Kde se ve vás vzala vášeň pro cestování?
Vlastně nevím, ale ráda poznávám nové věci. Od dětství jsem neustále v pohybu, nevěnuji se sice žádnému sportu, ale jsem spokojená, když se pořád něco děje. Moji rodiče vždycky říkali, že mám vrtuli u zadku, což mě myslím přesně vystihuje.
Cestovala jste v dětství s rodiči?
Bohužel ne, doba byla jiná, neměli jsme ani auto, ani chatu, když se někam jelo, tak autobusem nebo vlakem. Jako malá jsem s nadšením lezla po stromech, koukala jsem se ze shora na svět, a protože jsem holka z vesnice, vždycky jsem chtěla vědět, co je za obzorem. A to mi zůstalo dodnes. Vždycky ráda vylezu někam na kopec, rozhlížím se a láká mě podívat se dál a dál.
Když vyrážíte s manželem do ciziny, jezdíte jen sami dva?
To je různé, někdy jedeme s kamarády, jindy si necháme cestu společně zorganizovat, no a po Evropě, kterou už poměrně znám, se vydáváme jen tak sami dva. Sedneme do auta a na blind někam vyrazíme.
Kdo z vás dvou je hlavní tahoun a organizátor výletů?
To jsem já. Když si vymyslíme nějakou cestu, naplánuji ji a zamluvím noclehy. Mě tato produkční práce baví a manžel je šťastný, že si to beru na starost, ale ve vášni pro cestování jsme stejně naladění. Touha poznávat nová místa v něm je také. Myslím, že on i moje generace jsme toho v tomto směru moc zameškali, tak teď všechno doháníme.
Vydáváme se na nová místa, ale jsou i oblasti, kam se ráda opakovaně vracím, což je třeba francouzská Provence. Tam můžu strávit celé léto, pokaždé v jiné vesnici a pořád se mi tam bude líbit. Lidé si tam na nic nehrají, mají čas si jen tak sednout k vínu, jsou přátelští. S nadšením přijímám způsob života místních obyvatel v oblastech, kde se ocitám.
Což je asi jedna z podmínek, aby vás cestování bavilo. Nikdy vás v cizině nic nerozhází?
Ne, já vím, že v Brazílii nebo v Karibiku nemůžu po nikom chtít, abychom se sešli včas. Když se řekne, že sraz je v sedm, tak v půl osmé tam začnou přemýšlet, že by asi měli vyrazit. První dva dny mi takové věci lehce vadí, to bych lhala, že ne, ale pak si zvyknu a je mi to jedno, přistoupím na jejich styl života. Jsem spokojená, že tam můžu vegetovat v kraťasech, v tričku, s batohem na zádech a jsem v naprosté v pohodě.
Umíte se přizpůsobit určitému nepohodlí?
Nemusím se ničemu přizpůsobovat, nejsem zhýčkaná ani v běžném životě, proto mi cestování nedělá žádné problémy. Nejedu ze zlaté klece někam do buše, abych poznala sama sebe. Dnes lidé vidí jen to, že mám pěkné auto a prstýnek na ruce od svého manžela, ale já jsem v životě nedostala nic zadarmo, tu svoji cestu jsem si prošla docela tvrdě. Znám se a vím, že jsem holka do nepohody, která si umí poradit. Dokážu vyměnit kolo u auta, a když budu jíst dva dny suché rohlíky, nebude mě to trápit. Nejsem rozmazlená a jsem za to na sebe pyšná.
O EMIGRACI JSEM NIKDY NEUVAŽOVALA
Kdy jste se poprvé dostala na Západ?
Bylo mi dvacet a s delegací filmu Mladý muž a bílá velryba jsme byli na Týdnu českých filmů ve Španělsku. Už když jsme cestou z letiště projížděli Barcelonou, to byl zvláštní pocit a pak jsem přišla do hotelového pokoje, vykoukla z okna a na protějších domech byly na oknech cedule s nápisy „Na prodej“. Nechápala jsem, co je tam na prodej, absolutně jsem nerozuměla tomu, že se tam byty prodávají. Já jsem v té době neměla kde bydlet, sehnat byt bylo něco nereálného, podnikaly se všemožné cesty k dosažení bydlení a tam byly byty na prodej! Ale kdo nezažil totalitu, ten to nepochopí.
Jak jste jako dvacetiletá vnímala rozpor mezi tím, co se u nás hlásalo o kapitalismu, když jste pak viděla realitu?
Já jsem ji viděla z perspektivy filmové delegace. Když nás pozvali do restaurace, kde byly i v dubnu čerstvé jahody a vůbec v obchodech byla spousta ovoce, zeleniny a jiného zboží, byl to pro mě naprosto jiný svět. Ale spíš než abych se radovala, že u toho můžu být, mi bylo smutno z toho, že takový rozdíl existuje, že to nikdy doma nezažiji a strávím zbytek života v temném Československu.
Nikdy jste neuvažovala o emigraci?
Ne, protože jsem měla svoji práci moc ráda, co bych v cizině dělala? Se svým povoláním bych se musela kvůli jazykové bariéře rozloučit. Už na konzervatoři jsem se ocitla v intelektuální rodině mého prvního muže Vadima Petrova a tehdy jsem „vyluxovala“ celou jejich knihovnu, včetně zakázané literatury. Kromě jiného jsem přečetla Doznání od Artura Londona a měla jsem o režimu jasno.
Mně ani tak nevadilo, že tady nebylo tolik zboží, že se tu na všechno stály fronty, ale trápila mě ta nesvoboda. To, že když nemám dobrý kádrový profil, nedostanu se na školu, když nemám rudou knížku, nemám angažmá v divadle. Režim vám neustále něco znemožňoval. Vyhazoval lidi ze škol, z práce, některým se děly hrozné věci.
Proč podle vás dnes spousta lidí na toto období vzpomíná nostalgicky s tím, že bylo lépe?
Samozřejmě jsme se neměli lépe, to je jen vzpomínkový optimismus. Ano, někteří nechtěli cestovat, stačil jim domeček, zahrádka, zavařování a zimu krásně přežili s marmeládami a paštikami, neměli potřebu svobody. Chápu, že když si spoustu věcí mohli ukrást v práci a důležité věci za ně řešil stát, tak se jim dnes nelíbí, že musí být zodpovědní sami za sebe, což svoboda obnáší.
Uznávám, že tehdy jsme měli víc času, častěji jsme se scházeli po domácnostech, dělaly se mejdany, abychom si mohli říkat, co si doopravdy myslíme, předávat si samizdatovou literaturu. Měli jsme společného nepřítele, peníze nás nerozdělovaly, protože jsme měli všichni tak nějak zhruba stejně, ale jinak to byla doba strachu.
Když jste dnes v zahraničí, berete cestování automaticky, nebo si vzpomenete na ty časy, kdy to tak samozřejmé nebylo?
Pokaždé si na tu dobu vzpomenu. Měla jsem tu životní kliku, že jsem byla hezká mladá holka, která hodně točila filmy, a díky tomu jsem se párkrát dostala s delegací za hranice na filmové festivaly a tehdy za totality jsem si vždycky ty dny v cizině užívala. Skoro jsem nespala, protože jsem si říkala, že je to třeba naposledy, co jsem někde venku.
Je skvělé, že dnes můžu vzít občanku a letět do Edinburghu za synem Petrem, který tam studuje, nebo si s manželem říct: „Tak co kdybychom příští týden jeli do Rakouska do lázní?“ Pro mě je největší výdobytek revoluce svoboda a pořád si uvědomuji, že to není samozřejmost. Mladým lidem bych doporučila, aby se nepřestávali obracet zpátky, aby vnímali, co se tady dělo v minulosti.
FILMOVÉ PROSTŘEDÍ MĚ VŽDYCKY PŘITAHOVALO
Na začátku kariéry jste se víc než v divadle objevovala hlavně v televizi a filmu. Čím to bylo?
Asi se můj herecký typ filmařům tehdy hodil, byl použitelný do mnoha filmových rolí. Navíc jsem na natáčení měla čas, protože jsem nebyla zaměstnaná nikde v divadle.
Proč ne?
Pokaždé, když jsem po škole žádala o angažmá, odmítli mě s tím, že nejsem ve straně. Přitom už jsem za sebou měla i nějaké pracovní zkušenosti z filmu i z divadelních hostování, ale bohužel. A pro mě zase přes tu jejich podmínku nejel vlak.
Nakonec jste angažmá dostala. Jak se to povedlo?
Když otěhotněla Naďa Konvalinková, v Městských divadlech pražských hledali rychle někoho na záskok role Chimény v Cidovi. Vyšlo to a pak jsem tam začala hostovat i v dalších rolích a po třech letech hostování mě vzali. Už bez podmínky. A dost možná to bylo i tím, že moje honoráře za hostování byly vyšší než plat. Ne vážně, za tu dobu se poměry uvolnily, něco jiného byl rok 1978 a něco jiného 1984, takže mě nakonec přijali. Ale natáčení jsem neopustila, kdykoliv to šlo, byla jsem ráda před kamerou.
Bavilo vás to před ní víc než v divadle?
Filmové prostředí mě vždycky přitahovalo, před kamerou jsem byla jako ryba ve vodě. Bylo to to první, co mě po škole potkalo, a rychle jsem se ve filmovém prostředí zabydlela. Ale zároveň jsem si vždycky uvědomovala, že musím pracovat i v divadle, abych získala ty správné herecké zkušenosti a naučila se řemeslu, nechtěla jsem zůstat jen filmovou herečkou.
Kde se dnes cítíte příjemněji?
Teď už se ty rozdíly smazaly, práci v divadle mám moc ráda. Po šesti letech v ABC a Rokoku jsem dvacet let hrála na Vinohradech, které jsem později vyměnila za komorní divadlo Ungelt, ale to už mě spíš než to, kde hraji, zajímalo, co hraji. Jiřina Jirásková, se kterou jsem měla moc hezký vztah, vždycky říkala: „Hele, vůbec o ničem nepřemýšlej, hlavně to musí být pravda. Když to bude pravda, tak je jedno, jestli zakřičíš, nebo budeš šeptat. Lidi ti musí věřit, že to tak má být.“ A v tom s ní souhlasím.
Navázala jste za ty roky s některou z kolegyň velké přátelství?
Vždycky jsem měla a mám s řadou kolegyň velmi příjemné vztahy, ale nikdy nešlo o důvěrné přátelství. Mám samozřejmě blízké kamarádky, ale jsou z jiného oboru. Naše vztahy jsou lety prověřené. Pokud mě něco trápí, svěřuji se někomu, o kom vím, že to nepošle dál.
Jste svěřovací typ?
Jak kdy a jak s čím, jsou některé věci, které si nechávám jen pro sebe. Ale jsem pyšná na to, že když se mi někdo s něčím svěří a chce, abych to nikomu neříkala, tak mlčím.
Kolik máte nejbližších kamarádek?
Daly by se spočítat na prstech jedné ruky. V takzvaném babinci probíráme všechno možné. Scházíme se skoro dvacet let, témata se samozřejmě s věkem proměňují a je to velmi zábavné. Většinou skončíme u dětí, vnoučat, rodičů, vztahů a cestování. Za tu spoustu let by to vydalo na několikadílný seriál. Všechny jsme prožily zajímavé životy, manželství, narození dětí, emigrace, rozvody i úmrtí nejbližších. Ale takový je život. Nedají se z něj vylučovat žádné věci, ani katastrofy, i ty do něj patří.
POTŘEBOVALA JSEM PŘED SEBOU ZACHOVAT DEKORUM
Oslavila jste šedesátiny. Když se podíváte zpátky, kdy vám v životě bylo nejlépe?
Teď mi je nejlíp! Vážně, je mi úžasně a jsem spokojená.
Neřekla byste to samé před nějakými deseti lety?
No, tak kolem padesátky to zrovna bylo trochu horší.
Nezvolila jsem moc dobrý příklad, tehdy jste se rozváděla s Radkem Johnem.
Právě. Ale ani tehdy jsem neskuhrala.
Co vám pomáhalo ve chvílích, když nebylo zrovna nejlépe?
Práce. Když máte nějaké trápení, někdo vám něco provede, ublíží, něco se nepovede podle vašich představ, tak herecká práce má tu výhodu, že se při ní musíte absolutně koncentrovat, přepnout mozek na text, ale i na jednání postavy. A to všechno vám pomůže odplout od problému, aspoň na chvíli se od něj odstřihnout. A dobré to je i v tom, že se při práci můžete ve své roli třeba i krásně vykřičet nebo vybrečet. To pak jdou ty slzy samy.
Zlata Adamovská (60)
|
Bylo období druhého rozvodu a zjištění, že muž má nemanželské dítě, tím nejhorším, kdy jste se nejvíc trápila?
Těžké to bylo už okolo čtyřicítky, když mi umřel táta. To pro mě byl velký životní „zásek“. A pak zcela určitě období právě kolem rozvodu s druhým manželem. To, co se stalo, byl pořádný kopanec a pro mě bylo důležité, abych se od všeho co nejrychleji odstřihla a šla dál.
Dokázala jste to udělat rychle?
Pro mě je teď těžké se s tím i takhle po letech svěřovat. Tehdy jsem potřebovala sama před sebou zachovat nějaké dekorum, tak jsem udělala střih a soustředila se na práci. Snažila jsem se to vytěsnit ze svého života a koukat dopředu. To mi vždycky pomáhalo a pomáhá i dnes. Věděla jsem, že na té věci nic nezměním, tak je zbytečné se tím trápit.
Teď je vám tedy šedesát, jaká má tento věk pozitiva?
Když jsem volala kamarádce, že budu mít v březnu výročí, řekla mi: „Tobě i to výročí bude slušet!“ To mi přišlo velmi legrační, tak doufám, že to tak je. Nehodlám se nijak omezovat, pozorovat se a dávat se do důstojnějšího stavu. Chci zůstat sama sebou, mít čas na svého dvouletého vnuka od dcery Báry, který je naprosto rozkošný, a také chci mít dostatek energie, protože mám v plánu zvládnout ještě hodně věcí.
Žádná negativa na věku nenajdete?
Zatím nic nepozoruji, nic zásadního se mi neděje. Naštěstí. Vidím, jak mi stárnou děti, a uvědomuji si, že stárnu i já, ale podstatné je, že spolu máme moc hezký vztah, stejně jako se svým mužem. Mně ten věk přijde docela fajn, protože už mám dospělé děti, zařízenou domácnost, nestrádám. Jsem svobodnější než dříve a vlastně si můžu dělat, co chci. A to je úžasné, to bych ve třiceti říct nemohla.
Souhlasím, že působíte spokojeně.
Taky spokojená jsem. S manželem se máme pořád velmi rádi, chceme spolu být co nejvíc, velmi na sebe slyšíme nejen v osobním životě, ale i při společné práci. Oba říkáme, že někdo tam nahoře viděl, jak jsme zůstali sami, a že nás k sobě postrčil. A děkujeme za to každý den. Vážíme si toho, že jsme se potkali a že si vyhovujeme. Pijeme stejné víno, máme stejné chutě, na spoustu věcí máme stejný názor a třecí plochy jsou doufám v nedohlednu.
Cítíte v manželství něco takového poprvé v životě?
Zamilovaná jsem byla pokaždé, ale tentokrát je to jiné v tom, že je to kontinuální, pořád to trvá i po osmi letech. Jako mladší jsem byla netrpělivější, věci řešila jinak. Když máte děti, rodinu, děláte mnohem víc praktických věcí, v partnerství vzniká více třecích ploch. My už jsme s mužem v klidu, máme hotovo. Máme koberce, parkety, nádobí, mikrovlnku, vysavač, auto, nehoníme se za ničím, bavíme se i při společné práci, která nás těší. V klidu si zajdeme na hezkou večeři třeba s přáteli, do kina, uděláme si čas a vyrazíme na dovolenou.
Čekala jste, že něco takového ještě prožijete?
Ne, to jsem opravdu nečekala. Po všech životních eskapádách jsem nebyla negativní a nastavená na to, že už žádného muže nechci, ale zároveň jsem ani nikoho nehledala. A do téhle konstelace mi přistál nový muž, můj manžel Petr.
Zlata Adamovská a Petr Štěpánek o osudových momentech (květen 2014):
