Jak se těšíte na letní divadelní scénu?
Tak za prvé se už opravdu moc těším, za druhé jsem zvědavá, jak mi zafunguje mozek. Tedy jestli ta příliš dlouhá, vlastně čtyřměsíční přestávka nezpůsobí nějaké kolize. Nicméně doufám, že bych se i z nich dokázala na jevišti vylhat, zvlášť když jsem jednu ze dvou her, které na Hvězdném létě hraji, sama napsala. Mám na mysli Veletoč. Ve druhé komedii Sbohem, zůstávám! máme s báječnou Janou Paulovou už hodně moc spoluautorských míst, hrajeme ji dlouho a často si říkáme, kolik jsme tam vnesly svých replik a vložily fórů, že by se francouzská autorka měla s námi podělit o tantiémy. (smích)
Když si procházíte v hlavě různé pasáže, nacházíte místa, u kterých váháte, zda jsou správně?
To se mi stává, hlavně když píšu anglická slova. Jsou tam dvě „r“, nebo ne? Je tam dvojité “w“? Pokud jde o texty rolí, u nich vždy záleží, jakou volnost mi nabízejí. Největší mám samozřejmě u těch autorských, ale například v představení Audience u královny improvizuji jen nerada, i když se mi to taky občas přihodí. A musím přiznat, že mě vždycky milá Lucie Brychtová, skvělá zpěvačka a také naše nápovědka, chválí: „Řekla jsi to jinak, ale bylo to přesný.“ Takže zatím ta synonyma v hlavě mám. Jde o to, jak dlouho mi v ní zůstanou.
Kdy jste angličtinu naposledy využila?
Naposledy jsem mluvila anglicky v jedné reklamě, kterou režírovala Alice Nellis, s níž moc ráda spolupracuji, ať už mi navrhne cokoliv. Proto jsem výjimečně souhlasila i s reklamou, které jinak nedělám. Navíc mi slíbila, že to půjde jenom někde v Asii. Takže jsem kývla a až potom jsem zjistila, že ve scénáři mám docela obsáhlý anglický text. Nakonec jsem ho nějak dala. Najali si jednoho Američana, který měl za úkol kontrolovat moji výslovnost, a ten mě na závěr pochválil. Alice pak křičela: „Jé, odteď tě budou obtěžovat všechny zahraniční produkce, jak mluvíš dobře anglicky.“ Bylo to vlastně docela příjemné. Jinak jsem toho v angličtině moc nenahrála.
Přesto máte zahraniční produkce ráda, sledujete seriály na Netflixu. Kdyby vás oslovili právě oni, nechala byste se zlákat?
Máte-li na mysli zahraniční filmovou spolupráci, já jsem hned po té reklamě dokonce jednu nabídku dostala, a to od režiséra Skleněného pokoje, ale scénář se nakonec zredukoval a moje postava vypadla. Když se mě tam zeptali, jestli mohu mluvit anglicky, hned jsem odpověděla, že ano. Nicméně konkrétně Netflix tu a tam využiji, je to určitě šikovná záležitost, ta možnost si vybrat filmy podle své chuti. Já si jako první našla seriál, hrála v něm Jane Fondová s jednou kouzelnou partnerkou, jejíž jméno si nepamatuji…
Lily Tomlinovou...
Je to možné, měla takové afro účesy a kostýmy a ten seriál Grace and Frankie byl úžasný, opravdu mě zaujal. Zhltla jsem ho rychle, jela jsem díl za dílem a vlastně mi do velké míry usnadnil první etapu mých koronavirových prázdnin. Když jsem se dodívala na poslední díl, ještě jsem chtěla, aby seriál pokračoval, klidně bych se dívala dál. A zopakovala jsem si Irčana, kterého jsem si kdysi stihla pustit jen do půlky. Takže nedávno jsem ho dala celého, ale teď už zase mám méně času se tomu věnovat. Navíc mi rodina vypověděla kolektivní předplatné. Prý se na to téměř nedívají.
Na který váš film nebo divadelní záznam jste se naposledy dívala? Dokážete se na sebe vůbec koukat?
Já jsem se teď studijně dívala na televizní nahrávku divadelní hry Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi. Jde o monodrama, které jsem hrála na Vinohradech. Potřebovala jsem v něm najít nějaké opěrné body pro svou novou hru, na které jsem během karantény pracovala.
Odnesla jsem si z toho dva zásadní dojmy. Jednak jsem si řekla: „Já jsem byla taková hezká!“. (smích) Abyste rozuměli, já si v životě takhle nikdy nefandila, ale s odstupem těch možná čtyřiceti let mi připadalo, že mi to tam sluší, možná taky proto, že jsem byla pěkně nalíčená. A za druhé jsem se divila, jak jsem to všechno uměla. Ta hra byla nepřetržitým řetězem textu, k tomu dodržovat aranžmá, náležité pohyby a úkony, všechno tohle jsem zvládala! Takže já se nakonec stávám fanynkou sama sebe! (smích)
Na druhou stranu teď jsem třeba viděla film Pane, vy jste vdova! a tam jsem se na mnoha místech kritizovala. Ale ta Steinová se mi moc líbila. Ještě mám velmi neostrou pracovní nahrávku Kočičí hry z Divadla Na zábradlí, u které si pořád slibujeme s Evou Holubovou, že se na ni po letech podíváme. Když jsme ji ještě hrály, režisérka Olga Sommerová mi opakovaně navrhovala, že ji natočí, připraví profesionální záznam. A já byla tak hloupá, že jsem to odmítla. U takových nabídek vždycky říkám: „Jo, a co když to budu zrovna hrát s mnoha chybami a už to tak jednou pro vždy zůstane zaznamenané!“ Podobnou situaci jsme nedávno řešili i u Audience u královny v Národním divadle.
Když se vrátíme ke zmiňovanému filmu Pane, vy jste vdova!, co jste tenkrát považovala za nejbláznivější scénu, kterou máte zahrát?
To vám snad ani nepovím, já jsem totiž tehdy byla tak drze sebevědomá, že jsem si říkala, že všechny ty bláznivé scény lehce zvládnu. Také díky veliké podpoře absolutní důvěry Miloše Macourka a Václava Vorlíčka, kteří mě povzbuzovali tvrzením, že kdybych roli odmítla, nebudou film točit. Každý natáčecí den samozřejmě přinesl docela těžký úkol, při němž jsem musela projevit určitou zdatnost.
Dneska se ráda dívám třeba na moment, kdy uklouznu po korálech a upadnu. Herecký pád nesmí obsahovat ani náznak opatrnosti, to musí být prostě buch a hotovo! Jak mi nohy vylítly do vzduchu, to už by mi dneska asi nešlo. Už by se ve mně projevila opatrnost, že bych si třeba mohla nalomit kyčel. (smích)
Navíc já v posledních letech nemám o pády nouzi, naštěstí všechny dobře dopadly. Asi mám dobře živené kosti, protože jsem je odnesla maximálně modřinou. Ale tenkrát při natáčení jsem se neobávala ničeho. Měli jsme hlavně dobrý pocit, že to rozhodně bude pro diváky švanda, a ten vás udržuje ve zdatnosti a neustálé radosti z natáčení.
Když jste nedávno natáčela film Teroristka, musela jste se naučit zacházet se zbraní. Nemáte někdy chuť zajít si na střelnici?
Jedinkrát před tím, to jsem byla ještě tak o třicet let mladší, mě pan dirigent Libor Pešek vzal na střelnici a já tam pak chtěla chodit pořád. Ten zážitek mě přitahoval. Zaučení před natáčením Teroristky bylo rychlé, netrvalo možná déle než dvě hodiny. Potom jsem se musela naučit s brokovnicí, protože ta se vymyslela až při samotném natáčení. Dohodla jsem se s milým panem režisérem Bajgarem, že natočíme obraz, kde sedím doma a dokola si ji rozebírám, bylo potřeba předvést konsternované oběti nečekané šikovné obraty. Nečekané od spořádané učitelky v důchodu.
Janžurová: Vnoučata už chápou humor z mých scének |
Tohle místo mě na filmu hodně baví a myslím, že jsem ho zvládla dobře, tady se můžu pochválit. Oni mě vlastně nesměli učit zacházet se zbraněmi úplně dokonale, aby to před kamerou bylo pravdivé – že má moje postava ten předmět poprvé v ruce a moc si s ním neví rady. Puška je vlastně krásná věc, ale asi bych nedokázala vystřelit ani na zvířátko, natož na člověka.
Dočetl jsem se, že Iva Janžurová se chce dožít stovky. Už na to máte nějaký plán?
(smích) To jsem se dopustila takového fóru, když mi někdo položil překvapivý dotaz, zda bych se chtěla dožít stovky. To nebylo z mé hlavy, já bych se nic takového neodvážila tvrdit. Odpověděla jsem: „No chtěla, ale musel by mi někdo slíbit, že o tom budu vědět.“ (smích) To je celý. Takže ne že bych měla takové přání a chtěla jím zatěžovat Pánaboha. Jednou jsem byla u léčitele, ten se na mě zadíval, sotva jsem vešla, a hned mi sdělil: „Vy tady s námi budete dlouho!“. Jak tady bude dlouho on, aby tu věštbu podpořil svým magickým odhadem, to je ještě otázka.
Na co byste čtenáře ráda pozvala na letní scénu pod Žižkovskou věží? Na co se nejvíce těšíte?
Těším se na obě komedie, které si tam letos zahraji. Na Sbohem, zůstávám! i na svůj Veletoč. V podstatě můžu říct, že se těším na každé představení, které vyjde a u kterého můžu předpokládat, že se lidi dobře pobaví. Moc jsem toužila si na této scéně zahrát i inscenaci Božská Sarah, protože se odehrává na terase nad mořem, takže k letnímu večeru v přírodě by se náramně hodila. Jenže moji chlapečkové, herečtí kolegové Igor Orozovič a Kryštof Hádek v době, kdy se repertoár stavěl, nenašli termín. Chtěli přes léto cestovat, ale kvůli koronaviru stejně nikam nepojedou, takže by nakonec ten termín měli. Ovšem to už zas nebyly volné dny v programu. Čili na Božskou Sarah můžu čtenáře pozvat zase až po prázdninách do Divadla Kalich.
Málem bych se vás nezeptal, jak odpočíváte, když zrovna nehrajete?
Já bych odpočívala ráda, ale jde mi to špatně. To je snad jediné, co neumím! (smích)
7. února 2020 |
