdesátiny. A jedním z připomenutí vašeho jubilea je i recitál Marta na Letní scéně Musea Kampa, jenž prostřednictvím vašich písní mapuje váš osud. Jaké to je vidět svůj život takhle v kostce?
Se mnou to zase tak nic zvláštního nedělá. Možná i proto, že poslední dobou vzpomínám docela často. Všichni se na mě kvůli těm kulatinám vrhli a v listopadu se taky plánuje koncert v Lucerně. Naštěstí tam budu jen jako divák a neangažuju se ani ve výběru účinkujících. Můj manažer Petr Větrovský je z toho dost zoufalý, protože spousta věcí kolem mě se děje tak nějak samospádem, aniž bych o ně jakkoliv usilovala. Konkrétně Lucerna třeba žádnou propagaci nepotřebuje, ta se vyprodá raz dva. V podstatě slavím tři čtvrtě roku dopředu, to není nic pro mě. A co se týká recitálu Marta, řekla jsem tvůrcům, ať si vyberou písně, jaké chtějí, já rozhodně nejsem ta, co by někomu něco zakazovala, hlavně ať mě do toho netahají. Až pak mě pan Větrovský musel upozornit, že někdy je dobré se do věcí zapojit víc, mimo jiné proto, že z toho člověk může taky něco mít. Ale já si píšu vzpomínkovou knihu a na víc věcí nemám kapacitu. Tohle je poslední příležitost, kdy se nechám zatáhnout do nějakých oslav, pak už chci mít opravdu svůj život a klid.
Tehdy si vymysleli erotické fotky, na nichž jsem měla být já a Dubček, ale nestihli tu fotomontáž ani udělat pořádně, aby tam vůbec byl můj obličej.
