Máte v rodině hereckou krev?
Můj strýc Karel Daňhel byl dvacet let ředitelem táborského divadla a jeho syn Lukáš Daňhel je absolventem brněnské JAMU, takže uměleckých genů je u nás docela dost.
Jak to u vás všechno začalo?
Úplná klasika. V mých rodných Dačicích byla víceméně jediná možnost kulturního vyžití, a sice v pěveckém sboru. Náš sbormistr Vítězslav Hergesel byl úžasný, dokázal v nás lásku ke zpěvu skvěle probudit. A když jsem pak zažila tu interakci mezi jevištěm a posluchačem, už jsem bez ní nechtěla být. V patnácti letech jsem navíc měla možnost zazpívat si na jevišti sólově, což mělo ještě daleko větší grády, než když se člověk za někoho schovává.
A to o sobě tvrdíte, že jste introvert.
Což se nevylučuje (smích). Vše musí být v rovnováze, takže i ta moje extrémní introverze se musí čas od času něčím vykompenzovat.
Proč jste se ale pak přihlásila na gymnázium?
No právě. To, že jsem tam vydržela tři roky, považuji za obrovský úspěch. Vůbec jsem nechápala smysl toho, proč tam jsem, proč si mám psát nějaké informace na papír a pak za ně dostat číslo. Toto nebylo nic pro mě, ale uklidňovala jsem se tím, že se pak přihlásím na DAMU. V rámci přípravy, se kterou jsem začala už ve třeťáku, jsem si jen tak zkusila talentovky na konzervatoř, a ono to vyšlo. Rok před maturitou jsem tak přestoupila na školu mých snů a začala znova od začátku.
Co na to říkali doma?
No to radši ani nechtějte vědět.
K herectví jste přičichla už na letních hereckých školách, poznala jste už tam některé své budoucí spolužáky?
Ano. Třeba Aničku Fialovou nebo Anetu Krejčíkovou, se kterými jsme kamarádky dodnes. Potkaly jsme se pak i na konzervatoři. Zrovna když jsem tam nastoupila, probíhala Na Rejdišti, kde konzervatoř sídlí, nějaká revoluce, kdy studenti starších ročníků proti něčemu brojili. Tenkrát jsme to moc nechápali, ale za pár let jsme byli přesně ti, kteří začali také brojit.
O co šlo?
Asi se nám nelíbilo, že profesoři, kteří vyrostli v jiném režimu, se ho snaží tak trochu instalovat na naši generaci. Nelíbil se nám ani způsob herectví, který se tam provozoval, připadali jsme si asi příliš režírovaní. Z dnešního pohledu ale už spoustu věcí vidím jinak, díky konzervatoři jsem si mohla osvojit herecké řemeslo, což je naprostý základ.
Umíte se rozbrečet lusknutím prstu? Jak se to dělá?
To si musíte sáhnout na to, co vám to vyvolá. Pak už ten šuplík můžete kdykoli otevřít. Pro mě je spouštěčem dopis Milady Horákové na rozloučenou, na což jsem přišla při natáčení seriálu Poldové a nemluvně. Byly tam vypjaté scény a my jednou takovou právě začínali, naprosto proti chronologické logice, kdy máte do určitého rozpoložení šanci vygradovat. Řešila jsem, jak to udělat, a náhodou jsem narazila díky filmu Milada na ten dopis, který ještě ke všemu načetla Libuška Šafránková. A bylo to.
Vybavíte si z dob studií něco, na co vzpomínáte nerada?
Třeba na jednu hlášku nejmenované profesorky, která prohlásila, že jestli bude moje kariéra velká jako můj zadek, bude ze mě jednou velká herečka. (smích)
Tohle se řeší na konzervatoři?
Bohužel ano. Tomuto je ale vystavovaná většina studentek herectví. Náběhem na bulimii a anorexii jsme si víceméně prošly všechny. Já paradoxně zhubla asi deset kilo až po konzervatoři, když už to pro mě přestalo být podstatné.
Vzpomenete si ještě dnes na váš absolventský monolog?
Samozřejmě. Byl to monolog služebné Emílie z Othella, ve kterém se mimo jiné rozebírají společensky nepřípustné situace a hříchy, jako je třeba nevěra. Emílie vše pak uzavírá slovy, že pokud by už něco takového dopustila, tak by si to pak ale i odpustila, což se mi moc líbilo.
Jde o vaše životní krédo?
Svým způsobem ano. Nešla bych vědomě proti morálce, ale když už se něco takového stane, člověk by si to měl opravdu odpustit. Výčitky jsou toxické emoce, a ty poškozují zdraví.
Jak jste na tom s trémou?
S tou jsem si prošla několika fázemi a troufám si říct, že s ní už dnes umím pracovat. Díky ní jsem ale možná i našla takový malý klíč k herectví, možná to bylo už během přijímaček na konzervatoř. Byla jsem natolik ztrémovaná a v křeči, abych vše udělal správně tak, jak se má, až mi to vůbec nešlo. Jediné východisko bylo ze sebe dostat něco opravdově pravdivého, co bylo sice herecky nedokonalé, ale ve finále daleko přesvědčivější. A o tom herectví hlavně je. Ostatně nejen herectví, ale i skutečný život sám.
Proč jste po konzervatoři nenastoupila do stálého angažmá?
Hodně jsem řešila, zda se jít takzvaně „vyhrát“ na oblast, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Výjimkou by pro mě byla asi jen ostravská Aréna, ale z té jsem nabídku nedostala. Navíc jsem chtěla spíš točit, což by angažmá v oblastním divadle hodně komplikovalo.
Pódium Národního divadla jste ale okusila.
To bylo ještě na konzervatoři. Bylo nás tenkrát osloveno jen pár vyvolených z ročníku a obsadili nás do rolí jepic v přestavení Ze života hmyzu, což bylo úžasné. I když byla naše role vskutku jepičí, zažít tuhle scénu stálo rozhodně za to. Pochopila jsem, že na velké scéně se cítím moc dobře, a doufám, že mě nějaká taková ještě čeká.
Jak se vám vůbec líbí dnešní moderní pojetí divadla?
Moc. Vím, že toto přináší mezi divadelníky velkou diskusi, ale bylo to tak odjakživa. Starší generaci se nikdy moc nelíbilo, co přinášela ta nová, protože to prostě bylo jiné. Historie se opakuje stále dokola. Co se týká Národního divadla, to by přece mělo především vychovávat nové generace herců a diváků. Proto se jmenuje Národní!
Máte nějaký herecký vzor?
Je to Dana Medřická, kterou jsem bohužel neměla možnost naživo potkat. Když jsem viděla záznam její Kočičí hry, byla jsem úplně konsternovaná. Pro mě to byla její životní role.
Která z vašich dosavadních rolí byla zatím tou vaší nej?
Asi role kněžny v představení Arkádie od Toma Stopparda, kterou jsme hráli ještě na konzervatoři. Díky premiéře jsem se navíc blíž seznámila s Karlem Schwarzenbergem, který se později stal mým kmotrem při biřmování.
Anna Jiřina Daňhelová
Pocházíte z věřící rodiny. Jakou roli ve vašem životě hraje víra?
I s vírou to u mě bylo třeba jako s klavírem. Ke křesťanství jsem byla vedená od malička, ale svou vlastní cestu jsem si našla až později, když už jsem se mohla svobodně rozhodnout.
Na kterých pódiích vás můžeme momentálně vidět?
Momentálně jsem v obsazení zájezdovky s názvem Co takhle ke zpovědi, kterou hrajeme s Petrem Nárožným. V Divadle Na Fidlovačce hraju v Šakalích létech a nechala jsem si dětské představení Dobrodružství Toma Sawyera, které hrajeme v pražském Gongu.
Hrát pro děti je prý ale hodně náročné.
Musíte udržet jejich pozornost, to je na tom to nejtěžší, a pro herce je to obrovská škola. Náročnější než dětské publikum bývá ale spíš jejich pedagogický doprovod. Už jsme několikrát zažili, že si paní učitelky sedly zády k jevišti a okřikovaly ty děti, které měly tendenci vyrušovat. A to bylo peklo.(smích)
I když je vaší doménou herectví, k hudbě se stále vracíte. Na YouTube je ke shlédnutí hned několik vašich videoklipů...
Muziku nikdy nechci úplně opustit, je to něco jiného než herectví. Tam jsem naopak sama za sebe, což mě taky baví. Navíc je to mé hobby, což mi dává obrovskou svobodu dělat si věci po svém. I když ovládám hru na klavír, hudbu si sama neskládám a texty taky radši nechávám na profících, i když jsou většinou na moje náměty. V budoucnu bych chtěla rozjet koncerty a vydat svou vlastní desku, a moc se na to těším!
Anna Jiřina Daňhelová
Hrála jste v seriálech Ulice i Modrý kód. Sledujete se v televizi?
Někdy ano, daleko raději se ale dívám na zahraniční televizní seriály, jako jsou teď La casa de papel nebo Hollywood. Ten první zmíněný je opravdu neskutečný, nedivím se, že se stal světovým hitem.
Kdo byla vaše oblíbená postava?
Jednoznačně Lisabon. Není prvoplánově krásná, a má nádherné vrásky! Líbil se mi její příběh i to, jak hrála. Podle sociálních sítí je samozřejmě světovou jedničkou hrdinka jménem Tokio, ta mě ale moc nebavila. Je pro mě příliš prvoplánová.
Zmínila jste Hollywood, nechystáte se tam vyrazit na zkušenou?
Vůbec to nevylučuju, ale na to mám myslím čas. Na toto chci být ale víc připravená, a rozhodně bych v této fázi už nechtěla jít klasickou cestou obcházení nekonečných castingů a mezitím navštěvovat kurzy jógy, což je běžná praxe, o které jsem už párkrát slyšela. Co vím, tak skutečně prorazit se tam od nás zatím nikomu moc nepodařilo, možná to souvisí s takovým tím prokletím Východu.
Co máte přesně na mysli?
Navzdory všem ambicím a přesvědčením, že by mohly být věci i jinak, v sobě máme zřejmě zakořeněno, že existuje určitá hranice, přes kterou se nelze dostat. Asi to souvisí s režimem, ve kterém vyrůstali naši rodiče. Já už se v něm sice nenarodila, ale myslím, že bude nějakou dobu trvat, než toto z dalších generací vymizí. Po konzervatoři jsem strávila dva měsíce na studiu evropské kultury a angličtiny v Oxfordu a jen jsem zírala, z jakého těsta byli moji spolužáci. Naprosto o sobě nepochybovali a neuspět pro ně bylo něco absolutně nemyslitelného, což mě fascinovalo. Všechno je prostě možné.
