I kdyby četl telefonní seznam, znělo by to zajímavě a smyslně. Něco takového se nedá naučit. Jiří Adamíra byl přirozený talent. A nejen to. Měl šarm. Charisma. Zároveň nepůsobil jako rozmařilý bohém. Byl ukázněný, snad až asketický, přísný sám na sebe i na okolí. Zcela přirozeně nastavoval laťku co nejvýš. Svou náročností ale nedusil a nedeptal, nýbrž podněcoval a inspiroval. K takové vyzrálosti vedla poměrně dlouhá cesta.
Dokud člověk nemávne rukou nad sebou, nemávne ani nad lidmi kolem. Mávne-li nad nimi, mávne současně i nad sebou.
