Můžete se vzhledem k hyperkorektnosti doby ještě svobodně vyjádřit na sociálních sítích?
Mám pocit, že v Čechách se herci vyjadřují k politice někdy až příliš často. Když někdo má pozici a nastudováno, je skvělé využít svůj hlas a to, že je nějakým způsobem známý. Přijde mi trošku škoda, když je to využívané v momentě, kdy k tomu ty znalosti nejsou. To je velmi kontraproduktivní. Ale pokud se ptáte na hyperkorektnost, tak myslím, že v Čechách to zatím úplně nehrozí. Když se dívám na české filmy, když vidím, jak se někdo vyjadřuje na Instagramu, nemám pocit, že by tady panovaly takovéto zákazy.
Vždy jste měla ráda Ameriku. Létáte stále do Los Angeles?
Ráda bych letěla do L. A., ale zatím se mi to ještě od pandemie nepovedlo, protože se tam nešlo dostat, pokud člověk neměl zelenou kartu. Čekám na obnovu svých pracovních víz a doufám, že tam budu moct jet. Kromě toho, že to vždycky bylo velké dobrodružství a cesta za sebepoznáním, tak tam mám i spoustu kamarádů, které jsem strašně dlouho neviděla. Takže budu moc ráda, když to vyjde. Pandemie nám samozřejmě ukázala, že život je dost nepředvídatelný. Když to nepůjde, tak se s tím holt budu muset smířit, ale ještě bych se tam ráda podívala.
Uchvacuje vás něco na Američanech nebo na americké mentalitě?
Na cestování i obecně mám ráda, když se člověk podívá jinam a zjistí, že lidi přemýšlí jinak, dívají se na věci z jiného úhlu. Ani nejde o to, jestli je to správné, nebo špatné. Ono vlastně těžko říci, co je správné. Ale že ten pohled je jiný, což znamená, že i mně osobně klapky pak také spadnou. Minimálně se sama sebe začnu ptát, co si o tom myslím já. Jestli by mě to také takhle bavilo. V tomto je to osvěžující.
Na Američanech mě fascinuje, že oni myslí velkolepě. Vždy jsem si to vysvětlovala tím, že jsou tam velké vzdálenosti, příroda je veliká. Dovolí si tak myslet, jsou na to hrdí. Dokážou se kvůli svému snu stěhovat na druhý konec planety a není to pro nikoho zvláštní. Není to pro nikoho problém.
Zatímco my máme trošku tendence všechno „přepřemyslet“. Je to jiné, když člověk přijede na tři měsíce a pak se vrátí do Čech, a když tam žije. Ale tohle je pro mě inspirativní. Zároveň Čechy jsou nenapodobitelné a Češi jsou nenapodobitelní a jsou fantastičtí a fascinující. Jen si někdy myslím, že by jim taková ta naděje a vítr v zádech prospěl.
Když jste takhle temperamentní, mají u vás vůbec čeští muži nějakou šanci?
Jasně. (smích) Ale je pravda, že jsem nikdy nechodila s českým mužem. Všichni moji muži byli cizinci, ať už třeba Slovák, nebo tak, ale nebyli to Češi. Nikdy jsem tomu vlastně nepřikládala důležitost, ale před nedávnem jsem si to uvědomila, že to tak bylo. Takže nevím, jak na to vlastně odpovědět.
Nedomlouvali vám doma nebo přátelé, ať zkusíte českého přítele?
No jo no, zkus to. Ono to takto nefunguje. Když se člověk zamiluje, tak na lásce je hezké, že pracuje v těchto neočekávaných cestách. Člověk si třeba řekne, jak to bude a že bude chodit s klukem, který bydlí o dvě ulice vedle, ale pak se najednou přestěhuje třeba na Severní pól, protože se zamiluje do Eskymáka a nenadělá s tím vlastně nic. Láska je největší síla, která lidmi hýbe. Nikdy neříkej nikdy. Ale ještě se mi to nestalo.
Jste velká romantička?
Myslím si, že jsem. Někdy mi přátelé říkají, že až naivní. Ale zaprvé to jinak neumím a zadruhé si myslím, že to je dobře. V momentě, kdy člověk přestane věřit, tak je to hrozná škoda a stává se vlastně cynikem, což si myslím, že je nejhorší životní stádium.
21. května 2021 |
Řešíte věci, co vám píší sledující na sociálních sítích?
Mám štěstí, že mě tam sledují hrozně fajn lidi, takže devadesát devět procent reakcí, které dostávám, jsou vlastně hrozně hezké. Samozřejmě už jsem v životě někdy otevřela diskusi pod článkem, to bude určitě i pod tímto rozhovorem, zdravím diskutující! (smích), a tam vždycky je: hrůza, to bych se pozvracel, strašný a tak.
Byly doby, pamatuji si, že to bylo po Expozituře, kdy jsem otevřela nějakou diskusi a byla jsem tak v šoku, že jsem fakt třeba tři dny z toho měla normální depresi. Nebo mi z toho bylo hrozně smutno. Takže jsem se pak zařekla, že už to nikdy dělat nebudu, a když mi někdo na Instagramu napíše něco hodně zlého, tak ho celkem nekompromisně mažu a blokuju, protože si myslím, že na to nemám místo v životě.
Něco jiného je třeba konstruktivní kritika, to může být hrozně zajímavé. Člověka to hrozně posune, protože se sám nevidí a má o sobě nějakou představu, která může být absolutně mylná. Může se nějak poučit. Ale takové to házení špíny, které je velmi populární asi všude na světě, ale my Češi jsme v tom dobří, tak tomu moc nefandím. Tato doba je v něčem zvláštní, že všichni mají potřebu se vyjadřovat ke všemu, aniž by znali nějaké hlubší souvislosti. Takže já to mažu.
V posledních letech se seznamování přesunulo na seznamovací aplikace. Zkouší to na vás fanoušci třeba i na sociálních sítích?
Dostala jsem pár nabídek. Dokonce mi došly i dopisy, což považuji za velmi romantické. Když někdo do divadla poslal dopis, tak to už chtělo kromě odvahy i nějaký čas. Když je to hezké pozvání, tak minimálně mám respekt k tomu člověku, že se odvážil, protože to není samozřejmě jednoduché. Já mám ale docela strach. (smích) A hlavně, vždycky když jsem se s někým seznámila, tak to bylo tváří v tvář. Mám pocit, že v online světě neodhadnete tu energii, která je podle mě úplně nejdůležitější na tom člověku. Takže já jsem trošku stranou od tohoto.
Kde všude vás teď můžeme vidět?
Do kin jde film Matky a pak se objevím v Shakespearovských slavnostech v komedii Bouře.
Uvidíme vás ovšem i v novém filmu Mstitel, který je nestandardní. V čem?
Ono se o něm říká, že je nestandardní. Měla jsem možnost ho vidět a myslím si, že nestandardní není to hlavní slovo. Je báječný. Ale slovo, které vystihuje film nejvíce, je podle mě originální, autentický. Lucie Klein Svoboda je mimořádná režisérka, která velmi cítí autenticitu a opravdovost. To se jí do toho filmu podařilo dostat a všem ho velmi doporučuji.
Diváci mohou ještě na film přispět, protože probíhá kampaň. Bylo složité v době pandemie něco takového natočit?
Moje scény jsme stihli natočit ještě před pandemií. Oni potom jeli ještě dotočit nějaké, které jim chyběly a kvůli pandemii je nemohli udělat. Mně se na Lucii ale hrozně líbí, že si jde svojí cestou. Věří tomu projektu i scénáři, který si napsala. Na Doniu to je proto, že to není klasický podpořený film. Je vlastně takovýmto způsobem originální a ona jako tvůrce nechtěla dělat kompromisy. To je skvělá cesta. Obdivuji její odvahu a mám hroznou radost, že se film povedl.
Dáte do každého filmu kus sebe a potřebujete se následně dobít? Nebo jste přirozený talent a nic to z vás nebere?
Nevím, jestli to je tak, že buď do toho dáte kus sebe, anebo jste přirozený talent. Určitě do toho dávám kus sebe, protože to jinak podle mě nejde, když to člověk chce dělat dobře. S tím souvisí i to, že vás to vlastně následně dobíjí, když to děláte podle mě opravdově.
Zároveň si to ale samozřejmě něco bere a je fakt, že někdy potřebujete mentální oddech. Stalo se mi to teď na podzim, když jsme točili jiný film Obrazy lásky od polského režiséra Tomasze Wińskeho. Ta role byla mimořádně komplikovaná a snad poprvé v životě jsem udělala takový rituál, když jsme dotočili. Roli jsem poděkovala, ale zároveň ji poprosila, aby ze mě odešla, protože jsem měla pocit, že mě to užírá zevnitř.
Takže neumím to jinak, do každé role něco dám. Je možné, že to někdo dělá přirozeným talentem nějak jednodušeji.
