„Osobně jsem se Ladislavem Štaidlem seznámil v roce 1982, kdy mi dal nabídku, abych se stal členem jeho orchestru. Bylo to ve Východním Berlíně. Já jsem s nimi hrál jako náhradník za Vincka Kummera, který utekl do Švýcarska,“ vypráví Ondřej Soukup.
„Láďa ke mně po zkoušce před koncertem přišel, vzal mě kolem ramen a řekl -Tak co, zůstaneš s námi? Bylo to takové zvláštní objetí, které jsem u něj později viděl mnohokrát. Když někoho měl opravdu rád, ale také když někoho potřebovat získat na svou stranu, nebo potvrdit třeba i utilitární přátelství,“ popisuje.
„Byl jednou z nejcharismatičtějších, ale i z nejautoritativnějších osobností, s jakými jsem se kdy setkal. Když chtěl, tak byl velmi vtipný, sarkastický a skvěle se s ním povídalo. Ale dokázal být i neskutečně protivný,“ potvrzuje Soukup, když popisuje méně známé stránky Štaidlovy povahy.
„Sice o sobě ve svých knížkách tvrdil, že je polovzdělanec, ale nebyla to pravda. Měl hodně široký všeobecný rozhled, měl rád - a také sbíral - obrazy a známky. Rád hrál karty a šachy. Občas jsem s ním šachy hrával na zájezdech, většinou mě porazil,“ přiznává.
Ač napsal spoustu úspěšných písní a filmové muziky, později se prý Štaidl o hudbě občas vyjadřoval dost cynicky. „Ale myslím, že to byla jen jakási obrana, když se jí přestal věnovat. Jednou jsem ho na konci 90. let potkal a on se mně ptal, jestli se dnes vůbec dá hudbou normálně uživit,“ dokresluje Štaidlův portrét.
„Nicméně byl to aristokrat mezi dřívějšími vládci showbyznysu. Ačkoli jsme nebyli žádnými úhlavními kamarády, tak jsem ho měl vždycky velmi rád. A byť se říká, že chlapi nepláčou, když mi jeden kolega řekl tu smutnou zprávu, zjistil jsem, že to není pravda,“ přiznal Ondřej Soukup.
