Zatímco na prknech Národního divadla ztělesňuje David Prachař často dramatické role, ve filmu Jakuba Štáfka Vyšehrad: Fylm, který válcoval česká kina, si zahrál vášnivého fotbalového fanouška, jímž je i v osobním životě. A navíc jej zaujal scénář jako takový, svěřil se čerstvý držitel Ceny divadelní kritiky v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Ve snímku Vyšehrad: Fylm jste za kovaného slávistického fanouška, kterému se do rodiny přižení sparťan. Slávista byl už váš tatínek Ilja Prachař, je jím i váš syn Jakub. To se asi nikdy nezmění, že?
Slávisti jsme opravdu všichni. Byl to můj otec, se kterým jsem chodil na fotbal od mých pěti let, je jím starší syn Jakub i nejmladší syn František, kterému je 14 a hraje dokonce za Vyšehrad.
A co kdyby jednou Františkovi hodili lano ze Sparty?
Tak to ani nevyslovujte, to bych ho vydědil. To by bylo vážný, nepředstavitelný! To by se mnou nemohl sdílet jeden byt. (smích)
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Se synem Jakubem ve filmu hrajete otce a syna, on je manažerem Laviho, který si zároveň bere vaši dceru. To byl záměr, udělat z vás rodinu i ve filmu?
Asi ano. My jsme vlastně s Jakubem spolu nikdy nikde nehráli. Tak to tak hezky vyšlo. Ale samozřejmě jsem si dal podmínku, že musím být slávista.Ono se to totiž všechno točí kolem Sparty. Ale Jakub říkal, že to bylo hezký a vřelý, to naše natáčení. (smích)
Jak moc vám vyšli vstříc, když je film o sparťanovi?
Hraji tam roli tatínka – slávisty a hned moje první dny jsme začali natáčet v takové moc pěkné vile, kde bylo všechno slávistické, talířek slávistický, prostírání slávistické, ubrus slávistický, tam jsem si připadal jako v ráji.
Znal jste původní seriál Vyšehrad ještě před samotným natáčením?
Neznal, ale zkouknul jsem ho na DVD. Myslím, že je to dobrej tah, natočit film o fotbale. Fotbal hraje spousta lidí, je tady plno fotbalových klubů, hodně fanoušků, takže film udělá radost dost lidem.
David Prachař je stejně jako jeho otec Ilja slávista. Štafetu po něm už převzal i syn Jakub (na snímku) a benjamínek František.
Nedostal jste roli ve Vyšehradu náhodou proto, že Jakub Štáfek, který v něm hraje hlavní roli, produkuje ho a ještě spolurežíruje, byl váš kolega v seriálu Specialisté?
Ano, Jakub mi to nabídl. Ve Specialistech jsme spolu strávili více než tři roky, natočili jsme 70 dílů, takže nás to trochu sblížilo.
K fotbalu vás přivedl tatínek, jaké bylo vaše dětství ve slavné rodině? Váš prapradědeček Karel Želenský byl herec, pradědeček Drahoš Želenský byl ředitel Národního divadla…
To byla slavná herecká dynastie z máminy strany. Z tátovy strany herci nebyli, až on byl první, kdo se stal hercem. Ale herectví se u nás tolik neřešilo, jak by se mohlo zdát. Žili jsme si tak v klidu, maminka je loutkoherečka a měla nárazovou práci a otec vlastně také. Takže jsme se sestrou byli často sami doma, a to se nám líbilo.
Nesmyslný boj proti rasismu jen udělá rasisty z více lidí, říká David Prachař |
Zahráli jste si vlastně někdy s vaším tatínkem Iljou a synem Jakubem všichni tři společně?
To bohužel ne, ale já jsem s tátou hrál. Hráli jsme spolu v jedné povídce v televizi, jmenovalo se to Ve vlaku je vrah. Pak jsme ještě s tátou dělali jednu inscenaci pro Českou televizi, ale jinak jsme se herecky nepotkali. Mé dětství vlastně poznamenal Trautenberk, tátova velká role. On měl velký herecký repertoár a ono se to pak scvrkne na Trautenberka.
Hrajete v několika divadlech, získal jste několik Cen Alfréda Radoka, Thálii, jak tato ocenění vnímáte?
Zrovna včera jsem získal ještě Cenu divadelní kritiky za ztvárnění švédského spisovatele Augusta Strindberga ve hře Manželská historie.
Takže divadlo je pro vás priorita a kamera až na druhém místě?
Mám rád obojí, ale na film musí mít člověk čas. Už dvacet let jsem ve stálém angažmá v Národním divadle, a to je potom složitější vše časově stíhat. Organizačně je divadlo jiný organizmus.
David Prachař a Linda Rybová (Praha, 5. ledna 2020)
Také asi každý film nestojí úplně za to…
Pravda, zdá se mi, že se v posledních letech nedělá až tolik dobrých filmů, je málo skutečně kvalitních scénářů. Čas od času chodím do kina, když něco zajímavého vyběhne, ale i ta kina teď upadají. Dříve to bývala událost, chodilo hodně lidí. Dnes se vám stane, že tam sedíte klidně i sám. To není hezký pohled. Ale snad se to ještě spraví. I divadla jsou teď po covidu trochu v křeči. Lidé si odvykli chodit, nemají moc peněz, všechno zdražuje, kultura je prostě teď zbytná. To je známá věc.
Nevidíte to moc pesimisticky?
Spíš reálně. Některá divadla zaniknou. Bude méně dotací, tím se prostě tolik divadel neuživí. I Národní divadlo, kde mám angažmá, a které funguje trochu jinak, bude mít v tomhle ohledu problém.
V čem jsou ty největší změny?
Všechno se změnilo. V divadle mimo jiné třeba délka představení. Dříve bylo běžné, že jste v divadle strávili tři čtyři hodiny i s přestávkou. Dnes to je spíš otázka dvou hodin a bez přestávek. Všechno se zkracuje. Doba se změnila, je více práce v televizi, v seriálech, kdysi neexistovaly nekonečné seriály. Dnes se točí klidně deset let, jako například Ulice. Nebo když jsem zmiňoval ty Specialisty, natočili jsme sedmdesát dílů! To bylo dříve nemyslitelné, nejdelší seriál byl v minulosti snad Major Zeman a jeho 30 případů. Herci už se nevěnují jen divadlu, točí k němu filmy, seriály, reklamy, moderují, zpívají, těch možností je mnoho.
Agáta Prachařová dala dceři jméno Mia, prozradil dědeček David Prachař |
Chybí něco současným mladým hercům?
Myslím, že trpělivost. Musí na sobě pracovat, obklopovat se správnými lidmi a nechtít všechno hned. Na Západě je běžné, že když herec zrovna netočí, tak dělá i něco jiného, třeba v kavárně. Tady se to začalo praktikovat až teď, v době covidu.
Diváci vás často vídají v detektivkách. Máte je vy rád i jako divák?
Asi mě baví víc ty filmové. Když jsme třeba dělali v Národním divadle Krále Oidipa, což je taková trochu antická detektivka, tak jsme zavítali do Bartolomějské k policistům na výzvědy. Tam jsme si s nimi povídali a ptali se, jestli se dívají na naše detektivky a jak je vnímají. A oni nám říkali, že když vidí nějaké naše seriály, tak se jen smějí, že ta realita je dost odlišná.
Pomohlo vám někdy to, že jste hrál policisty?
No právě že vůbec. (smích) Jel jsem jednou z natáčení v obleku policisty a zastavili mě skuteční policisté, kteří zjistili, že mám prošlou technickou. Dostal jsem pokutu a ještě mi zabavili řidičák. Takže mě potrestali, žádné výhody.
Dřív jste hodně daboval, získal jste i cenu Františka Filipovského za film Život je krásný. Už vás nebaví sedět sám za mikrofonem?
To byla krásná práce! Daboval jsem hlavního hrdinu, který za tuhle roli získal Oscara. A byl mimochodem zároveň režisérem tohohle velmi úspěšného filmu. Dabování mě baví pořád.
Zažil jste i ten boom po revoluci, kdy se musely nadabovat všechny filmy, které měly do té doby zákaz, že?
Ta léta, to byla zlatá éra dabingu. Vznikla spousta televizních stanic a bylo potřeba předabovat spousty filmů. A u nás je ta tradice, že se všechny filmy dabují. V některých zemích se třeba dělají jen titulky nebo se celý film namluví jedním hlasem.
■ Narodil se 15. ledna 1959 v Praze.  ■ Je držitelem dvou Cen Alfréda Radoka, ceny Thálie a Ceny divadelní kritiky. |
Která je vaše nejoblíbenější nadabovaná postava?
Že by Bořek stavitel? (smích) Mám rád všechny postavy, které jsem daboval.
Pro estrády a talkshow máte takový specifický výraz „žvandání“, stále jste odpůrcem tohoto typu zábavy?
Ano, nebaví mě se na to dívat. Jeden moderátor, jedna židle, jedna oběť. Nikdy jsem k takovýmto pořadům neinklinoval, ale chápu, že to je levná záležitost a že si to tu svoji diváckou základnu najde.
Ale třeba váš syn Jakub účinkuje v pořadu Máme rádi Česko a diváci to milují. Ani to nesledujete?
To sledují moje mladší děti. Je tam i ten vzdělávací prvek, tak se člověk i něco dozví. Tam soutěží Kuba s Kotkem a vždycky vyhraje Kuba. To je vám taková nešťastná soutěž… Pro Kotka… (smích)
Drápy a krev? Pohádková drsnost dětem neškodí, míní David Prachař |
Takže do nějaké soutěže typu Tvoje tvář má známý hlas, StarDance byste asi nešel, co?
To určitě ne. Sice tanec mě baví, ale spíš takový ten veselý, africký. Společenský vůbec ne. Do tanečních jsem moc nechodil, spíš za taneční.
Zmínili jsme vašeho syna Jakuba, vy máte ale další čtyři děti. Jsou vám v něčem podobné i ty další?
Řekl bych, že kluci jsou více po mně, jsou víc průrazní, více vidět. Jak Jakub, tak Franta. Franta je podobný Jakubovi, ale spíš chováním, má stejný smysl pro humor. Holky jsou více submisivní, ale zase kreativní. Rozárka chodí na uměleckou školu a už si sama dělá animace ve 3D. Děti jsou dnes už úplně jinde. Nejenom ty moje. Umí v nízkém věku jazyky, zvládají věci, o kterých se nám ani nezdálo. V 15 letech pak pracují ve velkých společnostech. Ale má to samozřejmě své výhody i nevýhody.
Určitě ale děláte, co dětem na očích vidíte. Prý jste jim pořídil i kocourka…
Ano, to zařídila Linda. Měli jsme nejdříve takové kotě z vesnice, ale to se nějak nemohlo naučit chodit na záchůdek, tak jsme ho vrátili zpátky na vesnici. A dostali jsme tip na ruskou modrou. Takže máme doma krásného kocourka Johnnyho Deppa. Když jsme ho kupovali, tak jsme museli podepsat, že ho nebudeme nikde množit, že bude jen za mazlíčka. Je tedy trochu hubený, vybíravý v jídle, v autě zvrací a píská, ale vzorně chodí na záchůdek. Takže je všechno tak, jak má být.
