Terezu jsem poznala před dvaceti lety, byla to moje vůbec první šéfová v novinářské branži. Byla krásná, chytrá, talentovaná a vydržela neuvěřitelně dlouho na neuvěřitelně vysokých podpatcích. A byla neuvěřitelně normální. Jako elévka jsem k ní vzhlížela a moc jsem chtěla mít to v hlavě srovnané jako ona.
„Tak to jsi asi byla na jiném place,“ divila se, když jsem se jí teprve teď se svým obdivem svěřila. A víte co? Je pořád stejná, dokonce – a to je k naštvání – pořád stejně i vypadá. Jenom z těch podpatků ráčila sestoupit mezi nás smrtelníky, které pobolívají kolena.
Nejdřív jsem si pochopitelně myslela, že mám výjimečné dítě, a postarší okolí mě v tom utvrzovalo. Ale pak jsem zjistila, že se prostě začaly rodit jiné děti. Vnímavější.
