Dva měsíce doma bez reálného kontaktu s publikem, to je pro každého umělce těžké období. Václav Noid Bárta jej alespoň využil k práci, na kterou by jinak zřejmě neměl tolik času. „Jako zpěvák jsem sice nefunkční, ale jako kameraman a režisér jsem teď funkční velice. Pořád pracuji na různých klipech,“ říká v rozhovoru pro týdeník 5plus2 muzikant, kterého zaměstnává mimo jiné i vlastní nahrávací společnost. Do studia se navíc může zavřít přímo u sebe doma.
Ve vašem případě domov nahrazuje nejen pracoviště, ale i sportoviště. Na zahradě jste si prý vytvořil dokonce venkovní posilovnu. Měl jste v plánu opustit karanténu jako kulturista?
Bohužel teď musím povinně odpočívat. Stalo se mi, že v prvních týdnech tréninků, kdy jsem se do toho opravdu opřel, jsem si přetížil obě ramena a přivodil jsem si zřejmě nějaké zranění. Už čtrnáct dní kvůli tomu nespím, protože to pekelně bolí uvnitř svalů. Musel jsem zpomalit, což mě hrozně štve. Výsledky se totiž začaly ukazovat hodně rychle. Tím, že člověk má najednou čas hodně spát a pravidelně jíst, začalo tělo v pozitivním slova smyslu doslova šílet a viditelně získávat lepší formu. Jakmile se se dám do pořádku, zase se do toho pustím naplno a vylezu z karantény jako zvíře. (smích)
Naštěstí vaše hlasivky žádnou újmu neutrpěly. Když totiž říkáte, že jako zpěvák jste během zákazu volného pohybu nefunkční, není to tak úplně pravda. Díky projektu Hudební divadlo Karlín živě jste si několikrát zazpíval sice před prázdným hledištěm, ale zato před několikatisícovým internetovým publikem.
Z toho jsem měl obrovskou radost a veřejně musím poděkovat našemu řediteli Egonu Kulhánkovi a jeho týmu. Dali šanci pomoct lidem, kteří to opravdu potřebují – to znamená dědečkům a babičkám, již jsou nejvíc ohrožení, protože lidé, kteří sledovali přenosy, a firmy mohli zároveň přispívat finančními i hmotnými dary na nákup zdravotnického materiálu. A druhá věc je, že nám umělcům dal šanci vypadnout z domova a zazpívat v budově divadla, kterou všichni tak milujeme.
Neznervózňovalo vás zpívat do prázdných řad?
Víte, mně stačí, že v tom divadle jsem. I když lidé nebyli fyzicky přítomní, věděl jsem, že se jich třeba deset tisíc dívá. Z toho jsem měl hrozně dobrý pocit. Prázdné hlediště mi nevadí možná proto, že když běžně hrajeme divadlo, nikdy se nedívám do lidí. To dělá špatný herec, pokud to tedy není v roli. Vždycky se dívám takzvaně mezi bohy, což je místo u čela balkónu.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Vraťme se ještě k té fyzické kondici. Má původní narážka na kulturistiku byla záměrná, protože v loňském roce jste se po více než dvou letech příprav zúčastnil oficiální soutěže Men’s physique. Vždycky jste měl blízko k bojovým sportům, jak vás napadlo pustit se do něčeho tolik odlišného?
Bojové sporty můžete provozovat prakticky v jakémkoli stavu. Pokud se nepřipravujete na zápas, jdete si dvakrát týdně zaboxovat s kamarády a je to taková hra. Ale tohle – stát se takovým „kinderkulturistou“, jak bych to asi popsal, to už musíte opravdu zatnout. Znamená to, že musíte pravidelně cvičit, ale hlavně musíte úplně změnit životosprávu. U mnoha mých známých a kamarádů je právě tohle velký problém. Všichni sice cvičí, ale jenom cvičení znamená třicet procent výsledku. Zbytek je strava, nekouření, nepití a dodržování režimu. A to je u umělců strašně těžké.
Jak se to povedlo vám?
Před třemi lety jsem podstatně změnil svůj život a řekl jsem si: Už dost, cpát do sebe fast foody a večer se opít v divadelním baru, to už stačí, máš dítě, tak už by to chtělo trochu klid. No a když už jsem se rozhodl pro změnu, tak jsem ji udělal kompletní. Podepsal jsem spolupráci s jednou firmou a v rámci smlouvy jsem se zavázal, že moje tělo totálně změníme. Nastoupili jsme na přísný řád a výsledkem bylo, že po téměř třech letech jsem se mohl postavit na pódium mezi ostatní soutěžící.
Prvni foceni pro charitu❤️
Jak jste se mezi nimi cítil?
Vlastně ani nevím. Samozřejmě jsem věděl, že ti kluci jsou daleko lepší než já, byli o dost mladší a věnovali se tomu daleko lépe a poctivěji. Byl jsem mezi nimi prakticky nejmenší. Výsledek soutěže pro mě ale už nebyl to hlavní. Cíl pro mě byl dostat se tam a stoupnout si mezi ty kluky, aniž by to bylo úplně trapné. Skončil jsem předposlední, což mi vlastně udělalo obrovskou radost. Kdybych byl poslední, mohlo to být tak, že bych od ostatních byl kilometr daleko, ale tím, že jsem nebyl až úplně na konci, jsem se s nimi mohl porovnat.
Příprava na klasické kulturistické soutěže je hodně drastická. Jak je to v případě kategorie men’s physique?
Dostal jsem se na 75 kilo, což je asi o třináct méně, než mám aktuálně. Musíte se totiž zbavit veškerého tuku. Na mně ho nakonec zůstala jen necelá dvě procenta. Musíte se navíc ve finále úplně odvodnit, takže poslední týden jsem se zbavil asi čtyř kil vody. To jste pak vyschlý jak králík.
Další dítě jsem nejdříve konzultoval s dcerou, říká Václav Noid Bárta |
Upřímně, zní to hrozně. Hodláte to ještě někdy podstoupit znovu?
No vlastně... Tímhle svým krokem jsem inspiroval kamarádku Ivu Pazderkovou, která zatoužila si to vyzkoušet a řekla, že příští rok půjde do soutěže také. Trochu se jí to zkomplikovalo, protože měla zlomené rameno a nemohla pořádně cvičit. Nicméně jsem jí řekl, že jestli do toho opravdu půjde, tak ji podpořím a absolvuji to znova. Sice je pravda, že u mála svých kolegů v branži vidím takové odhodlání jako u ní, ale myslím, že to stejně neklapne. Aspoň v to doufám. (smích)
Od doby, kdy jsme spolu před čtyřmi lety dělali naposledy rozhovor, se toho u vás hodně odehrálo. Jiný životní styl, nová partnerka, na podzim se vám navíc narodila druhá dcerka a jiná je i vaše tvorba. Poslední album s názvem Zem inspirovala myšlenka krásy planety a ochrany přírody. V čem vidíte největší změnu vy?
Naprosto ve všem. Neudělal jsem žádnou postupnou nebo malou změnu, ale obrovskou, a to prakticky ze dne na den. Myslím, že mi k tomu napomohl paradoxně i rozvod. Tak strašně jsem se naštval na všechny ty věci, které mi byly vyčítány, že jsem je všechny odhodil a zbavil se jich. Byl to impuls ke změně. Dneska jsem za to šťastný, takže všechno špatné je vlastně k něčemu dobré. Mám pocit, že právě teď mi život svým způsobem začal, a když se ohlížím zpátky, tak bych si za spoustu věcí nafackoval. Hlavně za to, jak jsem se choval k sobě. Když vám to říkají druzí, tak to nemá efekt, každý člověk si na tohle musí přijít sám.
Václav Noid Bárta ■ Narodil se 27. října 1980 v Praze. Pochází z muzikantské rodiny, jeho otec je textař a režisér a matka je zpěvačka. |
Říká se, že pro umělce je nejvíc inspirativní období trápení, psychické nevyrovnanosti... Nemáte teď ve vší té spokojenosti trošku tvůrčí krizi?
Přesně tohle jsem si myslel také a podle toho jsem žil. Je to takové klišé, které se mezi umělci drží. Řeknu vám to asi takhle, jsou to naprosté kecy. Když mi tohle dnes někdo tvrdí, tak se úplně vytočím. Za ty tři roky, co mám čistou hlavu a nepropadám žádným uměleckým splínům a podobným s prominutím hovadinám, jsem udělal víc práce než za předchozích deset let. A myslím, že daleko kvalitnější a srozumitelnější práce.
S tím se vlastně pojí další klišé, a sice že múzy pomáhá přilákat alkohol.
Ano, to je další nesmysl. Když jsem nastoupil do muzikálů, bylo mi jednadvacet let a všichni starší kolegové mi tehdy tohle tvrdili. Žil jsem v tom, že bez alkoholu nemáte ty potřebné emoce, že je inspirativní, dává člověku euforii, takže se mu líp hraje... Roky jsem tomu věřil, a i když to nepřerostlo do žádného obrovského problému, tak jsem to tak praktikoval. Proto to jediné, čeho jsem se bál v momentě, když jsem se rozhodl přestat s pitím, bylo to, že na jevišti nebo na koncertech přijdu o emoce. Stačilo první vystoupení bez alkoholu a uvědomil jsem si, že je to naopak mnohem lepší, všechno máte pod kontrolou. Kdepak, alkohol vám nic nedá. Jenom sebere. Vy máte možná pocit, že jste lepší, protože jste v euforii, ale když se pak podíváte na nějaký záznam, zjistíte, že vypadáte jako opilá troska na jevišti.
Dostal jste se někdy do fáze, kdy jste alkohol potřeboval?
Naštěstí jsem ho nikdy nepotřeboval. Nikdy jsem se nedostal do stavu, kdy bych se bez něj klepal, nechtěl vyjít mezi lidi nebo ho používal jako nějaké antidepresivum. To díky bohu vůbec. Když použiju přirovnání ze sportovní branže, tak jsem ho používal spíš jako náčiní. Zkrátka prostředek k tomu, aby mě moje práce víc bavila. Byla to hloupost. Dneska si ji užívám daleko víc.
Intenzivněji si dnes užíváte také roli otce, a to už dvojnásobného. K dcerce Terezce na podzim přibyla malá Eliška alias Elza. Holky jsou u vás už v pořádné převaze.
To máte pravdu a je to skvělé! Když mi moje Eliška (partnerka, tanečnice Eliška Grabcová, pozn. red.) řekla, že čekáme miminko, hned jsem doufal v holčičku. Sice mi všichni říkali: „Tak to bude konečně kluk! Ty už se těšíš na Vašíka, vid?“ Jenže já jsem si prostě tajně přál, aby to byla další dcerka. Holčičky jsou takové křehké, člověk si říká, že kvůli nim musí být opravdu chlap, aby se měly o koho opřít. Mám díky nim koho chránit, o koho se starat, a to mě naplňuje asi ze všeho na světě nejvíc.
27. ledna 2018 |
