Někteří herci prošli v covidové době omezení sebereflexí, jiní se zase před kamerou objevovali více než jindy. Jak jste to měla vy?
Já jsem ten čas trávila spíše před kamerou. Díkybohu teda. Jsem na volné noze a mám rodinu, tak bych asi byla trošku nervózní, hlavně co se týče zajištění. Nějaká práce tedy přece jen byla, takže to mi přineslo vnitřní klid. Jinak bych byla trochu napnutá, nebo bych se jako spousta mých kolegů musela vrhnout do jiné práce a asi bych se i vrhla.
Jsem ale ráda, že už to snad máme za sebou. Doufám, že se vracíme k normálu. Ale co se týče sebereflexe, tak já to moc ráda nemám. Spíše tyhle věci odháním. Pravda je, že ten čas přinesl prostor vůbec o nějakém zamyšlení, co člověk chce a nechce dělat a za jakých podmínek. Určitě budu ráda, když dojdu svobody v rozhodování v budoucím čase.
Všechny teď zajímá pokračování úspěšného seriálu Kukačky. Už se točí?
Pokračování Kukaček se píše a začneme točit přesně za rok. Minulý týden jsem začala točit pokračování neméně úspěšného seriálu První oddělení, kde jsem měla a mám krásnou roli státní zástupkyně, takže jsem teď na půl roku trošku změnila rejstřík. Ale na Kukačky se také moc těším.
Dá se říct, že vás maminka Iva Janžurová v nějaké své roli fascinovala?
Na to se mě ptají lidé často, který její film mám nejradši a co se mi moc líbí. Já si to nevybírám, mám ráda vlastně veškerou její produkci. (smích) Jako dítě jsem měla asi nejradši všechny komedie. Najdou se lidé, kteří žánr komedie považují za trošku méněcenný a vyzdvihují naopak vážné role.
Protože vím, co to řemeslně obnáší a že hrát komedie je úplně to nejtěžší, stejně jako je napsat, tak moje pozornost vždy patřila všem těm komediálním rolím. Obdivuji druh odvahy, s jakou máma k tomu vždy přistupovala. Jak si dokázala prosadit určitou výraznost v těch rolích. To je ohromné a nesmrtelné. (smích)
Sabina Remundová a Iva Janžurová
Na letní scéně pod Žižkovskou věží budete maminku režírovat. Jak k tomu došlo?
Já už jsem maminku režírovala zhruba před patnácti lety v televizi, kdy jsem napsala takový malý film a tehdy jsem si to zkusila poprvé. Pak jsem postupně měla dost herecké práce, ale zážitek z režie, ještě vlastního kousku, byl velice silný. Dodneška na to vzpomínám jako na něco, co mě baví úplně nejvíc.
Byla jsem docela ráda, když najednou nastala situace, kdy se všechno rušilo, protože mám normálně osmnáct až dvacet představení měsíčně. Najednou žádné nebylo. Natáčení jsem akorát skončila a nastala taková ideální pauza pro mě i pro maminku a my jsme se poměrně operativně rozhodly, že půjdeme to této spolupráce, protože minimálně spolu pracujeme rády. Ať už spolu hrajeme, nebo režírujeme, ať už ona mě, nebo já ji.
Takže jsme do toho skočily po hlavě a bylo to moc krásné, já jsem si to strašně užila. Nejen po profesní stránce, ale i intenzivní čas s mámou, kterou mám moc ráda a myslím si, že máme moc hezký vztah. Takže ten smutný čas byl pro nás v něčem krásný a veselý.
V jakém oboru byste se realizovala, kdyby to nebylo herectví?
No to těžko říct. Narodíte se do nějakého hnízda a to vás tak nějak utváří. Ale mám spoustu koníčků a zálib a myslím si, že jsem i manuálně zručná. Baví mě třeba zahrada. Také píšu. Maminka si kdysi přála, abych byla operní zpěvačka, což by se mi možná teď i líbilo (smích), ale tehdy mi to nic neříkalo. Takže asi nedokážu úplně říct. Ale největší klid nacházím právě při práci na zahradě, tak by ze mě třeba byla zahradnice, nebo zahradní architektka. Zatím je to jenom koníček.
Sabina Remundová
Bojíte se kulatin, které vás příští rok čekají?
Asi ne. Zaregistrovala jsem před dvěma třemi lety u jedné kolegyně nářky na Facebooku nebo na Instagramu ve smyslu, že to těžce nesla, že šla s pravdou ven, že je to opravdu blbý. Ale čas je, jak všichni víme, spravedlivý k nám ke všem. Já z toho zatím nějakou emoci necítím. Nedávno jsem říkala dceři, že nejstarší jsem si najednou přišla, když mi bylo osmnáct. (smích) Teď žiju přítomností, to mě naučil čas corony. Přítomným zážitkem a tím, co mě momentálně naplňuje. Takže to, že mi bude padesát, zatím nijak neprožívám.
Co vám dodá nejvíce optimismu a energie?
Asi pobyt v přírodě a vyskočení z toho běsu, běhu a napětí, které určitě přináší prostředí, ve kterém se my profesně pohybujeme. Zvlášť třeba natáčení, to si myslím, že už je v dnešní době někdy na hraně vůbec zvládnutí. Právě příroda mě dokáže zrelaxovat, hlava si odpočine a rozběhne se zase v myšlenkách volněji. Odpočatá se cítím i při manuální práci, kterou většinou trávím pobyt na venkově.
