Nedávno jste se vrátila ze Svatojakubské pouti, jaké to bylo?
Byla to opravdu nádherná cesta. Tak odlišná od jakéhokoliv jiného stylu cestování. Camino, jak se jí přezdívá, je neskutečně obohacující, naplňující i posilující. Do posledního dne jsem zvažovala, jestli se na cestu vypravím, ať už kvůli všem opatřením a celkové situaci, tak i s obavou, jestli ji zvládnu. Běhám, ale nejsem zvyklá tolik chodit, nikdy jsem jako poutník s batohem necestovala a pořádně jsem ani nevěděla, do čeho jdu. A pak, když to zvládnete, je to parádní pocit překonání sama sebe, svých pomyslných limitů.
Neměla jste kvůli koronaviru z cestování obavy?
Španělsko bylo v září považováno za vysoce rizikovou zemi a nebylo jasné, jestli se nezavřou hranice mezi Portugalskem a Španělskem, ale po několika hovorech s ambasádami a ověřováním situace jsem usoudila, že do toho půjdu. A musím přiznat, že když jsem viděla, jak Portugalci či Španělé přirozeně dodržují rozestupy, všichni nosí roušky, při vstupu do restaurací měří teplotu, používají vzorně dezinfekci a jsou opatrní, cítila jsem se tam bezpečněji než v České republice. Bylo na každém kroku cítit, že mají úctu k vlastnímu životu.
Jak vznikl nápad na Svatojakubskou poutní cestu? Byl to váš mnohaletý sen?
Vůbec ne. To je na tom asi to nejabsurdnější. Kdyby mi loni někdo řekl, že se za rok vydám pěšky na tak dlouhou pouť, určitě bych mu nevěřila. Nebyl to můj sen. Mnoho lidí o tom roky sní a přemýšlí, odhodlávají se, ale myslím si, že pokud něco chceme, máme si za tím jít, máme to zkusit, a to co nejdříve, jak to okolnosti dovolují. Jinak o tom budeme vždycky jen mluvit a stále to odkládat.
Mě to napadlo letos v srpnu. Něco málo jsem o té cestě věděla, protože stejnou trasu jela moje sestra na kole, nebo ji šla jedna kamarádka, a protože hodně času věnuji osobnímu rozvoji a duchovnu, přišlo mi to jako zajímavý nápad. Přesvědčil mě i duchovní rozměr cesty. Vnímala jsem to i jako velkou výzvu.
Někteří lidé jezdí na pouť hledat sami sebe, smysl života nebo překonat nějakou životní krizi. Vy jste podobný důvod k cestování neměla?
V práci toho bylo přes léto hodně, tak jsem si přála si na chvíli odpočinout. Určitě jsem ale nejela překonávat nějakou krizi, ani jsem na pouť do Santiaga nejela hledat, kdo jsem, nebo smysl života. S pokorou bych si dovolila říct, že vím, kam v životě směřuji, co pro mě je a co není důležité. A tak jsem se nyní vlastně chtěla jen na chvíli od všeho vzdálit, odpoutat se od starostí všedních dnů a užívat si kouzlo plného žití v přítomnosti, rozjímat a při překonávání svých vlastních sil a pomyslných limitů více naslouchat svému nitru, Bohu. A to lze nejlépe, když se zastavíme a od všeho odpoutáme.
Eva Čerešňáková většinu nocí spala v poutnických ubytovnách. Období koronaviru mělo své výhody, na dvacetilůžkovém pokoji bylo vždy jen pár poutníků.
Není to úplně typické trávení dovolené, i přesto Svatojakubská cesta láká každým rokem tisíce poutníků. Měla jste od té cesty nějaká očekávání?
To ani ne, jela jsem jen na chvíli vypnout od práce. Nejela jsem se fyzicky odrovnat, ani to zvládnout co nejrychleji. Chtěla jsem to zkusit a poznat něco nového. Mám za sebou už tři operace kolenou, ještě z dob, kdy jsem závodně sportovala, takže jsem počítala i s variantou, že to kolena nedají, budou bolet a budu to muset vzdát. A nejen, že jsem to fyzicky zvládla, ale můžu říct, že ta cesta snad ve všech směrech předčila jakákoliv očekávání, velmi pozitivně.
Kromě letenky a první noci v Portu jsem neměla nic domluvené, ani zajištěné, měla jen osm kilo na zádech a nevěděla, kam který den dojdu, ani kde kterou noc budu spát. Ale těšila jsem se. Na to, co mi každý den nabídne a přinese. Otevřela jsem se tomu. A sama bych nevěřila, že mě 11 dnů putování může tak moc obohatit a posílit.
Kolik vás na pouť vyrazilo? Nebo jste jela úplně sama?
Vyrazila jsem sama, tak jsem si to přála. Měla jsem možnost, že by se někdo rád přidal. Ale myslím si, že největší přínos taková cesta má, pokud je na ní člověk sám, jen sám se sebou. Ne ve skupině, ne s přáteli, ne s partnerem. Samozřejmě potkáte jiné poutníky a lidi, popovídáte si, jdete kousek společně, ale zároveň mnoho času na takové cestě prožijete sami a to může každého nesmírně obohatit. Příroda, čerstvý vzduch, slunce, radost i vyčerpání, myšlenky plynou a vy máte prostor nerušeně přemýšlet i naslouchat vnitřnímu hlasu.
Je to velmi vzácný čas. Uvědomíte si i to, že nejbohatší není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo ve skutečnosti nejmíň potřebuje k životu a ke štěstí. Putování rozšiřuje naše obzory, učí pokoře a navrací k základním lidským potřebám a skutečně důležitým životním hodnotám. Ještě více si začnete vážit všeho všedního. Současně to umožní nahlédnout na život z úplně jiné perspektivy.
Věřím, že cesta musela být krásná a na práci jste na ní asi nepomyslela. Věnujete se i psaní, neuvažujete třeba o sepsání příběhu z vaší pouti?
Bylo příjemné, že jsem měla čas v klidu popřemýšlet nad nějakými nápady v rámci psaní další knížky. Vážím si toho, že jsem cestu jako tuto mohla prožít, a o sepsání uvažuji. Celou jsem ji sdílela na svém Instagramu a velmi mě potěšilo to průběžné množství zpráv, reakcí i podpory od ostatních. Většinou jsem sice na telefonu měla zapnutý letecký režim, aby mě nic nerušilo, ale jednou denně jsem sdílela fotky a s nimi prožitky i myšlenky na sociálních sítích.
Reakce druhých byly úžasné. I to mě vedlo k zamyšlení se o té pouti ještě více rozepsat. Je to totiž cesta, kterou bych v nějaké podobě doporučovala zažít každému. Kratší či delší trasu, pomalejším nebo rychlejším tempem. Ale zažít. Je to jedinečný zážitek, který zanechává velmi intenzivní dojmy. A právě takové zážitky nám dají do života nejvíc.
Cestu označují žluté šipky v nejrůznější podobě, často jsou doplněné svatojakubskou mušlí.
Nad čím poutník na takové cestě přemýšlí? Nebo spíše, nad čím jste přemýšlela vy, jestli vám nevadí o tom mluvit?
Je toho poměrně hodně. Popsala jsem za tu cestu dva zápisníky. Věci ze života, souvislosti, paralely, duchovní myšlenky, ještě více to posílilo mou víru v Boha. Celá ta cesta je taky hodně o mentálním nastavení. Jestli na ni vyrazíme s nadšením a těšíme se, jsme otevření novým zážitkům, nebo má člověk strach, obavy, je vystresovaný. Ten pocit vás pak provází celou cestu. Je to stejné jako v životě. Buď věci přijímáme, jak přicházejí, ať jsou příjemné, nebo náročné, nebo žijeme jen ve strachu z toho, že věci nejsou podle nás, našeho plánu, a také z toho, co všechno se může stát. Já jsem celou tu cestu svěřila do božích rukou a nechala se vést.
Už z dřívějších rozhovorů vím, že jste silně věřící. Jak mohou čtenáři rozumět tomu nechat se vést, pokud vyrazíte sama na takovou cestu?
Ta cesta, kdybych si ji sama předem celou do detailu naplánovala, by nikdy nebyla tak dokonalá a krásná, jako když jsem jí dala volný průběh. Na ničem nelpěla a nechala se vést. Žlutými šipkami. Okolnostmi. Přítomností. Bohem mluvícím skrze vše, co mi do cesty přicházelo. Nikdy jsem dopředu moc nevěděla, kudy přesně půjdu, kam až dojdu, kde budu spát, co budu jíst, ale nikdy jsem nezůstala bez střechy nad hlavou ani hladová. Dostávala jsem rady a doporučení v pravý čas. Ať už okolnostmi, od druhých lidí.
To je pro mě boží přítomnost v našem životě – milosrdenství a láska projevovaná ve všem, co nám posílá do cesty. Ví přesně, co kdy potřebujeme. A pokud stejně jako já tuto cestu i svou životní cestu odevzdá člověk do rukou božích a důvěřuje mu, on nás povede, nemusíme se bát, nenechá nás zabloudit. Samozřejmě to neznamená, že naše životní cesta bude bez překážek. Ty ale přicházejí proto, aby nás posílily, nebo jsou znamením, že je něco špatně, že jsme sešli z té správné životní cesty.
Sedmý den cesty byl pro Evu Čerešňákovou nejhorší a nejnáročnější. Celý den intenzivně pršelo a jít několik hodin v promočených botách nebylo nic příjemného.
Jak jste v praxi na cestě poznala, kudy máte jít, kde máte odbočit a kam pokračovat?
Cesta je velmi dobře značená. Žlutými šipkami v Portugalsku, ve Španělsku pak nejen šipkami, ale často i betonovými milníky s počtem zbývajících kilometrů. Je i několik aplikací, které jsou po cestě užitečné. Já jsem používala Camino Ninja. Ukazuje vzdálenost mezi vesnicemi či městy, mapu, ale i to, zda je v daném místě nějaký obchod, restaurace, ubytování. V některých místech byly poutnické ubytovny nebo restaurace kvůli koronaviru zavřené. Většina cesty byla přírodou a to bylo fakt překrásné. První dny podél portugalského pobřeží, pak hlavně portugalským a španělským venkovem.
Jak o tom tak mluvíte, tak to působí, že to vlastně bylo krásné i snadné… To jste měla štěstí, nebo jste se potýkala i s nějakými komplikacemi či nepříjemnostmi?
Jsem optimista a cesta byla skutečně parádní. Ale samozřejmě jsem řešila i nepříjemnosti. Třetí den jsem narazila na dvě zavřené albergue (poutnické ubytovny) za sebou, následně se vlastní chybou ztratila, sešla z cesty, a s batohem na zádech vám každých sto metrů navíc přijde jak kilometr, a pak s příchodem už skoro za tmy do další vesnice začalo lít. Nevěděla jsem, co dělat. Ubytování v nedohlednu.
Ale oslovil mě projíždějící místní a neskutečně mi pomohl. Ochránil mě před deštěm a i když v této vesnici bylo albergue taky zavřené, zavezl mě do té další. Ve tmě a dešti to byla moc velká pomoc. Utvrdilo mě to v tom, že Bůh v našem životě jedná hlavně skrze druhé lidi. Malý skutek pro někoho může být pro nás často velkou pomocí.
V jiné ubytovně jsem zase řešila to, že i když působila moderně a čistě, měla jsem v posteli štěnice, to bylo velmi nepříjemné. Sedmý den bylo úplně nejhorší počasí, to celý den jen pršelo, bylo chladno a většinu dne jsem šla v promočených čvachtajících botách. A to jsem ten den ušla jen 18 kilometrů. Připomínalo mi to život, někdy je krásně, slunečno, jindy je zamračeno a prší a prší a prší. Ale musíme jít dál a věřit, že někde za těmi mraky je to slunce schované a dřív nebo později vyjde.
Eva Čerešňáková s poutnickým diplomem v Santiagu de Compostela. Diplom obdrží každý poutník, který ujde pěšky alespoň 100 kilometrů, nebo ujede na kole alespoň 200 kilometrů.
Je vidět, že i na méně příjemné vzpomínáte už s nadhledem. Prozraďte ještě více k tomu zmíněnému ubytování pro poutníky.
Patří to k poutní cestě, spát v poutnických ubytovnách, za 10 až 15 euro na noc. Jsou po cestě časté, spíte v mnohalůžkovém pokoji, třeba pro 16, 20 nebo i více lidí. Některé jsou moderní a i když jsou postele patrové, každá má svoji lampičku, záclonku, zásuvku. Jiné jsou starší a je to jedna velká místnost třeba s deseti dvoupatrovými postelemi. Výhodou tohoto období bylo, že i na těch mnohalůžkových pokojích nás vždy bylo jen pár.
Jednou jsem dokonce v celé té ubytovně byla úplně sama. To bylo zas až strašidelné. Nechtěla jsem ale vyhledávat cestou žádné nadstandardní ubytování, to k poutní cestě prostě nepatří. Některé ubytovny ale nabízejí třeba soukromý pokoj a sdílenou koupelnu, i tak jsem asi třikrát bydlela.
Nedá mi to se nezeptat, jak jste celou cestu zvládala po zdravotní stránce? Svaly nebolely? Puchýře nebyly? Ujít přeci přes dvě stě šedesát kilometrů není jen tak.
Je to fyzicky náročné, ale není to nezvládnutelné a ta cesta každého utvrdí v tom, že je silnější, než si myslí. Každý si totiž může sám zvolit tempo i kolik kilometrů za den chce ujít. První dny jsem si zvykala, ale hlavně na ten batoh, to byl největší nezvyk, táhnout si výbavu na čtrnáct dnů s sebou na zádech. V průměru jdete kolem dvaceti pěti kilometrů denně, na to tělo také není zvyklé. A už vůbec ne s kily navíc. Pila jsem hodně vody, cestou průběžně zastavovala a doplňovala energii, měla s sebou magnesium a na nohou běžecké boty.
Četla jsem to před cestou, že je na tuto trasu doporučují víc než pohorky. Jeden velký puchýř se objevil devátý den a znepříjemnil mi závěr cesty. Svalová únava také přicházela a vyvrcholila desátý den. To jsem se trápila s každým kilometrem. I proto jsem si raději závěrečný úsek 27 kilometrů rozdělila na dva dny, abych si příchod do Santiaga užila.
Co vám putování do Santiaga přineslo?
Ta cesta člověku připomene, co je v životě opravdu důležité, ale i to, že nejdražší komoditou je čas. Život sám. Tak ať se snažíme ho prožít a ne promrhat. Celé to bylo vlastně o té cestě samotné, ne cíli. Protože cílem je vždy cesta. Tajemství života totiž spočívá ve vědomém prožívání přítomnosti a radosti z obyčejných věcí. Radosti z toho, co právě děláme, co prožíváme, bez přílišného se upnutí na cíl.
Protože když se upneme jen na cíl, zabraňuje nám to v prožívání samotné cesty. Ať je to cesta vedoucí v životě kamkoliv nebo za čímkoliv, za jakýmkoliv naším snem. Mým cílem tak bylo hlavně si cestu užít. Prožít něco jedinečného a nezapomenutelného. A jsem vděčná, že to mi Camino de Santiago umožnilo. Přála bych tu zkušenost každému.
