Jak se to stalo, že místo hudby se věnujete psaní?
Chápu, že ta otázka se nabízí. Ale mě vždycky bavila literatura, bavilo mě psát, číst. A vždycky jsem věděla, že bych ráda napsala nějakou knihu, což je ale věc, na kterou se nemusí spěchat, protože psát může člověk kdykoliv. No a tak jsem chvíli čekala, sbírala hlavně příběhy okolo sebe a pak, když jsem uznala, že jich mám dost, tak jsem něco zkusila napsat. Teď už mám třetí knihu.
Na jaké čtenáře cílíte?
Když jsem to psala, tak jsem se snažila na nikoho necílit. Snažila jsem se, aby mě to hlavně bavilo. V poslední knize Opička na gumě je hlavní postavou chlap, kterému je třicet a neví co se životem. Takže se nedá říct, že bych tím cílila na muže. Mohou se u toho pobavit chlapi i ženské.
Je to kniha, se kterou se leckdo ztotožní a najde v ní svého známého?
Moc lidí si myslím, že se s tou hlavní postavou ztotožnit nebude chtít, protože i když jsem se snažila, aby byla sympatická, tak mi bylo předlohou pár chlapů, které jsem v životě poznala a oni nevěděli, co dělat. Zjistili to většinou pozdě. Ve dvaceti si řekli, kam půjdu na školu, ale ve třiceti zjistili, že je nebaví práce. To mi bylo předlohou.
Co říká na vaše literární počiny váš otec Kamil Střihavka?
My se o tom vlastně zase tolik nebavíme. Samozřejmě rodiče mají radost, když dceři vyjde knížka, když moje ségra režisérka natočí nějaký film nebo klip. Ale že bychom o tom nějak diskutovali, nebo že bych jim to dávala číst, než to pošlu do nakladatelství, tak to ne.
Jsou určitě rádi, že mají vánoční dárky pro blízké a mohou se pochlubit, že to psal někdo z rodiny.
Jo, to je vlastně dobrý nápad! Mohla bych jim říct, ať to skoupí a pak to rozdají lidem, to je pravda. To jim řeknu! (smích)
Jak to dnes musí udělat český autor, aby se někam dostal a jeho kniha nezapadla?
No to je otázka. Spousta spisovatelů napíše první knihu, dostane cenu a díky tomu se o ní hodně lidí dozví. Potom jsou spisovatelé, kteří žádnou cenu nedostanou, ale líbí se to většině lidí. Na to asi není recept. Musí se to líbit lidem a musí se to chytit. V tomhle se nedá moc tlačit na pilu.
Adam Koller a Eva Střihavková
Když zabrousíme do soukromí, tak vám se povedlo provázat Střihavku s Kollerem. Jak?
My jsme se s Adamem seznámili na hudebně divadelním festivalu, který jsem pořádala s kamarádkou Verunou, když mi bylo devatenáct a byla to úplná náhoda. Takže asi nic zajímavého.
Jaký je David Koller tchán?
My se s tchánem vídáme vzácně, tak bych ho nerada nějak hodnotila. Ale tak… (smích)
Vy jste si zkusila i práci reportérky a redaktory.
Práce redaktorky byla pro psaní dobrá, protože jsem se dostávala na hrozně zajímavá místa, kam bych se normálně nedostala, nevlezla, kam by mě nepustili. Potkávala jsem hrozně zajímavé lidi, od ředitelů firem přes lidi bez domova až po lidi, kteří vynikají v různých oborech. Byl to hrozně zajímavý průřez různými povoláními. A jedno z nich je právě i v této knížce, kde je pán, který chová v Beskydech tetřevy, což je ojedinělé, protože u nás už tetřevi ve volné přírodě moc nežijí. Je jich hrozně málo a na Šumavě a v Beskydech jsou chovné stanice, kde se snaží o návrat těchto ptáků do přírody.
Eva Střihavková a její syn Vincent
Jaký máte názor na knihy žánru osobního rozvoje?
Tím, že jsem je nečetla, tak na ně ani moc žádný názor nemám. Myslím si, že je to určitě literatura, která může některým lidem v některých případech pomoci, takže určitě neodsuzuji.
Máte coby matka nutkání přenášet své zážitky na papír pro čtenáře?
Nemám. Protože jak v tom žiju, každý den jsem s dítětem a řeším dětské věci, které jsou super a mě to hrozně baví, nemám potřebu o tom potom psát. Určitě jsou jiní lidé, kteří by to dokázali pojmout nějak vtipně, ale mě to nebaví.
Promítla jste do své knihy Opička na gumě nějaký bizarní příběh ze své televizní kariéry?
Je jich tam několik, ale teď si vzpomenu na jeden příběh paní, která žila v rodišti Jana Palacha ve Všetatech. Na náměstí měla obrovský barák s dvorem a ten si od ní pronajal jeden podnikatel, že si tam uskladní kuřata. Zkrachoval, ze dne na den odjel a ta mražená kuřata tam nechal v obřích mrazících kontejnerech. Ona ze začátku nevěděla, co tam je, tak to odpojila a pak tam ta kuřata začala hnít a trvalo to asi přes dva roky. Strašný smrad po celém náměstí. Starosta to neřešil, že si to paní musí vyřešit sama. Tak chudák paní sama v depresích žila ve smradu a neměla peníze na odvoz a někoho, kdo to řešil. Byly tam opravdu tuny shnilého masa. To mě inspirovalo a taková podobná postava je i v knížce.
