Prožíváte nyní ten svůj pomyslný „heyday“, tedy období největší popularity? Všichni vás mají v živé paměti ze seriálu Devadesátky.
To stoprocentně prožívám. Až jsem z toho překvapenej. A co k tomu říct? No, jdu občas z večírku na večírek, ale víceméně se můj život jako takový vlastně tolik nezměnil. Jenom práce je teď víc.
Můžete si v klidu nakoupit, nebo se s vámi lidé fotí i mezi regály?
Nefotí se se mnou zase tak často. Taky je jim to často trapný. A já nakupuji pořád stejně. Snažím se, aby se můj život zase tolik nezměnil.
Dá se říci, že devadesátky mají hodně zakořeněnou lásku v kultuře v Německu, kde jste nějaký čas pracoval jako dělník v přístavu. Pocítil jste to tam?
Rozhodně. Všechny ty džísky, ledvinky, šusťákovky a podobně. Všechna ta móda, která jako z Berlína postupně prosákla sem do Prahy a dál. Nedávno jsem byl na veřejné generálce představení Discoland v Divadle Na zábradlí. A to tedy můžu doporučit každému. Je to výborný a je tam vlastně ta samá atmosféra, jako v seriálu Devadesátky. Nicméně je to úplně jinak pojaté, jakožto umění.
O čem to je?
Je to vlastně založené na autentických výpovědích lidí, kteří tehdy v Discolandu pracovali a je to velkej bizár. Nabízí to zase jiný pohled na „legendu“ Ivana Jonáka a Discoland. Kostýmy a výprava jsou taky nádherná věc, taková fúze současnosti s devadesátkami. Jinak k té práci v Německu. Ta mi dala obecně asi nejvíc. To bylo lepší než jakákoliv vysoká škola. A studoval jsem i v Brně, což je taky zahraničí, svým způsobem, ne? (smích)
V beatnickém období zpíval v kapele.
Dá se říci, že vám v současném životě chybí něco, co jste měl v Německu?
Možná pocit bezbřehé svobody. Mohl jsem si říct, že budu třeba stopovat zítra do Amsterdamu, a kdykoliv si vzít z práce volno, protože mi na té práci tolik nezáleželo a mohl bych si najít klidně jinou. Teď už to tak nemám. Teď je to spíš tak, že se snažím pracovat na něčem, co mám rozjeté tady. Když člověk nějakým způsobem roste nebo má něco, na čem mu záleží, tak mu vlastně ubývá zákonitě svobody. Ale zároveň už ji tolik nepotřebuji. Mám už taky radši nějaký klid a komfort, takže mi to tolik nechybí.
Setkali jsme se na filmovém festivalu Praha, tedy FebioFestu. Kdo vás dnes večer doprovází?
Moje moc dobrá kamarádka a bývalá přítelkyně Kája Růžičková. Potkali jsme se na fesťáku na Povaleči a strávili jsme spolu nádherný rok a půl. Pak jsme se rozešli, ale to tak prostě chodí. Kdyby všechny rozchody byly jako ten s Kájou, tak bychom ani nemuseli jít do pekla.
Kája: On hrozně lže!
Kryštof: Vůbec ne, nikdy. S Kájou jsme tady a jsem rád, že to tak je. Chceš k tomu něco říct? (smích)
Kája: Ne, užijeme si krásný večer.
Jak se to dělá, aby se takhle krásně vycházelo s ex?
Kryštof: Ty jo, nevím.
Kája: Musíte najít dobrý ex, že jo.
Kryštof: No jasný. Najít dobrý holky, který se pak stanou těma ex. Nevím, no. My jsme to měli vždycky trošku na háku všechno. Takže jsme se dokázali vyrovnat s tím, že se pak naše cesty rozešly.
Kája: Takovej německej život.
Jednu přítelkyni má doma a další na akce. Jsem hodný kluk, směje se Bartoš |
Byl to takovej trošku devadesátkový vztah?
Jako devadesátkový v jakým smyslu? Jakože, kdo to prožil naplno, ten si to už nepamatuje?
Uvolněných mravů jsem myslel.
Zas tak moc ne. Kája se snažila mě dostat do nějakých kolejí a já už jsem v nich taky čím dál víc byl. Ale bylo to veselé. To každopádně. Už proto, že jsme se potkali na fesťáku.
Bude procházet tvá nová přítelkyně „schvalovačkou“ ze strany Káji?
Jo, já myslím, že Kája ji schválila už tím, že mi půjčila peníze na květinu, kterou jsem koupil své nové přítelkyni k narozeninám. Ale ne, já to tak neberu, že bych měl nějaká kritéria. To je spíš o pocitu, ne?
A co říká současná přítelkyně na to, že si vyjdete se svou ex?
Tak to si myslím, že ani neví ještě. (smích) A nevím, jestli se to dozví. Jestli jo, tak jí to nějak vysvětlím. Myslím, že to nebude složitý. Myslím, že je velmi rozumná.
Tak to bude překvapení, ten náš rozhovor!
Jo, no. Co k tomu říct? Snažte se to udělat tak, abych z toho nevyšel jako proutník, což už dávno nejsem.
Viděli jsme vás jako hosta v publiku na letošních Cenách Anděl. Proto na závěr otázka na hudbu. Co najdeme ve vašem playlistu?
Když jsem sem šel, poslouchal jsem německou kapelu, hamburskou, která se jmenuje Meute. Hrají vlastně takové techno, ale naživo. Je jich asi šestnáct. Polovina jich hraje na bicí a polovina na dechy. Mám rád elektronickou hudbu i takovéhle velké žesťové kapely. Mám rád i rap, na Cenách Anděl mi bylo velkou ctí se seznámit s Orionem nebo se pozdravit s Katem, kterého už jsem znal. To jsou z českých interpretů moje lásky. A mohl bych pokračovat dál. Třeba The Doors mě hodně ovlivnili jako malýho. Rád jsem si trochu hrál na Jima Morrisona, když mi bylo patnáct až osmnáct.
VIDEO: Podkroví živě - Chvíle s poezií Kryštofa Bartoše:
