Ve stejnojmenných filmech už byla ženou v pokušení, ženou v běhu nebo princeznou Rozmarýnkou v Nejkrásnější pohádce. K tomu Veronika Khek Kubařová patří do party z Dejvického divadla a Češi si ji zamilovali jako tanečnici a následně i vítězku StarDance. Na co sáhne, to se daří. Teď ji čeká letní hraní a vůbec jí nevadí, že stejně jako spousta lidí nevytáhne paty z Česka. „Užívám si léto, které jsem naposledy prožila jako malá,“ říká.
Letos se při Letních shakespearovských slavnostech opět objevujete na jevištích jako Ofélie. Dříve jste přiznala, že je to psychicky náročná postava, tak si říkám, jestli se vám po roce do něčeho takového vůbec chce?
Dokonce je to tak, že hraji nejen Ofélii v české verzi, ale ještě také Desdemonu na slovenských shakespearovských slavnostech. Takže mě čekají za sebou tyhle dvě pěkně náročné krásky a musím říct, že cítím, že mě to vyčerpá zase na dlouhou dobu. Je to výlet někam dál, než kam se člověk běžně pouští. Je to velké psychické rozpětí, a to vše navíc ve verších. Není to tak, že bych se netěšila. Kdepak, to já se těším moc a moc si toho vážím. Ale sbírám na to síly.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Patříte k herečkám, kterým nedělá problém zanechat po odehraném představení postavu na jevišti, nebo ji ze sebe dostáváte hůře?
Ono se to střídá. Trošku to záleží na mé kondici, náladě nebo na tom, jak reagovali diváci. Například když jsem před lety hrála na jiné scéně Julii, stalo se, že někdo z diváků si strašně nahlas zívl zrovna před tím, než jsem se na jevišti probodla dýkou. Ještě dvě hodiny po představení jsem pak řešila, co jsem udělala špatně. Mé ego to nedokázalo vstřebat, pořád jsem si říkala: To jsem tedy hrála opravdu příšerně, když chudák pán skoro usnul a málem spadl z balkónu! (smích) Tím chci říct, že někdy záleží, jaký herecký pocit si z představení odnesu. Někdy ze mě role spadne sama od sebe a někdy jí musím trošku pomoct.
Shakespeare je autor, ke kterému si herci často hledají cestu pomalu, byť se s tímto jménem setkávají už od školy. Jak to bylo u vás?
Mám v uvozovkách na kontě už docela dost Shakespearových her, první přišla dokonce ještě na škole v Boleslavi. Tehdy jsem hrála Hermii ve Snu noci svatojánské. Ze začátku jsem k němu přistupovala tak trochu lehkovážně s tím, že je to autor jako každý jiný. Jeho hry jsou sice skvělé a geniální, ale herectví se zase tak moc nemění. Říkala jsem si, že když jsem herečka, musím dobře odvést každou práci, ať jsou hry ve verších, nebo v próze. Je ale pravda, že Shakespeare dokáže člověka hrozně snadno vytrestat, když si nedává pozor na technickou stránku – čímž myslím specifickou mluvu a zmiňované verše. Je na to opravdu potřeba zkušenost a trošku jiný přístup i k tomu, aby vše člověk dobře spojil s prožitkem. Nesmíte to podcenit ani přecenit. Mám pocit, že poprvé se mi to začalo dařit až s Desdemonou. Do té doby jsem se se Shakespearem trochu prala. S Julií se mi to spíš nepovedlo. Člověk v tomhle opravdu musí dozrát.
Jestli za tento váš pocit z Julie nemůže spíš ten zívající pán.
Jednak zívající pán a jednak kritika, která tehdy vyšla s titulkem: Šup a pích a je to! (smích)
Technická stránka, kterou jste zmínila, dostává v případě jeviště pod širým nebem zcela jiný rozměr. Jedno brněnské představení jste prý dokonce museli odpískat uprostřed hry, protože pršelo tak silně, že jste se s kolegy ani neslyšeli.
Ano, hraní venku má spoustu vtipných okolností. Zajímavé je to třeba, když se začne stmívat, protože to je přesně doba, kdy se začnou slétat brouci. A jelikož je jeviště široko daleko jediný intenzivně osvětlený prostor, soustřeďují se všichni právě tam. Takže třeba mluvíte a vdechnete brouka, narazí vám do čela můra nebo před vámi leze kolegovi po kabátě ohromný černý brouk a vy nevíte, jestli mu ho dát dolů, nebo ne. Jeden takový brouk mě potrápil, když jsem jako Desdemona zůstala poměrně dlouho mrtvá na jevišti a celou dobu po mě lezl. Na druhou stranu se mi vlastně líbí, jak je toto hraní nekompromisní. To všechno je v podstatě bonus, který si my i diváci odnášíme.
Nesmím se za to stydět, říká o natáčení reklam Veronika Khek Kubařová |
Před lety vás do širšího povědomí diváků dostaly mimo jiné role princezen. Tyhle postavy si prý mimořádně užíváte.
Je to tak, miluji kostýmy a pořád v sobě někde mám tu malou Verunku, která nosila babiččiny lodičky a navlékala si punčocháče na hlavu, aby měla jakože dlouhé vlasy. Toho se pořád nemůžu zbavit, ale vlastně mě to baví.
V jednom asi rok starém rozhovoru jste zmínila, že už se pozvolna připravujete na herecký posun od princezen ke královnám. Není na to ještě trochu brzy?
Počkejte, neblázněte, mně je třiatřicet! (smích) Na dálku, když člověk stojí na jevišti, tak by se to možná ještě chvíli dalo, ale zblízka i na kameru ty vrásky už úplně neschovám. Není na tom nic špatného. Říkám to jako milovnice starých žen s vráskami a starých hereček. Jejich krása mě fascinuje a přijde mi jako hrozná škoda všechno to vyhlazování, ke kterému se dnes dámy uchylují. Ta moudrost v nich zapsaná mi totiž opravdu připadá okouzlující a odzbrojující. Nechci se z vrásek hroutit a vlastně se na to své zralejší já těším. Otevírají se tím nové kategorie v životě, ale i v herectví, protože se vám nabízí nové barevné spektrum postav matek, královen a žen, které mají nějakou vnitřní sílu opřenou o zkušenost.
Věřím, že toto nadšení s vámi moc kolegyň nesdílí.
Zažila jsem párkrát, jak některé herečky, když stárnou, pak koukají zlostně na mladší kolegyně a nadávají na „ty mladé potvory“. To je pravda. Ale přijde mi, že když to člověk přijme jak v životě, tak v herectví, může pak otevřít úplně nové komnaty.
PIKNIK• miluju• šimrání trávy• jíst a pít venku• co si donesu, to si odnesu• lenošení• a hlavně výhledy• děkuju mému oblíbenému @kingswoodcz za zásobičku na léto a překrásnej piknikovej košík• my si posvačili v mých milovaných Krkonoších na téhle úžasné louce• kde nejradši piknikujete vy? •a piknikujete vůbec?;) #spoluprace #piknik #natrave #broukvhlave #milujuvenecky #casnapiknik
PS: mlaďosi, kteří tu jste taky, @kingswoodcz je dobrůtka, ale až od 18+
Novou komnatu jste svým způsobem otevřela loni úspěšnou účastí ve StarDance. Zaujal mě váš výrok, že kdyby takhle nabídka přišla o rok dříve, tak byste po psychické stránce nejspíš neustála trému. To mi jako herečka budete muset vysvětlit.
Myslím, že to souviselo spíš s mým tehdejším osobním obdobím. Něco jsem tehdy řešila, bylo toho hodně a nebyla jsem nastavená na takhle velký tlak. Nedokážu si představit, že bych to v té době zvládla, ale možná se podceňuji. Tento pořad totiž z člověka dokáže vymáčknout netušené věci. Nakonec ale načasování sedlo naprosto krásně.
Současné intimní vztahy s přístroji mě děsí, říká Veronika Khek Kubařová |
Změnila vás tato show nějak? A teď nemyslím po taneční stránce, ale jako osobnost.
Stoprocentně. Zažila jsem a překvapilo mě tolik věcí – včetně toho, jak mě mé tělo fyzicky podrželo. Úžasná byla také vlna v drtivé většině pozitivní zpětné vazby, která byla až hmatatelná. To je něco, co my herci tolik nezažíváme, takhle intenzivní reakce. Moc si vážím, že jsme to mohli s Dominikem zažít, protože to bylo o nás jako o dvojici, ne až tak o mně.
Po filmu Ženy v běhu jste přiznala, že jakmile skončilo natáčení, běhat už jste nešla. Dopadlo to s tancem lépe?
Naštěstí ano. S běháním je to u mě špatné odjakživa. Můj manžel se ještě pořád snaží mě k tomu nějak motivovat, ale zatím bez úspěchu. Teď jsme zrovna byli na tenise, kde mi dával lekci, takže s jinými sporty to tak beznadějné není. Na běhu mě deptá, že to celé trvá tak dlouho a člověk se u toho pořád strašně rychle hýbe. Když jsem v přírodě, ráda se po ní dívám a chytám její pomalé tempo. Běh mi zkrátka přijde nějaký moc zběsilý. (smích) Tanec je něco jiného. Ten mi zůstal a mám ho fakt ráda. Už nám dokonce začínají chodit nabídky na předtančení v další plesové sezoně, z čehož mám obrovskou radost, protože to znamená, že se zase pustíme do tréninků. V koroně jsem navíc začala aplikovat jednu věc, kterou jsem naposledy dělala jako malá, a sice že jsem si začala tancovat doma sama pro sebe. Trsala jsem si jen tak pro radost na písničky z osmdesátek a devadesátek a bylo to úžasné.
Veronika Khek Kubařová ■ Narodila se 1. června 1987 v Rakovníku. |
Nepočítáme-li tanec, chápu to správně, že pokud jde o sport, je tím hlavním iniciátorem váš muž?
To hodně. Až teď zpětně mi dochází, že dokud jsme byly se sestrou malé, rodiče nás hodně vedli k rekreačnímu pohybu. Tím myslím kolo, lyže a tak dále. Základy jsme od nich měly dost intenzivní, ale neměly jsme nikdy jeden hlavní sport, kterému bychom se aktivněji věnovaly. To má v sobě zase můj manžel. Myslím, že je to fajn, když můžete v páru podnikat různé společné aktivity. Je pravda, že většinou je iniciátor on, ale teď nedávno naopak kvůli mně začal tancovat. Je úžasný v tom, že ačkoli je to bývalý hokejista, tak se vydal na cestu k volnému tanci, což je pro něj naprosto nový typ pohybu. Po první hodině byl celý splavený a musel s překvapením uznat, že je to docela náročné.
Jak vlastně zatím probíhá vaše léto v porovnání s předchozími roky? Poznamenala ho koronavirová opatrnost?
Pravda je, že jsme zrušili naplánovanou dovolenou a zůstali jsme v Česku, protože jsme se trochu báli cestovat. Měli jsme ale před pár dny takový záchvat, protože všichni naší známí a kamarádi průběžně zveřejňují fotky od moře, takže jsme měli nutkání vyrazit také. Po chvíli moje tělo ale udělalo takovou zvláštní reakci, jako by mi říkalo: „Co blázníš? Vždyť je ti tady tak strašně dobře, tak proč budeš něco takového podnikat? Abys mohla mít také pěknou fotku od moře?“ Takže jsme si řekli, že zůstaneme a užíváme si české léto, které jsem naposledy prožila snad jako malá. A musím říct, že je to zatím parádní změna.
15. prosince 2019 |
