Jak to vypadá s vaší permanentkou do posilovny, kterou jste kdysi dostal ke svým čtyřicátinám?
Kdysi ke čtyřicátinám? Vždyť to bylo nedávno! (smích) No dobře, je to už víc než pět let. A celých těch pět let ji každoročně obnovuji. Dokonce i velmi poctivě chodím. Ale nikde se tím moc nechlubím, protože to není příliš vidět. Jednou mě tam oslovil fanoušek s otázkou, jestli dneska jedu objem nebo rýsovačku. To mě zaujalo a šel jsem se zeptat jednoho trenéra, co vlastně jezdím. S úsměvem mi odpověděl, že se prý jen tak kondičně protahuju. Ale miluju ty odchody, kdy člověk vyjde ze sprchy s vyčištěnou hlavou, nabitý endorfiny.
Patří lepší životospráva k vašim novoročním předsevzetím?
Ano. A souvisí to také s tím cvičením. Jíst hodně a správně. Když jezdíme po republice na divadelní zájezdy, tak jídlo většinou řeším nějakou bagetou po cestě na benzínce. S tím bych rád skoncoval. Nemyslím tedy, že si hned od zítřka budu dělat krabičky na každý den, ale více bílkovin do svého jídelníčku určitě rád zařadím. Protože když už se tomu cvičení věnuji pravidelně, tak bych nějakým tím svalem tedy rozhodně nepohrdl. A určitě mě neurazí, až se za pět let o mě bude říkat: To je ten osvalený padesátník!
Čím sám sebe spolehlivě nejvíc potěšíte?
Dobrým skutkem. Zrovna včera jsem našel na ulici peněženku se všemi doklady, platebními kartami a byla tam i vizitka. Tak jsem zavolal. Pán přijel takřka okamžitě. Vidět tu jeho radost a vděčnost mě velmi potěšilo.
Ale těší mě i samozřejmě mnohem přízemnější věci. Například dobrá káva. Když si můžu sednout do jedné ze svých oblíbených kaváren a číst si nový scénář, tak jsem úplně nejšťastnější. Taky mě potěší, když ve věhlasném charitativním fotbalovém týmu Real Top Praha plném největších osobností ze světa sportu a kultury vstřelím góla. Což už se za čtyři roky, co jsem tohoto týmu součástí, stalo dvakrát.
Nebo vyjet s milou osobou na nějaký gastro výlet spojený s objevováním místních krás mě taktéž velmi naplňuje. Jen je dobře si dopředu zjistit, jestli má třeba rozhledna, která je 150 kilometrů od Prahy, otevřeno. Protože na místě, kde nic jiného než ta rozhledna není, se pak blbě improvizuje.
Jako jeden z mála herců jste vystudoval jak konzervatoř, tak DAMU. Byl byste schopný herectví sám učit?
Víte, co se říká? Kdo neumí, tak učí. Což je samozřejmě blbost. Na obou uměleckých ústavech jsem měl na kantory poměrně veliké štěstí. Ale je pravda, že už mě kolikrát napadlo, že až nebude sloužit paměť nebo až mě fyzická bolest nepustí na jeviště, tak bych se do toho pustil. A pak si budu přes své studenty dokazovat své zhrzené ambice.
Jaká vzpomínka se vám vybaví na vaši profesorku interpretace z konzervatoře Jitku Zelenkovou a jaká na Věru Galatíkovou, která vás učila herectví na DAMU?
U těchto dvou dam jsou vzpomínky jenom ty nejkrásnější. Nedávno jsem potkal Jitku Zelenkovou v Poděbradech. Říkala mi: „Tak to vidíš Ployhárku. Na všechno jsi kašlal a seš celkem vidět. A jiní…“ Myslela to samozřejmě v nadsázce. Byl jsem v devadesátých letech docela zlobivé telátko. Puberta u mě trvala malinko déle. Také jsem jí tehdá měl za zlé, když mi říkala, že nemůžu zpívat Bono Voxe z U2 nebo Gottovu Lady Carneval. Že na to prostě nemám hlas. Hlas jsem skutečně neměl. Dokonce ani rytmus nebyl můj nejlepší přítel. Ale sebevědomí mi tehdy rozhodně nechybělo.
Paní Galatíková byla taková naše máma. Přesně věděla, jestli se někdo fláka, protože je líný a nechce se mu, nebo zrovna prožívá nějaký srdcebol. Takže jí bylo možné svěřovat jakékoli milostné tajemství i trápení. Na své studenty nenechala dopustit. Bila se za nás na různých školních konferencích a vůbec se zajímala o náš život. Jakou posloucháme muziku, jaké se nám líbí filmy. Jaké starosti máme s rodiči. Také si vzpomínám, jaký měla strach, aby ji její manžel Ladislav Frej, který tehdá také na škole učil, neviděl s cigaretou. Tak jsme raději při hodině kouřili všichni, aby to nebylo na naši milovanou paní profesorku, kdyby náhodou vešel do dveří. Škoda, že už ji nemůžu pozvat na žádnou premiéru.
Nosíte si práci takříkajíc domů, nebo umíte charaktery svých rolí odložit v divadelní šatně?
Vyprávěl mi kdysi Boris Rösner, že když hrál Othella, občas po představení sedl do auta, jel třeba do Plzně, tam to otočil a jel zpátky, aby tu roli ze sebe dostal. Já tedy do Plzně po představení nejezdím. Ale plzeňské pivo je k těmto účelům ideální. A funguje to skvěle!
Zvláštní je, že když třeba zkouším nějakou nesympatickou protivnou postavu, tak se mi do života tak trochu dostane. Ale opačně to nefunguje. Nestávám se lepším člověkem, když studuju nějakého vyloženě klaďase. Pracovat s emocemi života je pro mě studium celoživotní. Někdy mě přepadne taková zvláštní úzkost. Říkám tomu soukromě útoky zlých skřítků. To pak spolu bojujeme i pár dnů a někdy i týdnů. Tak s tímhle bych se moc rád chtěl naučit pracovat.
Říká se, že dobrý herec hraje neustále, vlastně i v civilu.
A teď si představte, že chcete třeba své partnerce něco důležitého vyjádřit. Chcete říct absolutní pravdu. Dolujete ze sebe ty nejniternější pocity, obtížně hledáte ta nejsprávnější slova. A když to ze sebe dostanete, tak se ozve: Prosím tě, nehraj. Tak v tu chvíli bych vraždil.
Samozřejmě občas mě přepadne takový pocit, že si musím hrát. Takže obětmi mých etudek jsou různí prodavači v obchodech, obsluha čerpacích stanic a restaurací. Musím tady podotknout, že případný můj doprovod (je totiž potřeba mít nějaké publikum), který je mimo můj obor, mé etudky vyloženě nesnáší. Takže to často vypadá, že já se směju na celé kolo a kolem mě panuje hrobové ticho.
Kdo nikdy nechybí v hledišti, když máte premiéru?
Samozřejmě maminka! A potom partnerka, když zrovna nějaká je, bratr, širší rodina, kamarádi. Vždy záleží na tom, kolik dostanu na premiéru vstupenek.
Jaký vy sám jste návštěvník divadel? Na co chodíte nejraději?
Kdysi jsem nevynechal žádnou významnější divadelní událost. Jak se někde objevil nějaký hit, tak jsem to musel vidět. V současné době jsem rád, když mám volný večer. Nechci se ale rouhat. V předchozích dvou letech jsem volných večerů měl až až. Takže mám v tomto ohledu hodně restů. Také sdílím názor, že herec by měl vidět všechna představení domovského divadla. Takže určitě začnu v Divadle Studio Dva. I tam již vznikla představení, která jsem ještě neviděl. Tak jsem si hned na příští týden zajistil vstupenky na Saxánu.
Ve zmíněném pražském divadle v představení Smolíkovi ztvárňujete postavu Dr. Halíře, jejíž předobraz je animovaná figurka.
Je to jedno z mých nejoblíbenějších představení. Předobraz je animovaná figurka. Takže musím dát pozor, abych nebyl animovaný sám. Je to poměrně bruslení na tenkém ledě. Furt to musím mít pod kontrolou, abych takzvaně nesklouzl k nějakému pitvoření nebo robotickým pohybům. Dr. Halíř je prostě živá bytost. I když dosti nesnesitelná.
Zmíněné představení je nabité humorem, odbouráte se v něm s kolegy často?
I to se občas stane. Třeba když si Bob Klepl v roli Pepy plete jména zvířat a svých dětí. Dceři Týně říká Žofie. Ale tak se jmenuje kočka. A naopak. Já jsem občas docent místo doktor, Havíř místo Halíř.
Máme tam celkem výrazné líčení. Pár let zpátky bylo velmi horké léto a když nefunguje klimatizace, tak je na jevišti třeba 40 stupňů. Líčení se pomalu roztéká do očí a po obličeji. Takže se jednou stalo, že jsem to při odchodu ze scény napálil do jedné z kulis. Mělo to velký úspěch. V šatně jsem pak kolegům vyprávěl, jak jsem si ten trik dopředu natrénoval. Ve skutečnosti jsem ale skrz make-up v mých očích nic neviděl. I když mají Smolíkovi již hodně přes 100 repríz, stalo se, že i já měl malé okno a zapomněl text. To se pak baví všichni kromě vás.
Pak jsou tu naopak vážnější divadelní postavy, jako soudce v Revizorovi či kubánský taxikář v Beckhamovi.
Beckhama jsme právě teď začali zkoušet. Takže se cítím zatím zcela nepolíben. Ale hra se mi moc líbí. Je to o bulváru. O všech pravidlech, nebo spíše nepravidlech téhle žumpy. Napsal to a režíruje Petr Zelenka. Těžko říct, jestli tu hru dozkoušíme. Možná až se to dozví Beckhamovic rodinka, nebo spíš paní Victorie, tak pochybuju, že má Petr Zelenka na účtu miliony dolarů na odškodné. Takže možná půjde sedět (smích).
Revizora jsme začali zkoušet akorát s nástupem něčeho, co nikdo z nás dosud nezažil. S covidem. Člověk se v té době začal seznamovat s novými věcmi, jako jsou roušky a všudypřítomná dezinfekce. Ale s různými pauzami a karanténami jsme to nakonec dotáhli. Velký obdiv patří Evě Holubové, která to režírovala. Byl to prostě náš kapitán. Ačkoliv Gogol tuto hru nenapsal v tomto roce, je vlastně pořád aktuální. Diváci hledají různé politické významy i tam, kde třeba nejsou. Stačí když hejtman řekne: Dostal jsem dopis od Andreje. A diváci se můžou potrhat smíchy. Jako kdyby na světě žil jenom jeden Andrej…(smích)
Váš hlas je známý i z dabingu, dokonce jste ho propůjčil i Myšpulínovi z legendárního Čtyřlístku. Patřil tento časopis k vašemu dětství, nebo to byly spíš Rychlé šípy?
Spíš to byly Foglarovky. Jako Chata v jezerní kotlině a samozřejmě Hoši od bobří řeky. Ti, jak byli všichni správní, jak pravidelně sportovali a navzájem si pomáhali. Také jsem snil o tom, že založím takový tábor správňáků a stanu se jejich náčelníkem. Čtyřlístek jsem vůbec nečetl. Že je Myšpulín kocour, mi došlo, až když jsem mu svým hlasem vdechl život. To mi ovšem udělalo obrovskou radost, protože kočky miluju!
Váš otec jezdil v době totality po světě a točil dokumenty. Jak vaše rodina prožívala tehdejší režim?
Když jsem se narodil, tak už táta nejezdil nikam. Protože nesouhlasil s bratrskou pomocí v roce 1968. Pak už jen fotil různé strojírenské součástky pro kalendáře různých fabrik. Nebo byl fotografem výstavy květin Flóra Olomouc. Po roce 1989 se mohl k filmování vrátit. Ale technologie a filmařská technika se za dvacet let velmi změnila, také už nebyl nejmladší, tak se za kameru už nikdy nevrátil. To prostě komunistům odpustit nemůžu! Nikdy! Naštěstí v jeho šlépějích pokračuje bratr.
Sám jsem měl ale nádherné dětství. Maminka sbírala litry borůvek jako úplatek, abych měl vysněné kolo Favorit, a já jsem myslel, že je to tak nějak normální, že to děla každý. Až když mi bylo asi 12 let a jeli jsme navštívit mou o dost starší sestru, která od sedmdesátých let žije v italském Toskánsku, jsem si uvědomil, že je přeci jen něco jinak. Jak jsme vlakem přejeli hranice do Rakouska, byl to obrovský šok. Tráva byla opravdu zelenější, každý kravín měl za okny muškáty, kravičky vypadaly zdravější, všude to vonělo a bylo čisto. A co teprve, když jsem ve Vídni navštívil hračkářství!
Váš bratr je kameraman, nemáte také filmařské nebo autorské ambice? Nějaký námět na scénář, divadelní hru v šuplíku?
Za kameru se určitě nepostavím. Mám radost, že brácha je v tomto oboru úspěšný a velmi vyhledávaný. Dívat se na jeho filmové obrázky je radost. Ale že bych třeba já něco napsal, tak s touto myšlenkou koketuji dlouho. Zatím mám nějaké náměty jenom v hlavě. Doufám, že nebude trvat dlouho a něco se přeci jen z hlavy přesune i na papír.
Bratři David a Jiří Ployharovi
Jak vnímáte mladou nastupující hereckou generaci? V čem jsou jiní, než bývala ta vaše?
Rozhodně jsou drzejší a sebevědomější. Já když jsem někam přišel, tak si nedokážu představit, že bych nepozdravil nebo se nepředstavil. Tohle tedy občas mezi mladými kolegy zažívám. Samozřejmě nemůžu házet všechny do jednoho pytle. Je mnohem více těch slušných a taky mega talentovaných. Blbé pro ně je, že jich je mnohem víc. Vznikla spousta nových hereckých škol, které rok co rok vyplivnou nové adepty, takže následné uplatnění je přeci jen složitější.
Dřív jste natočili jednu Nemocnici na kraji města a v povědomí jste zůstali mnoho let. Dnes, když skončí seriál a do pár týdnů něčím dalším hned nenavážete, tak se na vás zapomene. Ale s mladými kolegy jsem rád a často jim i závidím, kde všude byli, kolik cizích jazyků znají a tak. Doufám, že oni mě neberou jako takového plešatého stárnoucího rozumbradu. Tedy hlavně doufám, že mě tak neberou mé mladé kolegyně!
Umíte si poradit s novinkami a technologiemi, které nová doba přináší?
Stále mi v tomto ohledu vlak ujíždí. Tak se snažím alespoň zachytit nárazníku posledního vagonu. Třeba první svoji sociální síť Instagram jsem si založil až po čtyřicítce. A hned jsem narazil. Prvních 14 dnů jsem se stal závisláčkem. Myslel jsem, že snad zítra nevyjde slunce, když neuvidím, co měla která kolegyně k večeři nebo kam jela parta mých kamarádů na divadelní zájezd.
Taky přišel mindráček, že mě nikdo nesleduje, že nikoho nezajímám. Ale už to tak neprožívám. Jen bych se třeba ještě rád naučil nějaké vychytávky, abych mohl sdílet vizuálně zajímavější příspěvky.
Na druhou stranu jsem rád, že svůj život žiju a neodehrává se jen na sociálních sítích. Když vidím ty průšvihy, které vznikly v partnerských vztazích díky sociálním sítím.
Jinak se poslední dobou zajímám o různé investice, abych v budoucnu nezatěžoval Hereckou asociaci žádostmi třeba o nějaké sociální dávky k důchodu. Zatím se zdá, že zvítězí nákup bitcoinu. Teda asi jedné tisíciny. Prý to má jít brzy zase hodně nahoru…
