„Když jsem byla malá a měla jsem jít k doktorovi, hystericky jsem křičela, že nikam nejdu a křečovitě se doma držela zábradlí. Dneska se to tou nemocí změnilo a už jsem tam jako doma, tam se naopak držím zábradlí a čekám, až mě doktoři odtáhnou domů,“ řekla s lehkou ironií zpěvačka.
Navzdory své nemoci a náročné léčbě se vydala na turné. Doktoři jí řekli, že má dělat to, co zvládne. „To znamená, že pokud bych cítila, že už to nezvládám, tak je to přes můj limit a musela bych přestat a zrušit koncert, ale to se zatím naštěstí nestalo,“ uvedla s tím, že je to na jednu stranu náročné, ale zároveň nabíjející.
„Práce je odjakživa i mým koníčkem a přestat dělat něco, co naplňuje devadesát procent mého času, by bylo spíše kontraproduktivní. Navíc jsem po tátovi děsný workoholik,“ prohlásila dcera muzikanta Felixe Slováčka, která si píše písničky sama. „Takže se musím neustále udržovat v chodu a zaměstnávat takto svou mysl.“
Svůj stoprocentní výkon v současnosti považuje zhruba tak za sedmdesát procent toho, co předvádí za normálních okolností.
Slováčková také prozradila, jaká byla její reakce, když se od lékařů dozvěděla diagnózu. „To byl takový ten den, kdy vám ujede autobus, do toho šlápnete do něčeho, také vám sdělí, že vám výplata přijde až za tři dny a nakonec to, že máte rakovinu. A vy si jen říkáte: Ježíš, co dělám špatně? Tak jsem se nejdřív začala smát a říkám si, co se děje. Ten šok, kdy mi došlo, že je to vážný, přišel v momentě, kdy mi paní doktorka sdělila, že musím již za týden nastoupit na chemoterapii. V ten okamžik jsem se strašně rozbrečela. Ne proto, že mám takovou nemoc, ale když mi došlo, co to bude obnášet,“ přiznala.
Podle zpěvačky po oznámení vážné diagnózy člověk neví, co ho čeká a pocítí obrovský strach. Nikdo mu také nemůže dopředu říct, jak to bude jeho tělo snášet. „V tom okamžiku bych dala cokoli za to, kdybych měla někoho v mém věku, kdo by se mnou o tom mluvil,“ řekla a připustila, že právě proto o nemoci otevřeně promluvila.
Anna Julie Slováčková v pořadu Rozstřel (20. listopadu 2019)
„S nemocí jako takovou jsem se srovnala docela rychle, ale nikdy jsem se nevypořádala právě s tím strachem z toho, že ležíte na onkologii a nejednou do vás začne téct hnusná oranžová tekutina, ze které vám vypadnou vlasy a nemůžete s tím nic udělat. Ten moment, kdy je tam člověk sám a neví, co ho čeká, je nejhorší,“ uvedla.
A její rada těm, které potká něco podobného? „Hlavně se nepos*at. Protože když si člověk začne promítat ty nejhorší možné scénáře toho, co může nastat, jen si tím ublíží. Hlavní je udržovat si pozitivní mysl a nebýt na to sám, nebát se říct si o pomoc a naopak se obklopovat blízkými lidmi, na které se může obrátit a nevnímat to tak, že někoho obtěžuje,“ dodala.
19. listopadu 2019 |
