RECENZE: Iggy Pop se osvobodil od rocku, občas se však zadýchává

Nové album Iggyho Popa s názvem Free je ideální poslechovou záležitostí pro nadcházející podzimní dny. Jde o sbírku písniček, kterým místo řezavých kytarových riffů dominuje zvuk trubky.

Střepy, kterými se svého času Iggy Pop na koncertech řezával, už dávno smetl čas. Na novém albu Free žilnatého rockového bouřliváka opět nacházíme ve zklidněné poloze.

Iggy Pop už se dávno dostal do stadia, kdy nemusí nikoho o ničem přesvědčovat, může si – a taky tak zhusta činí – dělat, co chce. Zároveň se ale zuby nehty brání škatulce „žijící klasik“, který čas od času vydá „nějaké“ album, dobré akorát tak, abychom si ho párkrát poslechli, uznale pokývali hlavou, zařadili je do sbírky a pro příště se znovu vraceli k málem kanonizované klasice: The Stooges, The Idiot, Lust For Life a tak dále.

Iggy je dalek toho strčit sebe sama do vitríny a nechat se oprašovat. To radši udělá nějaký úkrok stranou, něco nečekaného. Patří sem i celkem nečekaný comeback jeho kapely The Stooges v roce 2007, kdy vyšlo album The Weirdness, na které o šest let později navázal deskou Ready To Die. Patří sem album Skull Ring (2003), na které si přizval popové punkery Green Day a Sum 41 a zpěvačku Peaches.

A patří sem i nahrávky Préliminaires (2009) a Apres (2012), na nichž byl ovlivněný jazzem, Francií a na prvním jmenovaném se nechal inspirovat dílem spisovatele Michela Houellebecqa.

A samozřejmě i hostování na albu Music Complete britské kapely New Order, konkrétně v písni Stray Dog. Mimochodem, název téhle písničky lze přeložit jako Toulavej pes. To na Iggyho Popa sedí jako máloco.

Na Free se Iggy Pop opět posunul někam jinam. Než aby navázal na předchozí desku Post Pop Depression (2016), kterou připravil s Joshem Hommem ze skupiny Queens Of The Stone Age, jaksi se opět vrátil v čase a dodal deset písniček, jimž dominuje klid, rozjímavá atmosféra, zvuk trubky a celé se nesou v duchu prvních vyřčených slov v úvodní a zároveň titulní skladbě: I wanna be free. Chci být svobodný.

A Pop je. Alespoň na tomto albu, i když je ona svoboda občas vykoupena okamžiky, kdy se při poslechu neubráníte pocitu nepatřičnosti. Tedy na rovinu řečeno, tohle není žádný rockový nářez. Skladbě Loves Missing sice dominuje výrazný kytarový riff, ale jako by z ní bylo znát, že ji Pop na album zařadil jen aby se neřeklo a už se těší na to, až se ponoří do mnohem klidnějších vod. Třeba jako v následující Sonali, kterou pohánějí vpřed roztřepané beaty a vznáší se ve snivé atmosféře mimo čas. Následuje fórek James Bond, vystavěný na výrazné basové lince, která se omotává kolem uší jako kočka, lísající se k vám ve snaze vyloudit pamlsek.

Takto je Iggy Pop přijatelný, horší je to ovšem v momentech, kdy se snaží být za croonera, tedy procítěného pěvce typu Franka Sinatry, na což ovšem nemá hlasové vybavení. Exemplárním příkladem je píseň Page, kde celkem pěkný a atmosférický hudební podklad naráží na ne úplně příjemné Popovo vibráto. V tomhle okamžiku deska překračuje čáru dobrého vkusu a zabředá kamsi do hájemství dojímání se nad sebou samým.

Free

60 %

Iggy Pop

Poněkud rozpačité je rovněž moralizování We Are The People, spíš odříkané než odzpívané, které při opakovaných posleších nutí hledat tlačítko skip.

Naštěstí je tu ale velmi působivé finále, temná a sugestivní The Dawn. Zde je Pop, jak ho chceme slyšet. Majestátní, respekt vzbuzující, ošlehaný vším možným, co je možné prožít. A i když Free nepatří a nebude patřit k vrcholům jeho diskografie, stále je třeba s ním počítat.