Prý jste prohlásila, že se po padesátce vůbec nenudíte. Jak je to možné?
Děti jsou už velké, nemusíte se o ně starat, vozit je z kroužku do kroužku, vařit jim večeře, a tak se můžete konečně nadechnout a věnovat se svým zájmům a koníčkům. A těch mám spoustu. Mým celoživotním koníčkem je divadlo, práce mám dost, diář je plný na celý příští rok i na ten další.
Vždycky jsem měla hodně zájmů, teď jsem je jen trochu oprášila a udělala si na ně čas. Ráda lyžuji, chodím po horách, cvičím pilates. A pak mě dostala francouzština. V létě jsem byla v Paříži a moc mě potěšilo, že jsem ji nezapomněla a mohla jsem si s „garçony“ v brasseriích povídat.
S francouzštinou jste začala až na „stará kolena“?
Tak stará jsem nebyla, bylo mi asi čtyřicet devět. Do té doby jsem ji nikdy nedělala. Přivedl mě k ní tak trochu můj dědeček, který měl dvě lásky – němčinu a francouzštinu. Němčinu do mě hustil a v genech mi asi předal takový ten radostný, až požívačný způsob života Francouzů. Když jsem se rozhodla studovat jejich jazyk, sebrala jsem batoh a jela do Francie do školy, ale byl to očistec.
Když tam jedete v osmnácti, je to něco jiného, než když tam jedete v padesáti. Takže nakonec jsem si dala na nástěnku na filozofické fakultě inzerát, že hledám učitelku. A našla jsem ji. Byla drsná, zeptala se mě: „Kolik umíš slov?“ A já na to: „Sto.“ „Tak mi něco řekni.“ A od té doby jsme mluvily už jenom francouzsky.
Co byste tedy poradila těm, kteří chtějí začít s jazykem a není jim dvacet?
Mluvit. A nebát se. Měla jsem pak ještě další dvě učitelky a české slovo nepadlo. Jsem příkladem toho, že se dá jazyk naučit i bez učebnice. Pořád jsem mluvila a díky tomu jsem ztratila stud. I když občas dochází i ke komickým situacím. Třeba letos jsme s přítelem hledali v Paříži na Montmartru kabaret Lapin Agile a já se na něj ptala kolemjdoucích: „Můžete mi poradit, kde je?“ Kvůli špatné výslovnosti mi vůbec nerozuměli, než mě jeden pán opravil. Přesto jsem měla radost, že jsme se nakonec domluvili.
Říkáte, že jste v Paříži byla s přítelem. Tak to vám gratuluji, není snadné najít v našem věku nového partnera, který by nám vyhovoval, nemyslíte?
Je to tak. Když máte nastavenou laťku tak vysoko jako já, a to mám díky Petrovi (Skoumalovi – pozn. red.), který byl jedinečný, pak dost tápete. Potřebuju intelekt, partnera, se kterým si můžu popovídat, když přijdu domů po představení, bavit se s ním o divadle, výstavách, světě kolem nás. A můj přítel to všechno splňuje; někdy mám až pocit, že je reinkarnací mého manžela.
Máte dvě dospělé děti, ještě s vámi bydlí?
Jen tak procházejí. Dcera se odstěhovala, syn má u mě ještě pokoj, ale míjíme se. Když potřebuju s něčím pomoct, tak svolám brigádu a uvařím něco dobrého. Na to, že jsou dospělí, se vídáme dost často.
Blíží se vám šedesátka, jaký z toho máte pocit? Nemáte strach, že už je na všechno málo času?
To vážně neřeším. Podle mě má být člověk vděčný za to, že všechno je tak, jak má být, že to funguje. Neřeším, co bude za půl roku, za rok, práce mám dost a ostatní se uvidí. Jsem totiž věčný, až nebezpečně velký optimista, jsem nadšená ze všeho. Pořád mám nějaké plány a vymýšlím si nové a nové aktivity.
„Teď pojedu hrát do Luhačovic, a když už tam budu, musím se podívat tam a tam,“ takhle plánuji. Mám v sobě zkrátka takový zvláštní motor, který mě žene kupředu, a nic zbytečně neřeším.
